Snad každý rok se objevují stížnosti, že „letos už to není jako dřív“. Že loňský rok i léta před ním byly příjemnější / atraktivnější / výnosnější / barvitější i jakkoliv jinak –ejší. Jako psycholog-amatér považuji věčné stesky nad zašlou slávou za nutnou součást lidské psychiky, v níž vzpomínky na to hezké zničí fádní zážitky, čímž se - s dostatečnou mírou kverulantství – vytváří dojem, že se filmové kotouče kutálejí jen a pouze z kopce. Čím dál prudšího. V rámci pirátského speciálu se logicky nemíním věnovat komplexní obhajobě dnešní filmové produkce, která by nakonec končila povzbudivými slovy ve smyslu „kdo hledá, najde“. Zajímá mě pouze stav na poli hollywoodského blockbusteru. Právě proto, že navzdory různorodé filmové nabídce tento typ produktu neprožívá zrovna příjemné období. Alespoň pokud hovoříme o jeho nejsilnějších zástupcích.

Těch totiž stále ubývá, ač se to z trvalých slovních konstrukcí typu „hloupá přehlídka triků natočená jen kvůli penězům“, které prchlivější diváci tak rádi užívají, nemusí zdát pravděpodobné. Nemíním se pouštět na riskantní pole neprůstřelných definicí výrazu blockbuster, natož klasifikací na malé, velké, levné, drahé, úspěšné, zapomenuté a nadčasové – pro začátek stačí nahlédnout do tabulek. Konfrontace výnosů v severoamerických kinech s tradičně uznávanou hranicí pro megahit, tedy stovkou milionů dolarů, mluví jednoznačně – zatímco v roce 2003 tuto hranici překonalo hned 29 titulů, a o rok později 24, loni už stomilionových loupežníků v pokladnách kin ubylo na skromných devatenáct. Ročník 2006 bude v tomto ohledu ještě podvyživenější. Stávající jedenáctku totiž může podle střízlivých odhadů doplnit pouze šest titulů (Saw 3, s velkým štěstím Nenávist 2, Eragon, Casino Royale, Night at the Museum a Šarlotina pavučinka), doplněných maximálně o zázračný úspěch Smithova Pursuit of Happyness, Warneráckého Happy Feet nebo Stoneova World Trade Center.

Jak ale vidno ze statistik, zázraky se nedějí a elitní sestava se bez ustání zužuje. Trend přitom nelze přičítat odlivu diváků k počítačům ani globálnímu úbytku návštěvníků kin. Výdělky pěti až šesti nejúspěšnějších filmů roku se totiž nijak dramaticky nesnižují. Ba naopak, co rok, to nový zápis do historických tabulek. Odumírají blockbustery druhého (resp. jeden a půltého) sledu, čímž se vytváří ohromná proluka mezi skutečnými megahity typu druhých Pirátů a filmy jednoho, dvou víkendů, které počkají i na DVD. Právě stříbrné disky přitom hrají čím dál tím významnější roli, jednak díky své ekonomické výtěžnosti, ale i kvůli zkracování odstupu mezi premiérou v kinech a uvedením na DVD, jež pochopitelně působí recipročně na oba segmenty trhu.

Jako mnohem zhoubnější se v tomto smyslu ovšem jeví taktika dalších a dalších sequelů, která se pomalu začíná vyšeptávat. Ne že by invaze nejrůznějších pokračování úspěšných hitů nepatřila ke kinematografii dlouhé roky (ostatně stačí nahlédnout o dvacet let zpátky, do roku 1985, kdy nejvíc slávy pobrali Rocky 4, Rambo 2 a první díl Návratu do budoucnosti), často kritizovaný trend ovšem nikdy předtím nepřekročil mez, za níž už zůstává jen nezájem diváků a zničená značka. Ohlédneme-li se znovu do roku 2003, narazíme v něm hned na několik sequelů, jejichž rozpačité přijetí rozhodlo o poklesu tržeb u dílu příštího (Scary Movie 3, Rychle a zběsile 2, Matrix Reloaded), popř. na filmy typu druhých Charlieho andílků, které zastavily startující sérii.

Rok 2006 je v tomto ohledu doslova brutální. Studia totiž stihla přejít na taktiku, díky níž se takřka automaticky točí druhé a třetí díly každého titulu, který skončil v černých číslech a lze na něj znovu navázat. Na úspěchu Agenta v sukni 2, Underworld: Evolution i Final Destination 3 (natož nízkorozpočtového Madea´s Family Reunion) by přitom nebylo nic špatného, pokud by do jisté míry nezrazoval studia od hledání nových látek a témat. Sequely vyplňují skulinky v distribučních plánech jednotlivých společností čím dál tím důsledněji. Ztrácí se moment překvapení, šance na nečekaný hit a zůstává víra v zopakování úspěchu. Konec Rychle a zběsile, Garfielda nebo Základního instinktu naznačuje, že se tato taktika nemusí vyplácet. Mnohem silnějším důkazem je však právě situace na poli blockbusterů, které potřebují silnou značku. Ikonu. Horký fenomén. Těch přitom neustále ubývá tak, jak se ředí jednotlivé látky dalšími díly (které často netáhnou tolik jako poprvé). A jak se tím pádem zužuje prostor pro objevování nových hitovek.

Bude-li přitom příští sezóna opravdu tou historicky nejúspěšnější, bylo by od producentů naivní jásat nad překonáním tvůrčí krize. Nad novým zážehem. Příští léto se totiž shodou okolností střetne hned několik brilantně rozjetých sérií (Bourne, Shrek, Spider-Man) se stoprocentně zajištěnými trháky (Harry Potter, Piráti z Karibiku) a plejádou dalších komerčně interesantních titulů (300, Transformers, Křižovatka smrti 3, sandlerovka I Now Pronounce You Chuck and Larry nebo Fantastická čtyřka 2). Manévrovací prostor se však díky dalším dávkám sequelů a prequelů za menší peníz dále drasticky zmenšuje. Těží z toho sice rychle spíchnuté horory, které najíždějí dokonce už na roční periodu (Hostel 2, The Hills Have Eyes 2, Saw 3), trpí však ostatní žánry. Z předních příček návštěvnosti prakticky zmizela samonosná dramata, nedostává se nápaditých thrillerů a akce se musela omezit na comicsy a náhodné dovozy Bessonových filmů či exotických akvizic á la filmy Tonyho Jaa (pochopitelně, na okraji zájmu mainstreamáka).

Proč tak razantní odbočka od stamilionových hitů? Protože se v ní skrývá logická námitka, že studia nabízejí pouze to, po čem se publikum poptává. Neuspěje-li Rockova Kráčející skála ani Vítejte v džungli, kašleme na akčňáky! Poslední vývoj ovšem naznačuje, že by Hollywood měl poptávku mnohem silněji sám iniciovat a nespoléhat se tolik na chrlení toho, co je zrovna v kurzu. Ono je sice pěkné vézt se na vlně počítačově animovaných filmů a převálcovat kina sérií comicsových adaptací, jak však vidíme právě na příkladě trojrozměrných animáků, vystřízlivění může přijít mnohem dřív než lze předpokládat (a dotkne se všech - i stále brilantního Pixaru, kterému klesají výnosy a s francouzským Ratatouille jistě spadnou ještě níž). Pokud comicsová fúrie nezvolní, dříve nebo později dolehne deprese i na ni. Komicky se potom jeví příval všemožných příživníků na obrovských úspěších Pána prstenů, Harryho Pottera a hlavně druhé Narnie. Mohutný špalír nových fantasy, které logicky nelze vyvíjet za cenu Hostelu nebo Scary Movie, možná oblouzní prvních pár měsíců, při podobně hysterickém pachtění za čímkoliv s příchutí síry a máchnutí dračích křídel se i Eragon a jeho kumpáni dočkají rychlého vystřízlivění (a že adeptů není málo: kromě ambicí Sama Raimiho se už jistě chystají na premiéru Bridge to Terabithia, Vaughnův Stardust nebo stopadesátimilionový macek His Dark Materials: The Golden Compass se zloduškou Nicole Kidman).

Hollywood se z mého pohledu nachází na přechodu, o jehož zdolání rozhodnou až sezóny 2008 a 2009. Nehledě na technický pokrok a nové standardy, nabídka potenciálních hitů bude znovu užší, přičemž doplňování její hladiny momentálně nepatří mezi oblíbené činnosti Hollywoodu. Ekonomicky rozpačité oživování Batmana a Supermana, warneráckých comicsových ikon, tomu odpovídá. Při pohledu na jalově vyznívající taktiku remaků (Dům u jezera, The Shaggy Dog i relativně úspěšné bláboly Růžový panter a Přichází Satan) by se mohlo zdát, že hollywoodským scenáristům vyschly kalamáře. Při návalu dvojek a projektů v rámci osvědčených žánrových škatulek je ovšem zjevné, že zvěsti o případném nedostatku autorské invence těžko proniknou přes neochotu producentů riskovat byť jen o dolar víc.

Poměrně znepokojující je v tomto smyslu poslední neúspěch M. Nighta Shyamalana. Shy patřil do málo početné skupinky tvůrců, kteří dokázali naplnit komerční předpoklady blockbusteru i v žánru, který nespoléhal na efektní akci a digitální triky. Podobných akvizic dnešní Hollywood mnoho nezná (takový David Fincher jí mohl být, pokud by pět let nepauzíroval). Nutno však podotknout, že s úbytkem velkých popcornových show se pozvolna devastuje i komerční potenciál hitmakerů, kteří svým jménem na takovouto estrádu lákali. Stephen Sommers zmizel po Van Helsingovi, Michael Bay tiše doufá, že jeho zničené renomé napraví síla Transformerů, a při čekání na pravěké drama Rolanda Emmericha 10.000 B.C. se vkrádá podezření, zda nás nečeká další pád titána.

Trochu paradoxně to jsou však silné autorské osobnosti – a tím se dostáváme už do roviny koncepční – kterým šéfové studií nejvíc věří. Slovo paradoxní přitom nesouvisí s jejich kvalifikací a schopnostmi (každý chce, s čestnou výjimkou producentů Fantastické čtyřky, logicky toho nejlepšího), nýbrž s jejich pojetím filmu samotného. Zažitý koncept letní oddychovky jako trikové akční jízdy je v důsledku spíše výjimečným jevem, co do četnosti výrazně válcovaný více či méně ambiciózními příspěvky do popcornové zásobárny – tu nadmíru psychologizovaným (Nolanův Batman), jindy filmem na hranici artistní výpovědi (Hulk od Anga Lee).

Pikantní navíc je, že dva nejžhavější adepti na prototyp letního blockbusteru (M:I:3 a Poseidon), jimž šlo spíš o adrenalinovou zábavu, než o psychoanalytické interpretace, letos finančně neuspěly. Konkrétní důvody jistě rozebírá imf ve svém textu o letošních vzletech a pádech letních hitů a zanalyzovali si je určitě i odpovědní lidé ve studiích. Samozřejmě jim poslouží jako argument pro to, aby nenajímali mladé, neznámé, přesto schopné a stylem agresivní režiséry reklam (typu Zacka Snydera či Francise Lawrence), tak aby pro ně vyráběli přímočaré rachoty, které usmaží teenagerům mozek a ještě stihnou vydělat nekřesťanskou dávku milionů. Nikdy bych sice netušil, že jako divák zamilovaný do filmů Stanleyho Kubricka a Larse von Triera budu netrpělivě čekat na letní jízdu, u níž je duševní rozměr až druhotný za dobře rozjetou akcí, ale po neúspěchu Ostrova, Poseidonu a M:I:3, kdy se ryzí blockbustery s úspěchem prosadily jen díky trojce X-Menů a dvojce Pirátů, mi jednoduše vyhládlo. I pražené kukuřice se přitom lze dosyta najíst.