Psát o Top Gunu je radost, i když se tím člověk pouští do rizika, že se bude hodně opakovat, protože jsem k filmu napsal hned několik článků včetně obří recenze k DVD u příležitosti dvacátého nebo pětadvacátého výročí. Hezky nám to utíká, ale říká se, že opakování je matka moudrosti. A Top Gun zůstává dodnes nepřekonaným etalonem svého vlastního mikrožánru, jeho hlášky jsou stále citované nejen na půdě opravdového Top Gunu (za každou citaci tam nováčci přirozeně platí pokutu, protože kdo to má pořád poslouchat) a dokonce i ta jednoduchá a průhledná premisa je stále inspirací pro další a další filmaře. Jeden příklad za všechny? Abrams otevřeně cituje ze Top Gunu v prvním Star Treku, proto je víc než příhodné na megapecku Tonyho Scotta zavzpomínat právě v době premiéry třetího Treku. 

 

Paralely netřeba hledat dlouho - horkokrevný Maverick vs. chladnokrevný Iceman? Trénink nejlepších z nejlepších? Hrozba zvenku? Komu by nestačily styčné body mezi Maverickem a Kirkem, resp. Icemanem a Spockem, toho Abrams pro jistotu vyzbrojí tramautem z předčasného skonu vlastního otce a také příjezdem Kirka na motorce, s dokončovanou Enterprise v pozadí. Tenhle záběry jsou si v Top Gunu a prvním Star Treku tak podobné, že se nemůže jednat o náhodu. Ale dost oslích můstků, naprosto si vystačíme se zajímavostmi, které přinesla doba vzniku téhle reklamy na americkou armádu. Stačí, když začneme od Adama, resp. od Jerryho.

Jerryho Bruckheimera, alias Mr. Blockbustera, si mnozí pamatují až někdy od Skály, ti mladší možná až od Pirátů z Karibiku. Jeho kariéra hitmakera, bok po boku s parťákem Donem Simpsonem, začala ovšem už v osmdesátých letech, kdy si oba brali inspiraci z běžných profesí a institucí, aby je dotekem kouzelné hůlky (té co přidává testosteron, dynamit a rychlý střih) proměnili v neobyčejnou filmovou zábavu. Pohledná svářečka, která se chce stát baletkou? Ukecaný detroitský polda v nóbl světě Beverly Hills? Jednoduché zápletky se pod vedením téhle dvojky změnily v megahity Flashdance a Policajt v Beverly Hills. 

 

Tuhle strategii mimochodem Bruckheimer rozehrával ještě hodně dlouho. Bouřlivé dny zavedly diváky do světa závodů NASCAR, Nebezpečné myšlenky ukázaly, že učitelské povolání není žádná legrace a Coyote Ugly vznikly podle článku o baru s mimořádně sexy obsluhou. Listování v denním tisku se Bruckheimerovi vyplatilo i v případě Con Airu, Nepřítele státu nebo Černý jestřáb sestřelen. Prostě viděl téma a okamžitě ho zadal scenáristům k rozpracování. A s Top Gunem to nebylo jinak. Článek o elitní škole stíhacích pilotů zaujal Bruckheimera natolik, že okamžitě Simpsonovi řekl: "Z tohohle uděláme Hvězdné války na zemi!".

V tomhle případě si samozřejmě Bruckheimer nemohl dovolit ignorovat armádu, protože se sto procent filmu odehrávalo na jejím písečku. Naštěstí zuřila studená válka a po druhém Rambovi bylo jaksi v kurzu oslavovat americké vojáky a tlačit divákům do hlav, že oni jsou ti nejlepší. Razítko od prezidenta a balík peněz ovšem nestačily, producenti museli natočit film, který k armádě nebude kritický, nebude se v něm mluvit sprostě a nebude schvalovat činy jednotlivců oproti ucelené armádní strategii. Asi už jste pochopili, že poslední podmínka vyřadila ze hry např. sérii filmů o Rambovi, ale i pár snímků od Clinta Eastwooda, který si prostě od armády nenechal nic diktovat. 

 

Top Gun je oproti tomu hodně podle pravítka. Nepřátelskému MIGu se sice na začátku ukazuje prostředníček, ale jinak se Maverick i přes svou vznětlivou povahu chová vzorně a jediným armádním přečinem je, že mu Tom Skerritt na konci proti předpisům prozradí, jak vlastně zahynul jeho otec. Děj ale budeme rozebírat až na závěr článku. Teď se ještě vraťme k přípravám. Bruckheimer musel ve scénáři přeci jen pár věcí změnit - šéfové Paramountu se třeba nelíbilo, že hlavní ženská postava je jen "matrace s hezkým účesem", a tak musela být Charlie několikrát přepisována a scenárista se nakonec nechal inspirovat Christine Fox - tehdy instruktorkou, později nejmocnější ženou ministerstva obrany (jeden post pod samotným ministrem, když v roce 2014 odcházela do důchodu). Stejně tak musela být změněna příčina smrti jedné z postav - kolizi museli filmaři přepsat na poruchu katapultu, aby to nevypadalo jako selhání lidského faktoru. Armáda nakonec souhlasila a mohlo se natáčet.

Za 1,8 milionu dostal Bruckheimer k dispozici letadlovou loď, několik F-14 Tomcat, cvičných letounů, spoustu personálu, a tak několik opravdových absolventů Top Gunu. Netřeba dodávat, že většina herců při nacvičování manévrů vymalovala kokpity snídaní, s čestnou výjimkou Anthonyho Edwardse (Goose). Byl to ale právě cvičný let, co Toma Cruise přesvědčilo, aby tuhle roli vzal. Nebyl přitom zdaleka první v řadě adeptů. Vlastně byl až úplně na konci. Spousta jiných herců buď chtěla příliš peněz (rozpočet byl pouhých 15 milionů dolarů), nebo nesouhlasila s myšlenkou glorifikace zbraní a války. 

 

Když byl Tom Cruise na palubě a po několika režisérských námluvách se Bruckheimer a Simpson shodli na Tonym Scottovi, mohlo se začít natáčet. Drobné potíže se rychle vyřešily - Cruise po place pochodoval ve speciálních botách, aby byl o deset centimetrů vyšší a dorovnal tak výškově Kelly McGillis, producent stíhaček F-14 Tomcat vyrobil pro filmaře speciální držáky na kamery a letectvo se povedlo ukecat k tomu, aby v rámci rozpočtu odpálilo rovnou DVĚ cvičné rakety. Ve filmu tyhle odpaly vidíte hned z několika různých záběrů, zbytek "akce" zařídily modely, makety a spousta filmové magie. Přes omezené možnosti je však Top Gun dodnes filmem s asi nejrealističtějšími leteckými souboji vůbec.

Jeho úspěch spočíval také ve lpění na armádní hantýrce, ze které vzešla celá řada hlášek, obsazení spousty personálu a natáčení na opravdové letadlové lodi. Bruckheimer chápal, že armáda je plná řvoucích důstojníků, a tak si po zhlédnutí Návratu do budoucnosti "objednal" Jamese Tolkana, který v několika scénách předvádí naprosto famózní výkon, když ukázkově seřve Mavericka s obřím doutníkem v puse. Tolkan si na tomhle druhu rolí postavil kariéru. A že to byly hodně silné základy. 

 

Z dnešního hlediska je zábavné nahlédnout do pozadí natáčení filmu, protože Simpson se přetahoval se Scottem o režii a především o kontrolu nad takřka neexistujícím scénářem. Článek, který byl předlohou, posloužil sotva coby odrazový můstek. Zbytek byla jen hromádka klišé a narychlo sbíraných rešerší z terénu, ve kterém se natáčelo. Herci na place nezřídka improvizovali a scény jako volejbal na pláži nebo karaoke v baru se dopisovaly v podstatě přes noc, když v přestávkách mezi natáčením štáb blbnul v baru nebo pláži a Scott chytil rychlou inspiraci.

K pnutí mezi producenty a Scottem došlo hned v prvním týdnu natáčení, kdy Simpson režiséra na hodinu vyrazil. Tony Scott byl tehdy orientovaný spíš na indie tvorbu a s blockbustery, na rozdíl od svého bratra Ridleyho moc zkušeností neměl. Bruckheimer se Simpsonem si ho vybrali, když viděli jeho reklamní spot, ve kterém se sportovní auto honí se stíhačkou (obojí značky Saab). Líbila se jim kinetika Tonyho záběrů, znali jeho bratra, ale tím to končilo. Tonyho oslovila nabídka a viděl Top Gun jako dveře do velkého Hollywoodu.

Z tenoučkého scénáře si ale dlouho dělal těžkou hlavu a hlavně - což bylo důvodem předčasného vyhazovu - použil celou třetinu přiděleného filmového materiálu na natáčení záběrů na letadlové lodi. Těch záběrů, které vidíte v úvodních titulcích. Nádherná oranžová atmosféra zapadajícího slunce mu uhranula natolik, že točil a točil. Dokonce vypsal kapitánovi lodi šek na 25 tisíc dolarů, aby loď otočil a Tony stihl ještě jeden záběr navíc. Když se to Simpson dozvěděl, v návalu vzteku mu dal padáka. Později mu zavolal a vzal svá slova zpátky (...a to se opakovalo pak ještě dvakrát). Nakonec se ale všichni tři dokázali dohodnout natolik, že spolu natočili mnoho dalších filmů, včetně bezprostředně následujících Bouřlivých dnů a pokračování Policajta v Beverly Hills. 

 

Bruckheimer se Simpsonem si při natáčení počínali jako malí kluci v cukrárně. Tedy na první pohled. Chtěli tohle, chtěli tamto... ale ve skutečnosti chtěli za každou cenu uspět a navázat na veleúspěch Policajta v Beverly Hills. Bylo jim jasné, že film o stíhacích pilotech není zaručená sázka na jistotu, a proto se snažili podkuřovat publiku. Harolda Faltemeyera nutili, aby složil co nejpeckovější soundtrack s použítím moderních technologií (synťáky!), hudební skupinu Berlin si objednali, aby vymyslela nějakou letní hitovku (...a ta nakonec vyhrála Oscara). Cruise musel jezdit na nejrychlejší motorce na světě, přesto že herec neměl na motocykl papíry a učil se řídit zákeřnou Kawasaki po nocích na parkovišti. Všechno se muselo podřídit úspěchu. Tím spíš, že ten bláznivý nápad - natočit film o stíhačkách rozsévajících americké dobro - dostalo i konkurenční studio.

V podstatě souběžně se totiž začal natáčet Železný orel (Iron Eagle), který ovšem armáda podpořil odmítla. Zatímco v Top Gunu jde o nejlepší z nejlepších letců, v Železném orlovi se synátor úspěšného a nyní zajatého pilota pokusí obejít celou armádní mašinérii, nechá se vytrénovat brblajícím veteránem a nakonec v ukradené F-16 Falcon odletí do blízkovýchodní (fiktivní) zemičky, kde si díky znalosti videoher a nově naučeným trikům hravě poradí s kompletní letkou nepřátelských stíhaček, v čele s generálem Poirotem, pardon Davidem Suchetem. Táta je zachráněn, teen kamarádi zpátky na základně slaví a všichni jsou spokojení. 

 

Tedy až na tu armádu, která logicky nemohla překousnout hackování vlastních počítačů, zesměšňování zaměstnanců a odsouzeníhodné činy jednotlivce. Producenti se ovšem nenechali zastrašit a začali jednat s izraelskou domobranou. Ta jim poskytla letiště, stíhačky a další zázemí. Všechno stačilo přemalovat na americké insignie a za pár týdnů byl snímek hotový. Furie se s ním chtěl piplat až do léta 1986, ale jakmile se dozvěděl o Top Gunu, uspíšil premiéru, a tak se v lednu Železný orel objevil v kinech. S epickou hudbou Basila Poledourise, mladým Jasonem Gedrickem v hlavní roli a dokonce i o pár milionů dolarů vyšším rozpočtem.

Přiznejme si teď na rovinu, že byl Železný orel hrozná ptákovina. Aby ne, když byl určen teenagerům, kterým se snažil naznačit, že s trochou tréninku a odhodlání mohou vlastnoručně napravit všechno zlo na světě. V době snímků jako Neustupuj, nevzdávej se nebo Rudý úsvit byla podobná mantra v kurzu a snímku hodně pomáhala i mentorská postava Chappyho (vynikající Louis Gossett Jr.) a skvělá 80s hudba, ať už šlo o licencované Twisted Sisters nebo Poledourisovy trombóny. 

 

Pro mnohé z nás byl Železný orel tak trochu guilty pleasure. Jason Gedrick byl osmdesátkovou verzí Ashtona Kutchera (ovšem s daleko slabší kariérou, nebo si ho snad pamatujete z jiných filmů?), letecké záběry byly fajn a parta kluků, co převeze personál celé základny? Paráda. Ve třetím dějství už to sice trochu skřípe, když Doug sestřeluje nepřátelské stíhačky s neuvěřitelnou lehkostí, ale... ale... je tam souboj motorky s Cessnou a... David Suchet! Ani tohle překvapivě Železnému orlovi nepomohlo a s americkými kiny se v lednu loučil s pouhými třiadvaceti miliony. Bruckheimer se Simpsonem sice měli výhodu letního "blockbusterového" slotu, ale po neúspěchu Železného orla se museli v noci trochu potit. Kdo by tehdy tušil, že se Železný orel dočká několika, tentokrát už extrémně béčkových, pokračování a vřelého přijetí na VHS? 

 

Bruckheimer se Simpsonem se tedy rozhodli marketing ušít úplně jinak a všude propagovali spojení s armádou, Toma Cruise a... během testovacích projekcí si uvědomili, že jim tam sakra chybí romantika. V původní verzi totiž spolu Maverick a Charlie nespali. A v Železném orlovi taky ten sex není, protože je to film pro děti, přeci! Top Gun ale bude o chlapech a pro chlapy. Proto se narychlo sehnali zpátky herci a Tony Scott během jediného natáčecího dne upekl scénu ve výtahu a legendární postelovou koláž s hudbou od skupiny Berlin. Je to spíš tanec siluet, protože Kelly McGillis byla v té době o dost hubenější a měla obarvené vlasy. Právě minimalistický styl však nakonec scénu proslavil a dodnes se objevuje v žebříčcích milostných hollywoodských momentů.

Projekt, o který si původně Paramount ani nechtěl opřít kolo a schválil ho až po obměně managementu a pod slibem rozumného rozpočtu, se nakonec podařilo zachránit. A to takovým způsobem, že se z Top Gunu stal nejvýdělečnější snímek roku. V USA utržil přes 170 milionů dolarů a v zámoří překvapivě takřka identickou sumu. S celkovými tržbami kolem 350 milionů dolarů to byl megahit, do jehož stínu se Železný orel pohodlně schoval. Tak už to ostatně s těmito dvojčaty chodí - Drtivý dopad, Sopka, Rudá planeta nebo Iluzionista by mohly vyprávět. 

 

Úspěch Top Gunu byl tak obrovský, že se do módy znovu dostaly kožené bundy a bílá trička. Armáda ze spolupráce nečekaně profitovala, když si týden po premiéře před multiplexy postavila stánky a začala diváky vycházející z kina rovnou verbovat. Nezapomínejte, že byla pořád ještě studená válka a nadšení, ochotní fanoušci byli vítanou posilou, jakkoliv většina z nich neprošla sítem přijímače.

Obrovský úspěch v Evropě lze přičíst také ochotě Toma Cruise čtvrt roku cestovat po metropolích starého kontinentu a propagovat snímek osobně. Bruckheimer se Simpsonem se báli, že film o amerických stíhačích nebude mít Evropu čím oslovit, a tak tu západní jako jedni z prvních hollywoodských hráčů poctivě objeli. V podstatě tím založili tradici pressových koleček, za což je musí spousta lidí z oboru nenávidět. Právě propagace totiž hercům zabere mnohonásobně víc času než samotné natáčení.

Top Gunu se povedlo něco neuvěřitelného, v co armáda nemohla doufat ani v nejrůžovějších snech. Po Vietnamu dokázal tenhle snímek na stříbrném plátně vrátit publiku důvěru ve schopnosti válečné mašinérie a vrátil armádě zpátky respekt. A to i přesto, že je ve svém podstatě tak primitivní a místy až školometský. Právě v jeho jednoduchosti je nadčasová síla, jak jsem si ověřil na letošní projekci pod širým nebem. Nestihl jsem to sice na letadlovou loď Intrepid, kde se Top Gun promítal na den přesně třicet let po své premiéře, ale i v komornější atmosféře letního kina to byla velká pecka. Navíc jsem si ověřil, že po letech se Top Gun líbí nejen nám, heterosexuálním mužům, ale dokonce i inteligentním, dospělým ženám. 

 

Je to možná těmi hláškami, specifickým stylem humoru a určitou klackovitostí, která vyvěrá z Cruisovy postavy. A možná v tom hraje roli i ta bromance mezi Cruisem a Edwardsem, případně ten antagonismus mezi Maverickem a Icemanem, který se tak nádherně zlomí na úplném konci, kdy nám film nadělí svou poslední a dost možná nejpamátnější hlášku. Top Gun mi může dělat wingmana furt. Jeho praktické efekty a adrenalinové akční scény nijak nestárnou a dokonce i ten patos je po letech stále stejně neprůstřelný.

Ono kreativní pnutí mezi Scottem a Bruckheimerem zaručilo, že se z filmu nestal cirkus v oblacích, na koleni dodělávaný scénář udržel onu schematičnost na uzdě, takže film vlastně jen přeskakuje od jednoduchých klišé, které spojuje dohromady tenkou, ale poměrně pevnou nití. A vojenská hantýrka zaručila, že nám z Top Gunu něco zůstalo v hlavě a věříme (víme), že ten opravdový pořád existuje. A že flatspin alias plochá vývrtka je pořádné svinstvo. 

 

Tahle klíčová scéna, která stojí život Goose a pořádně rozhodí Mavericka, byla do filmu připsána poté, co se armádnímu poradci - mimochodem předloze postavy Toma Skerrita - nelíbilo, že by měl Goose zemřít ve vzájemné kolizi dvou stíhaček. Top Gun není o soutěžení a tahle dějová linie to nepřímo naznačovala. Scéna se tedy přepsala na nehodu, jejíž příčinou byla zdokumentovaná situace, kdy se letadlo dostane do horizontální rotace, ze které při zhasnutí motorů není úniku. Je smutnou ironií, že při natáčení této scény se do skutečné ploché vývrtky dostal jeden z pilotů. Art Scholl se zřítil do oceánu a jeho tělo se nikdy nenašlo. Producenti mu snímek v závěrečných titulcích věnovali. Art byl mimochodem také pilotem, který v jedné z úvodních scén Železného orla pilotuje Dougovu Cessnu. Svět je malý.

Odkaz Top Gunu žije dodnes. Nepodařilo se na něj navázat pokračováním Železných orlů, vrtulníkovou obdobou s Nicolasem Cagem (Ohnivá eskadra z roku 1990) a dokonce ani moderní variací jménem Stealth:Přísně tajná mise. Zřejmě si budeme muset počkat na nějaký blockbuster o pilotech dronů, ale v tomto tématu se zatím angažují spíše kritičtí filmaři, zkoumající duševní zdraví joystickových kovbojů, takže tady asi pšenka nepokvete. Tony Scott se před svou smrtí snažil s Tomem Cruisem dvojku Top Gunu vymyslet a drony vytlačující konvenční stíhačky a jejich piloty byly tehdy ve hře. Jestli na natáčení někdy dojde, toť ve hvězdách. Málokdo ale ví, že scénář pokračování původního filmu vznikl už koncem roku 1986.

 

Tehdy se měl Cruise vrátit do Top Gunu jako instruktor a peskovat novou třídu pilotů, ve které se objevilo i nadějné děvče, s povahou ne nepodobnou Maverickovi. Prostě klasický sequel, jež ovšem tehdy zazdily přísné nároky americké armády a nahrazování starých stíhaček novými. A k těm už armáda nechtěla filmaře pustit tak blízko, jak by si to Bruckheimer a spol. představovali. Proto scénář putoval do šuplíku, kde nakonec i zůstal.

A právě proto je jednička jedinečná. Neublížila jí ani parodie v podobě Žhavých výstřelů (spíš naopak) a jediný, kdo se k té "kamaráderii" mezi piloty dokázal přiblížit, byl Emmerich ve Dnu nezávislosti - a to hlavně díky nezapomenutelnému Willu Smithovi. Takže si pusťte Faltermeyerův kultovní kytarový riff, zasalutujte si a modlete se, aby se Cruise ještě jednou za knipl podíval. Někdo to přece ty mladý ucha naučit musí, než stíhačky úplně zakážou a letecké souboje se definitivně promění ve videohry!