Už pár let jsou ze všech stran slyšet hlasy, že fantasy pro starší diváky je mrtvé. Pán prstenů to sice hezky nastartoval, ale při pohledu na jeho následovníky na člověka trochu padne smutek. Všechno je moc roztomilé, hezké, neškodné, rodinné a většinou i nudné. Na nějakého zachránce žánru se čeká už docela dlouho, a i když tu zatím není, je překvapivé, že nejblíže k němu má animák.

Jak vycvičit draka je totiž všechno, jen ne film pro prcky. Ti, kdo vyrazí s mladšími sourozenci do kina s tím, že je čeká další Madagaskar plný veselých zvířátek nebo roztomilí Oslík a Kocour ze Shreka, velmi brzy zjistí, že jejich šestiletí bratříčci a sestřičky se nudí. A že oni sami se baví jako už dlouho ne. Novinka studia DreamWorks se zaměřuje na odrostlejší diváky. Ne že bychom dostali násilí a eRkovou přístupnost, ale spíš než rodinná pohádka a zábava pro děcka je Jak vycvičit draka regulérní dobrodružné skorofantasy. A je to dobře.

Režisérská dvojice Dean DeBlois a Chris Sanders už v roce 2002 ukázala, že animáky se dají dělat i jinak než tak, jak jsme zvyklí. Jejich debut Lilo & Stitch je i po letech velmi vtipná a „nedisneyovská“ pohádka, která sice v pokladnách kin uspěla, ale bohužel neměla následovníky. Na počet fanoušků si však tenhle animák stěžovat nemůže a režisérské duo ve své novince potvrzuje to, co se šeptalo už u jejich debutu. Tedy že ke své práci přistupují stylem „točíme animák, ale nebudeme ze svého diváka dělat blbce a nebudeme mu podsouvat laciné roztomilosti, protože si nemyslíme, že je to pako.“ A je to velmi fajn. Jak vycvičit draka je film, jehož příběh je sice okoukaný a nepříliš originální, ale v tomhle případě to vůbec nevadí.

Všechno v něm totiž dokonale sedí pohromadě. Hlavní hrdina Škyťák (překlady vikingských jmen se mimochodem docela povedly) není klasický filmový zoufalec, který by permanentně někam legračně padal nebo něco rádobysrandovního říkal. Jeho smolařství a sympatičnost jsou vyváženy přesně tak, aby mu člověk začal do tří minut fandit. I ostatní postavy zaujmou: Škyťákovi spolužáci sice mohou na první pohled vypadat jako banda, která by měla hlavního hrdinu dvě třetiny filmu šikanovat a pak na závěr být ponížena, případně polepšena, velcí Vikingové díky své stylizaci (za ty jejich vousy by se nemusel stydět ani Gimli) by zase měli mít srandovně nemotorní, ale nic z toho tu není. Jak vycvičit draka se bere překvapivě vážně a spoustu žánrových klišé tu divák jednoduše nenajde. Tenhle animák je prostě vážně více fantasy než podívaná pro děti.

A projeví se to skoro pokaždé, když se na scénu dostanou draci. Samotný výcvik sice trvá poměrně dlouho, ale prakticky bezchybně mixuje úsměvné situace (drak není jen roztomilý přerostlý mlok a vytrénovat se úplně snadno nenechá), našlapanou akci a dechberoucí přelety nad severskou krajinou. Říká se, že nejsilnější emocionální moment Harryho Pottera je let na Klofanovi. Oproti tomu, co si tvůrci připravili tady, je to jen scéna, kdy Daniel Radcliffe sedí na srandovním poloptákovi. Člověk se nejednou přistihne, jak s otevřenou pusou jen čumí a užívá si umění grafiků a animátorů z DreamWorks. A když dojde na akci, čumí ještě víc.

Už úvodní útok draků na vesnici Vikingů naznačí, že režiséři moc dobře vědí, jak zvednout svému publiku adrenalin. Akce je dokonale přehledná, zároveň ale i opravdu napínavá, epická a rozhodně nijak zvlášť politicky korektní. Hoří tu domy, pobíhají tu hrdinové bez nohou a dost často to celé vypadá jako něco, co by někdo, kdo ještě nechodí do třetí třídy, neměl vidět. Vůbec bych se nedivil, kdyby po prvních minutách filmu chtěly ty nejmenší děti opustit sál. Jak vycvičit draka však naštěstí není temný film, takže jakmile se uklidní po úvodním ataku a poznají roztomilého Bezzubku, bude všechno v pohodě a určitě si užijí i finále (u něhož si bezpochyby několikrát pomyslíte, že je obrovská škoda, že to celé není hrané).

Je tu tedy vůbec nějaký problém? Pár drobků by se našlo, rozhodně to však není nic, co by mohlo zkazit zážitek z jednoho nejlepších animáků posledních pěti let. Draci jsou ke konci možná až příliš roztomilí, chybí tu pořádný záporák (i když jde o to, co si člověk představí pod pojmem pořádný) a samotná výcviková část mohla být možná malinko kratší. Největší potenciální problém ale vidím v absolutním závěru, který naznačuje, že pokud se někdy dočkáme dvojky, bude mnohem rozvernější než jednička - na nějaké dohady nebo obavy je však ještě zatraceně brzy.

Po nemastných neslaných trailerech jsme tedy dostali film, který šlape jako hodinky a užijete si ho od první do poslední minuty stejně jako vaši mladší sourozenci nebo děti. A něco takového každý měsíc v kinech nemáme.