Nešťastných přístupů k sequelům je celá řada – ale přesun na jiný kontinent je z mého pohledu jeden z těch úplně nejtrapnějších. Matthew Vaughn na něj ve dvojce, i pod vlivem comicsové předlohy, vsadil – a tak jako všechny ty Křižovatky smrti 3, Smrtonosné pasti 5 a Policejní akademie 7 neudělal dobře. Samozřejmě i jednička se do velké míry odehrávala v Americe a laborovala se zámořským záporákem, ale teď už se naplno přesouváme za Atlantský oceán, k záporačce zamilované do maloměstsky uhlazeného stylu padesátých let a k agentské buňce Statesmanů. A úplně to nefunguje.

Nedošlo totiž k osvěžení, ale rozředění. Nové postavy nejsou kdovíjak okouzlující, spousta věcí je nedotažených nebo nevytěžených, právě tak, jak píše KarelR o pár řádků níže. Jenže z něj mluví divák nadšený z jedničky, jenž chce napodruhé ještě větší nářez a trvá na něm. Což víme, že se nepovedlo… a můžeme se proto ještě jednou v klidu podívat, jestli Kingsmani opravdu tak selhávají.

Já si to nemyslím. Jde o řemeslně špičkovou popcornovou podívanou, kterou sice brzdí řada zbytečných sekvencí (vystřihnutím celého motýlího Firthova psychování nebo zimní epopeje bychom o nic nepřišli) i nevytěžených postav (konec naznačuje, že se Tatum s Bridgesem rozjedou až ve trojce), ale jednotlivé epizodky jsou fajn. Leckdy i víc než to.

Nejsou tu žádné velké prostoje, žádné trapné sekvence, žádné nesmyslné lapsy z hlediska vedení příběhu, kdy byste se museli chytat za hlavu, kam nás tvůrci napodruhé vedou. Každá scéna je poctivě a s evidentním gustem zrežírovaná, trpělivě se v ní hledají vtípky i vizuální atrakce. Herci si vyloženě užívají - koneckonců nedovolil bych si tvrdit, že Firth trumfuje i Marka Stronga nebo právě Julianne Moore.

Jasně, padoušská obsese padesátkami není zdaleka tak sexy a fotogenická, aby nadchla dnešní teenagery - ty ostatně nenadchne už samotná sedavá zrzavá záporačka v letech bez pořádného vykození. Styl a realizační hravost bych ale v každé z těchhle jednotlivých scén bez problémů našel. A i když mají často už fakt hodně postpubertální, skoro-buranský rozměr, jatka s mlýnkem na maso, svádění na Glastonbury, pěvecká etuda Marka Stronga nebo královská večeře fungují pořád velmi dobře, tedy minimálně v mezích hollywoodské zábavy pro chlapce různých věků i inteligenčních kvocientů.

Vaughn obstojí i ve spoustě velmi složitých disciplín. Třeba šílený running joke s Eltonem Johnem je podán parádně a málokdo by ho co do timingu i režijní nonšalance ustál líp. Baví i průběžné menší frky, frajerské i hrdinské momenty, nebo famózně zahraný i vyargumentovaný satirický štulec s americkým prezidentem.

Vaughn je ale i tak nejsilnější v akci. Její frenetičnost je pořád opojná, kinetika neskutečná, kamerové prostocviky za podpory digitálních efektů nedostižné. Akorát to není taková nečekaná šleha, taková bomba mezi oči, jako když se v jedničce plenil kostel.

První Kingsmani sice nebyli mistrovským dílem, ale šlo o přehlednou, čistou a stylovou blockbusterovou práci, která v tom druhém zahuštěném a přebujelém podání už ztratila svou lehkost a sexy eleganci. Už se to musí víc tahat na sílu. Což je možná škoda, ale apokalypsu a příjezd vyloženě špatné dvojky to z mého pohledu rozhodně neznamená. A to u toho ani nemusím myslet na Transformers 5 nebo letošního Vetřelce.