Na všechny velké hity z karlovarského festivalu jste si už mohli přečíst recenze, a pokud jsem něco ještě zanedbal, v nejbližších dnech to doženu. Možná. Ale kromě očekávaných fláků člověk na festivalu chtě nechtě narazí i na záplavu malých filmečků, které občas dokážou pořádně překvapit. Které mělo smysl vidět a místo kterých jsem měl radši jít pít?

Strana 1 z 2

1 2

Boris bez Beatrice

Jednoznačně pít. Boris sice soutěžil v Berlinale, ale zaujmout germánské hipstery očividně není nic složitého. Drama o napraveném hříšníkovi poměrně nepokrytě vykrádá Lynche (hlavně Mulholland Drive), a jakkoli to může znít zajímavě, opak je pravdou. Manželka arogantního a bezcitného Borise tu začne trpět depresemi a tajemná postava (ve stylu Kovboje ze zmíněného MD či Mystery Mana z Lost Highway) Borisovi řekne, že je to kvůli jeho chování. A tak se začne měnit a přehodnocovat celý svůj dosavadní život.

No jo, to je sice pěkné, ale bohužel se pod tímhle povrchem neskrývá žádná hlubší myšlenka než to, aby se člověk zamyslel nad svým vlivem na okolí. Kamera je skvělá a banalitu zápletky podává velmi sugestivním způsobem skrze často nepředvídatelné obrazy. Ale že bych to musel vidět dvakrát…

 

Animovaný život

Roger Ross Williams natočil zajímavý dokument, i když neměl těžkou práci – téma je neskutečně nosné samo o sobě. Zaměřuje se na Owena Suskinda, u něhož se v dětství zničehonic začal projevovat autismus. Zoufalství rodičů bylo samozřejmě nepopsatelné, ale časem se Owenův stav začal zlepšovat díky (a teď se podržte) vedlejším postavičkám z Disneyho filmů. Owen totiž komunikoval jen prostřednictvím hlášek z animáků a časem se tak dokázal se všemi dorozumět.

Dnes je Owenovi kolem pětadvaceti a je na tom na autistické poměry dost dobře. Dokáže o svých problémech uvědoměle mluvit a dokument zachycuje život jeho i jeho blízkých. Místy je to pokoukání zábavné, místy dokonce inspirativní, jelikož vám Owenova bezprostřednost v několika momentech otevře oči. Tohle stojí za vidění!

 

Říkali mi Džigu

A došlo i na bizárky. Jak jinak byste označili italskou sci-fi komedii, v níž obyčejný zlodějíček získá nadpřirozené schopnosti? Ok, možná třeba jako Deadpool, Džigu má ale vedle hlavního antihrdiny i trochu šílenou dívku, která na něj i na svět kolem sebe nahlíží skrze postavy z japonského anime. A tahle dvojka se musí vypořádat s mafiány, kteří zase jednou chtějí spoustu peněz.

Zápletka zní správně ujetě, ale zpracování už je slabší. Anime prvky nejsou moc využity a děj postupuje tááák straaašně poomaaalu, že i superzábavný námět stihne místy nudit. Pár zapamatovatelných scén sice film nabízí a stále se jedná o to divnější, co šlo ve Varech vidět, ale vzhledem k potenciálu ujetosti je výsledek zbytečně přízemní. Škoda.

 

Strana 1 z 2

1 2