Jejich soundtracky pohánějí drtivou většinu každoroční hollywoodské tvorby a dodávají tak všudypřítomným popcornovým explozím, honičkám a přestřelkám potřebnou dynamiku, bez které byste se v kině uzívali nudou. Představují mladou hollywoodskou krev, která vyměnila klasiku a smyčce za syntetizéry a počítačové filtry. To však neznamená, že by se vykašlali na kreativitu a neměli rádi klasický orchestr. Konzervativci mohou zůstat u Williamse a jemu podobných, ale pokud chcete, aby vám filmová hudba zrychlila metabolismus, pravděpodobně sáhnete po některé z počinů Hanse Zimmera a jeho kolegů. Založte do přehrávače soundtrack ze Skály, Gladiátora nebo Pirátů (určitě alespoň jeden máte, jinak byste na tenhle článek vůbec neklikali) a pojďte si přečíst o tom, jak celá revoluce vlastně začala.

Hansův první synťák

Pokud je něco vysoustružené do takové dokonalosti, až se vám z toho ženou slzy do očí, je třeba za tím hledat Němce. To není zábavný slovní obrat, to je prostě fakt. Hans Zimmer se narodil v roce 1957 ve Frankfurtu a už v mládí byl obklopen hudbou, když se ve dvaceti přestěhoval do Londýna a s několika kamarády tu ve skupině jménem The Buggles začal skládat znělky pro televizi. Čas od času samozřejmě vznikla i nějaká plnohodnotná písnička a nakonec došlo na Video Killed the Radio Star, což byl song, který se stal mezinárodním megahitem a zajistil partě mladíků tolik potřebný kopanec na cestě za nesmrtelnou slávou. Nebyla to sice jednoduchá cesta, ale stačilo to k vyprodukování alba a koncertnímu turné. Za vydělané peníze si Hans koupil nejnovější techniku a tak na sklonku 70. let jako jeden z mála oslňoval na koncertech nejen elektronickým piánkem značky Yamaha, ale také několika počítači, které řídily chod syntetizátorů a samplerů.

Skupina se posléze rozpadla, ale Zimmer si prošel v osmdesátých letech hned několika hudebními tělesy (např. Ultravox), ve kterých většinou zažehl elektronickou revoluci a zase je opustil. Zanedlouho se seznámil se Stanleyem Myersem, skladatelem filmové hudby a uvědomil si, že klasická orchestrální hudba je ideálním prostorem pro experimentování. Ve spojení syntetizátorů a orchestru viděl netušené možnosti a neobdělané políčko, na kterém by mohl zazářit. Během svých prvních práciček na filmech se ale především učil od hlavních skladatelů, ke kterým byl přidělen. Trpělivost a snaha se vyplatila a po mimořádně úspěšné spolupráci na Posledním císaři ho zaujala pestrost domorodých témat, které byly při skládání použity. Tento výrazný prvek jeho prací byl naplno využit v nízkorozpočtovém dramatu o Africe - A World Apart. Snímek se dočkal velkých ohlasů, stejně jako Zimmerův soundtrack a ze zakázky, která vynesla minimální honorář, se najednou stalo trumfové eso, jenž Zimmerovi zajistilo skládání hudby k velkému hollywoodskému filmu.

Za Rain Mana si Zimmer vysloužil oscarovou nominaci a to znamenalo, že má o práci postaráno. Ostatní skladatelé sice koukali na vlasatého německého poděsa podezřívavě, ale po soundtracku ke Scottovu Černému dešti (další exotické prvky) a Řidiči slečny Daisy se všechno změnilo. Zimmera si všimnul i Jerry Bruckheimer a nechal ho složit soundtrack k Bouřlivým dnům. Byla to jejich historicky první spolupráce, která se později rozvinula v dlouholeté přátelství.

V následujících letech vážně Zimmer neměl nouzi a znovu spolupracoval s Ridley Scottem (Thelma a Louise) nebo se podílel na ambiciózním dramatu Oheň. Velkou výzvou pro něj bylo drama Power of One, pro které napsal jak hudbu, tak písně a opět nechal promluvit exotické africké nástroje a stále oblíbenější chorály. Kombinace elektroniky a orchestru v jeho soundtrackové tvorbě začínala být neviditelná a někteří až nevěřili, že Zimmer tráví dlouhé hodiny v odhlučněné kanceláři a poctivě vybrnkává na své Yamaze jednotlivé akordy, aby pak elektronickou páteř svých hudebních témat ponořil do velkého orchestru. Ty pravé úspěchy ale měly teprve přijít.

Po nečekaně úspěšných Kokosech na sněhu byl Zimmer požádán, aby složil soundtrack k velké animované disneyovce Lví král. Snímek strhal veškeré rekordy v návštěvnosti a Hans při tvorbě soundtracku předvedl svoje maximum, za což ho Akademie odměnila Oscarem a posluchači nákupní horečkou. Celkem se prodalo 12 milionů soundtracků, což Zimmera finančně zajistilo na zbytek života a umožnilo mu to významně rozšířit jeho vlastní hudební studio jménem Media Ventures, které sídlí v Hollywoodu.

Media Ventures

Hans totiž velmi rychle pochopil, že talentovaných skladatelů běhá po světě spousta a že nejlíp člověk roste v týmu. On sám takhle začínal a naučil se během prvních let přicmrndávání na různých projektech spoustu užitečných věcí. Proto se v roce 1989 spojil s Jayem Rifkinem, který produkoval a spolupracoval na většině soundtracků Media Ventures. Rifkin měl potřebný kapitál a zajistil spoustu kontaktů na mladé nadějné hudebníky.

V roce 1995 stihnul Zimmer napsat dva ze svých nejlepších soundtracků. Exotický a velmi jemný Beyond Rangoon a bruckheimerovský Krvavý příliv plný agresivní elektroniky, která se snoubila s chorálovým podkresem. Za Krvavý příliv získal Zimmer Grammy a podle všeho jej také použil jako studijní materiál při náboru nových lidí do Media Ventures. Nejdřív bychom si asi měli vysvětlit, na jakém principu Zimmerovo studio funguje a v čem tkví tajemství jeho úspěchu. Finta je v tom, že zatímco sóloví skladatelé se piplají se soundtrackem v temnotě svých domovů a využívají k tomu základích nástrojů, aby později mohli nechat hudbu naplno promluvit až při dirigování orchestru, Zimmer sází na atmosféru rodinné továrny, kde všichni dají ruku k dílu a mají každou minutu každého dne k dispozici nejlepší syntetizátory na světě, které umožní, aby během minuty do repráků napochodoval tisícičlenný orchestr nebo skvadra afrických bubeníků. Můžete si vybrat, Zimmerova knihovna samplů je nekonečná.

Výhody tohoto přístupu jsou zřejmé. Hudebníci na většině děl kolaborují a dávají tak k dobru své nejlepší nápady, aby byl výsledek co nejlepší a producenti, kteří přijdou na obhlídku si mohou náznak soundtracku poslechnout okamžitě, bez nutnosti shánění orchestru. Všechno je to ukryté v těch počítačích a dalších magických bedýnkách. Nemyslete si ale, že se Media Ventures spoléhá jen na chytré počítačové prográmky. Zimmer je milovníkem klasických nástrojů, ostatně vlastní obrovskou sbírku kytar (většinou elektrických, uznávám, že to není úplně ta klasika, kterou jste asi čekali ;) a i ostatní skladatelé se snaží najít ideální průnik mezi orchestrem a elektronikou. Ostatně mají na to spoustu času a užijí při tom dost zábavy. Stačí vychytat nějaké DVD s Zimmerovou hudbou, na kterém je dokument o výrobě soundtracku a sami to uvidíte. Automaty, kulečník, pivo... uvolněná atmosféra, o kterém se melduje v každém dokumentu Pixaru nebo ILM a která podle všeho vážně funguje.

Prvním velkým společným projektem byla Skála pro Jerryho Bruckheimera, zřejmě jeden z nejpopulárnějších filmových soundtracků vůbec. Paradoxně jí hardcore soundtrackáři příliš neuznávají, protože v mnoha pasážích zní jako klon Krvavého přílivu. Hansovy studijní lekce možná Nicka-Glennieho Smithe a Harry Gregson-Williamse ovlivnily až příliš a Skála se navíc dokončovala ve vražedném tempu a tak je možné, že se recyklovalo pár starších motivů. Pod soundtrackem je podepsána celá trojice, i když se spekuluje, že Zimmer složil jen dva motivy a jinak vychytával už jen timing a sladění celku. Jeho jméno však mělo nepopsatelně větší váhu a tak je na obalu napsán největším písmem. Tento nešvar se projevil v následujících letech hned u několika soundtracků. Čím víc Zimmera popularizovala jeho společnost, tím víc se jeho jméno objevovalo i u projektů, na kterých dělal pouze dohled. Jeho svěřenci ale rozhodně nouzi o práci neměli a většina se nakonec osamostatnila a vyrazila za štěstím na vlastní pěst. My si teď v rychlosti projedeme profily těch nejúspěšnějších.

Mark Mancina

Jeden z nejvšestrannějších skladatelů vůbec. Markovi nedělají problém soundtracky, písničky nebo divadelní produkce, pluje z žánru do žánru a všude nechá působivý otisk. Největší ohlasy však sklízejí jeho akční soundtracky. V roce 1994 na sebe výrazně upozornil soundtrackem k Nebezpečné rychlosti a než se nadál, už skládal pro Jerryho Bruckheimera první Mizery. Mezi jeho další ceněná díla patří Twister, Con Air, animovaný Tarzan nebo broadwayská adaptace Lvího krále, ke které napsal novou hudbu a písničky, vycházeje při tom z původního Zimmerova soundtracku. Mezi jeho poslední úspěchy patří soundtrack k Training Day, která je spolu s jeho Nebezpečnou rychlostí často používán jako temp-track (orientační hudební podkres k sestřihům filmů, které ještě nemají hotovou finální hudbu).

Trevor Rabin

Trevor začínal jako kytarista ve skupině Yes a je autorem kultovní písničky Owner of the Lonely Heart. V hudebním byznysu prošel vším - od kytary přes klávesy až po zpěv. V roce 1994 se rozhodnul přesedlat na filmovou hudbu a byl draftován kytarovým šílencem Zimmerem, který ho moc dobře sledoval. Pod jeho vedením Rabin složil kytarové téma Con Airu a posléze i Armageddon, Nepřítele státu, 60 sekund nebo druhé Mizery. Jerry Bruckheimer si zamiloval jeho místy až přehnaně digitální soundtracky, ve kterých má kytara vždy jednu z hlavních úloh. Momentálně už Trevor skládá sólově a o práci rozhodně zakopává víc než často. Jen v letošním roce má na svědomí šest soundtracků.

John Powell

Momentálně dost možná nejvýraznější skladatel z původní Media Ventures party. Powell do hudebního průmyslu skočil rovnýma nohama na závěr 90. let, jen chvilku předtím, než se stal Zimmer šéfem hudební sekce Dreamworks (žádný jiný skladatel podobné výsady momentálně nepožívá a historie zná jen několik případů, kdy si studio vydržovalo hudebního "ředitele"). Hned po soundtracku ke Tváří v tvář se tak Powell dostal k AntZ, na kterém spolupracoval s Harry Gregson-Williamsem. Tahle dvojka pak na čas ovládla dreamworksáckou animovanou produkci a blýsknula se především vynikajícím soundtrackem k prvnímu Shrekovi. Díky němu se Powell odhodlal k sólovým soundtrackům a zanechal výrazné rýhy ve sluchovodech fanoušků především díky sérii s agentem Jasonem Bournem a také Wooově Výplatě. Výplata a Bournův mýtus jsou si poměrně dost podobné, ale při soustředěném poslechu snadno rozeznáte, co je Powellův trademark a co naprosto nový originální motiv. Nejvýraznějším dílem z poslední doby je v případě Powella třetí díl X-Menů, ve kterém si možná trochu neukázněně pohrává s chorály, ale na druhou stranu dokázal probudit obrovské emoce a vybudovat úplně nový soundtrack, když (trochu necitlivě) smetl ze stolu motivy předchozích dvou dílů.

Harry Gregson-Williams

Aneb Pan Skála. I když je uveden pod Skálou až jako třetí skladatel v řadě, ve svých dalších soundtrackových kompozicích z ní čerpá víc než výrazně. V úvodu své kariéry se vždycky držel ve stínu kolegů (spolupráce s Powellem nebo Rabinem), ale sám složil Střelce na útěku a to inspirovalo Hideo Kojimu k tomu, aby ho oslovil a nabídnul mu skládání soundtracku k veleúspěšné herní sérii Metal Gear Solid (jejíž soundtracky se Skále blíží víc než Skála sama sobě ;). Krom téhle zásluhy Harry často spolupracuje s Tonym Scottem, podílel se několika pasážemi i na BMW kraťasech ze série The Hire a především složil soundtracky k úspěšným Kronikám Narnie a Království nebeskému, což ho jistě posune v žebříčcích trochu výš. Teď má před sebou třetího Shreka, druhou Narnii a zřejmě i velmi růžovou budoucnost.

Nick Glennie-Smith

Jakási šedá eminence Media Ventures. Nick je tím třetím vzadu, o kterém málokdo ví a bylo by možná i docela problematické zjišťovat, jak moc se na některých kompozicích podílel (je ale možné, že víc než dost, už jsme si přece řekli, že Zimmerovo jméno se na některých titulech objevuje z povinnosti). Nick a Hans se znají asi nejdéle a Nick působil jako pomocný skladatel a orchestrátor pod Zimmerovým vedením už od 1994, což zahrnuje Lvího krále, Mizery, Beyond Rangoon, Skálu, Con Air a oba soundtracky k Pirátům. Za ta dlouhá léta se Nick stal inventářem Media Ventures a těžko říct, zda se někdy odpoutá a vyrazí za sólovou kariérou.

Klaus Badelt

A na závěr jsem si nechal Zimmerova krajana Klause Badelta, nechvalně proslulou postavičku Media Ventures, která zosobňuje to nejlepší i nejhorší. Poprvé Badelt s Zimmerem spolupracoval na Hannibalovi, ale byl to až jeho vynikající soundtrack ke Stroji času (mnohem lepší než samotný film :) a ultimátní vykrádačka Gladiátora v hudební partituře K-19: Stroj na smrt, díky které se Badelt dostal k hudební atomovce jménem Piráti z Karibiku. Do téhle hudební koláže narvali v Media Ventures snad všechny myslitelné samply a vytvořili vysoce poslouchatelný guláš, který však vykrádá jejich dosavadní tvorbu takřka kompletně. Ne že by to byl nějaký zásadní problém, ale Badelt si na téhle strategii postavil kariéru a díky neutuchající aktivitě pozvolna stoupá krůček za krůčkem k důležitějším filmům. Jeho soundtracky jsou sice poslouchatelné a zajímavé, ale málokdy překvapivé či revoluční. Uvidíme, co letos předvede v Miami Vice.

Právě poslední zmínka o Pirátech je příčinou toho, že o Media Ventures většinou ostatní skladatelé nemluvili o nic lépe, než kritika o filmech Jerryho Bruckheimera. Hlasité, neoriginální, jednoduché, ale úspěšné a poslouchatelné. Soundtracky od Media Ventures se prodávají raketovou rychlostí a tvoří komerční motor filmové hudby. Příkladem budiž Zimmerův Gladiátor, jeden z největších bestsellerů vůbec. Dalo by se čekat, že po nastartování úspěšné firmy se Zimmer stáhne do ústraní a bude jen přijímat zástupy producentů, kteří si přišli objednat svůj kus adrenalinového hudebního koláče, ale přesný opak je pravdou. Od roku 1998 prožívá mimořádně plodné období, do kterého spadá např. Tenká červená linie (jeden z nejpoužívanějších hudebních motivů ve filmových trailerech), Princ Egyptský, již zmíněný Gladiátor, vynikající Pearl Harbor nebo na svou dobu výrazně experimentální Černý jestřáb sestřelen.

Zimmer se v posledních letech nebojí žádného žánru a ze své nesestřelitelné pozice krále komerčně úspěšných soundtracků občas experimentuje víc, než kdokoliv z jeho kolegů. V letech 2003 a 2004 se však jeho jméno objevilo pod nečekaně velkým množstvím soundtracků, což vedlo k žalobě ze strany jeho dlouholetého kolegy Jaye Rifkina, který Zimmera obvinil, že je podepsán i pod soundtracky, na kterých má minimální tvůrčí podíl a že se Rifkina snaží vyšachovat z pozice šéfproducenta. Rifkin Zimmera zažaloval o 10 milionů dolarů a tak byl Zimmer nucen sbalit saky paky a založit si novou společnost Remote Control Production, pod kterou přešla většina jeho spolupracovníků.

Remote Control Production

I pod novým jménem však Zimmer razí starou myšlenku - spolupráce je základem všeho a tak v jeho firmě plné nadějných nováčků (ze kterých pravděpodobně vyrostou skladatelé, kteří budou diktovat tempo za tři až pět let), nadále funguje hierarchie pomocníků, zvukových mágů a samplových míchanic, díky které se soundtracky expedují jako na běžícím pásu, aniž by nějak výrazně tratily na kvalitě. Jistě si na to vzpomenete, až se vydáte na druhé Piráty. Jejich soundtrack si vzal na triko přímo Zimmer a i když je možná až příliš podobný svému staršímu bratříčkovi, sedne filmu jako ulitý a při samostatném poslechu snese ta nejpřísnější měřítka, pokud vám jde o to dostat se do dobré nálady a trochu si audiofilně zařádit. V tomhle ohledu jsou si Bruckheimerovy filmy a Zimmerovy soundtracky vzácně podobné. A propo už jste někdy viděli Bruckheimera, Zimmera a Baye vedle sebe na jedné fotce? Možná to dělají ty vlasy, ale ti čerchmanti vypadají jako by se vylíhli na jednom místě.