Sofia Coppola už dávno dokázala, že není jen dcerou slavného otce. Odnikud někam a Bling Ring sice neměly průraznost jejích největších klasik, i tak ale platí, že je každá její novinka (alespoň malou) filmovou událostí. Cival a Rimsy teď ve Varech viděli Oklamaného, v němž Colin Farrell přebíhá mezi Nicole Kidman, Kirsten Dunst nebo Elle Fanning. A samozřejmě se ihned vrhli na sepsání dojmů.

Jak to vidí Cival

Nikdo by to nenatočil tak jako Sofia Coppola, to je zřejmé. Oklamaný je mixem jejích oblíbených témat, prodávaný hlavně skrze jiskrný prostor mezi sedmi ženskými hrdinkami různého věku, moudrosti, sexuální vitality i tělesných proporcí. Colin Farrell mezi ně padne ideálně, protože dokáže přesně obstát v rovině dominantní, i submisivní a svým neokázalým testosteronem vytrvale roztáčet zneklidňující dynamo tohohle ženského mikrosvěta.

Sofia znovu ukazuje, že girl power neradno podceňovat a že tahle ženská síla rozhodně nepřichází bez vrtochů a slabostí. Jsou to možná stereotypy a škatulky, ale díky nim Oklamaný nabírá na síle a mění se v divadelně vyhrocenou, ale stále živou a smyslnou historickou konverzačku. Po obrazové stránce velmi působivá práce, dobovost naprosto věrohodná a příběh tak poutavě podaný, že byste v něm jako muž hrozně moc rádi figurovali, ale zároveň byste se hrozně moc báli, že vás ty kněžky lásky sežerou.

Jak to vidí Rimsy

Sofii Coppolu mám rád a i přes absenci dechberoucích projektů v poslední, ehm, dekádě se na každý její kousek těším. To byl i případ Oklamaného, komorního historického dramatu o událostech, které se prostě musejí stát při příchodu mladého muže do čistě ženské komunity. Jako poctivý buran neznám knižní předlohu a ani jsem neviděl čtyři dekády starou adaptaci s Clintem Eastwoodem, troufám si ale říct, že přesně tohle je téma, které Sofii dost sedne. Podobně jako ve Smrti panen i zde představuje plejádu ženských postav, z nichž každá svým jedinečným způsobem dokazuje, že jí přítomnost nevinně se tvářícího Colina Farrella není lhostejná.

Je sympatické, že řevnivost mezi hrdinkami spočívá spíše v nevyřčených náznacích než teatrálních scénách, jak se ostatně na sešněrované 19. století i sluší. Ve vzduchu je cítit hutná atmosféra a vy jen napjatě čekáte, jakou katarzi si Sofia skrze své precizně vykreslené charaktery nachystala. Ta nakonec není tak emocionálně zdrcující jako u Ztraceno v překladu či děsivě osudová jako v případě Smrti panen, ovšem i tak budete odcházet z kina s trochu vyděšeným přemítáním, co že to v sobě vlastně máme. Chlapi i ženský.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.