Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Strom života: Recenze


ikona
Cival
Hranice mezi filozofickým opusem a přešlechtěným kýčem může být tenká. 

Absolutní, nebo nijaké? Tupý kýč, nebo nová Vesmírná odysea?  Prázdné, nebo zcela vyčerpávající? Mohlo se to zdát zcela nepravděpodobné, ale právě takhle rozporné soudy provází novinku Terrence Malicka. V obou směrech v hojném zastoupení. Dychtivě očekávaný počin přemýšlivého režiséra totiž nelze snadno uchopit, přináší hodně osobitý přístup k filmové surovině a vzpírá se jednoduchým interpretacím… a přesto nutí své diváky, aby o ní uvažovali v intencích „baví – nebaví“, aby jednoduše pojmenovávali, zda je ta podmanivá výprava na vrchol estetična opravdu strhla a inspirovala, nebo naopak minula a nudila.

Věc se má následovně: Strom života je jakousi symfonickou básní v obrazech, v jejímž centru stojí rodinné trable poměrně nevýrazné americké rodiny z 50. let. Uvnitř ní se napínají vztahy, okolo pak plují jak traumatické vzpomínky, tak i opulentní výjevy z nejfotogeničtějších zákoutí naší planety a vůbec celého vesmíru.

Už tak dost nestandardní koncept se sluší osvětlit několika dalšími fakty, o nichž víme z předchozích režisérových fimů: V prvé řadě, Terrence Malick rozhodně nelpí na klasických hollywoodských vyprávěcích postupech. Zadruhé, vnímání tempa, rytmu a obecně času jako veličiny je u páně režiséra jedinečné – ostatně tomuhle žijícímu klasikovi nedělá problém přetrhnout na dvacet let své aktivity na poli celovečerního filmu, a pak se nečekaně vracet. A teď k tomu připočtěte skutečnost, že dosáhne-li umělec ve své tvorbě určité úrovně krásna, nutně se musí objevit hlasy hovořící o kýči a podbízení se. A máme tu možná nejzajímavější rébus letošní sezony.

Už asi tušíte, že k jeho rozluštění se budu stavět z toho výrazně pozitivnějšího pohledu. Malick totiž v mých očích obstál, když vybrousil velmi originální a osobitý snímek, fascinující svým stylem, udivující strukturou a tak trochu zarážející tím, jak na jedné straně oslňuje nádhernými obrazy, k nimž ovšem nepřikládá stejně „snadno čitelný“ manuál.

Kouzlo Stromu života tkví ve skládání fragmentů v komplexní tvar, v pečlivém výběru střípků, které samy obsáhnou celé vrstvy. Není těžké se rozplývat nad Malickovým vizuálním cítěním. V těchhle nekončících obrazových orgiích má i zdánlivě suchý záběr na svíčku své tajemství, i pouhé popocházení Seana Penna v zástavbě svůj bolestný pocitový přesah a i dinosauři svou… no, Jurský park 4 nečekejte. Malick to pásmo estetických vzrušení ale dokáže nabít magií a hlavně je vsadit do filmu tak, aby jej vnitřně obohacovaly a bohatě prokrvovaly jeho hlavní tematické linky.


Přehrajte si trailer
Ve filmu tak nahlas „hraje“ celá široká škála motivů a témat. Nejen libým zvukem, ale hlavně tóny podmanivým, pohlcujícím a inspirativním. I z kradmých epizodek Malick těží dráždivá zamyšlení nad svárem mezi ženským a mužským principem, mezi naivním mateřstvím a tvrdým otcovstvím, mezi tragédií jedné rodiny a mohutným pohybem vesmíru, v němž hlasité vzlyky najednou zní jako šepot. Je to samozřejmě i zásluha pečlivě vybraných a vedených herců (mj. další nenápadná velká role Brada Pitta), že se i na pár scénách podaří plasticky rozkreslit pouta mezi třemi bratry, despotickým otcem a jemnou matkou. I proto je nutné obdivovat Malickovo režijní vedení, podvolené jedinečné výtvarnosti i stylu, přesto pracující s tématy, motivy a emocemi, jež by i nejprotřelejší spisovatel sáhodlouze slovy ohmatával… a možná nikdy pevně neuchopil.

Strom života se k živému popisu vztahu otec – syn, k předávání role „patriarchy“ v jedné rodině nebo k vyrovnávání se s bolestí v jejích nejrůznějších podobách prořezává skrze čirou magii audiovizuálu. A proto je to cesta poněkud nesnadná a hodně intuitivní, kterou nelze výkladem přenést z člověka na člověka. S ohledem na zvolený styl se film ani nemůže dožadovat absolutního diváckého pochopení – a taky ho rozhodně nedostane – ale jeho schopnost silně rezonovat je neoddiskutovatelná.

Malickův film tak pokračuje v linii výrazných vítězů festivalu v Cannes, jež nelze imitovat a často ani následovat, ale je nezbytné obdivovat naplnění jejich silné autorské vize (viz Elephant, Bílá stuha, Mezi zdmi, Fahrenheit 9/11 nebo 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny). Obdiv si zaslouží i Terrence Malick. Předpokládám, že minimálně virtuózní desetiminutovkou, během níž se zrodí a vyrostou tři bratři, zajistil svému jménu novou kapitolu v kronice americké kinematografie.

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (34)

Verdikt

avatar8/10

Cival


Podobné filmy


Hodnocení redakce

  • avatar8/10

    Mr. Hlad

  • avatar10/10

    Shushika

  • avatar5/10

    siva


Hodnocení čtenářů

  • avatar8/10

    Karbous

  • avatar9/10

    luksa

  • avatar9/10

    killerzeli

  • avatar7/10

    Georgee

  • avatar8/10

    mgb

  • avatar8/10

    Mephos

  • avatar5/10

    Revan

  • avatar8/10

    mcb

  • avatar5/10

    Le_Chuck

  • avatar7/10

    Snura

  • avatar3/10

    cabal

  • avatar10/10

    pytlik

© copyright 2000 - 2019.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace