Po minulém ohlížení za Dnem nezávislosti jsem chtěl na tenhle týden přichystat něco staršího, typicky letního a obecnějšího, ale nešťastná výhybka osudu nás zanese přece jenom trochu dál. A možná je to vlastně příhodné, protože zatímco s Emmerichem jsme vzpomínali na mládí a pubertu, s filmy Terence Hilla a Buda Spencera se přeneseme (tedy někteří z nás) rovnou do slastného dětství.

 

Tím nechci rovnou narážet na to, že jsem tyhle pecky zažil v jejich premiéře, ostatně snímek, o kterém si budeme povídat nejvíc, vzniknul dávno předtím, než jsem se narodil. Pokud jste ale v době Dne nezávislosti teprve začínali objevovat světovou kinematografii, musely k vám filmy téhle dvojice zabloudit prostřednictvím levných DVD nebo nekonečných televizních repríz. A museli jste z nich být tak trochu jeleni.

Ono totiž máloco stárne rychleji než italský europopík sedmdesátých a osmdesátých let, případně tehdejší móda nebo napodobování černobílých klišé z amerických gangsterek. Jenže právě tyhle komponenty dělají z dvacítky filmů, které spolu tahle dvojice natočila, tak dokonale nostalgický materiál. Nebudu zapírat, že jsem tyhle pecky hltat ještě jako dítě školou povinné. Prošly sítem uvolněného konce osmdesátých let - ačkoliv se inspirovaly v amerických filmech, často ony typicky americké gangstery vykreslovaly jako komické postavičky a hlavně to byla ideální zábava pro celou rodinu.

 

Prostě evropský mainstream šmrncnutý Hollywoodem, ale postavený na osobitých základech. Těžko říct, jestli tu od těch dob něco podobného bylo. Úspěch tohoto receptu si rozebereme za chvilku, jeho nadčasovost mimochodem dokazuje, že mnozí pamětníci na tyhle dva výtečníky vzpomínají dodnes, viz komentáře ke Správným chlapům, kde někteří v komentářích pasovali Russella Crowea na nového Buda Spencera. Nevím, jestli by to australský herec vzal jako poklonu, ale určitě to tak bylo myšleno.

Budovy buchary nám budou chybět ještě hodně dlouho a já doufám, že odpočívají v pokoji. Je ale svým způsobem neuvěřitelné, že vzpomínka na Terence Hilla a Buda Spencera vyloudí příjemný úsměv i víc než čtvrt století od jejich poslední větší spolupráce na stříbrném plátně.

 

Terence Hill a Bud Spencer byli parťáci ještě předtím, než jste po prvním zhlédnutí Smrtonosné zbraně začali řešit termín buddy movies. A já ho teď řešit nebudu, protože právě v souvislosti se Správnými chlapy na tohle téma chystám samostatný článek, ve kterém půjdeme až ke kořenům, ze kterých si právě italská škola brala nejvíc. Dvojky jako Laurel a Hardy jsou očividným pojítkem, protože si Italové vypůjčili kontrast formy i obsahu a při pohledu na výměny hlavních protagonistů si lze snadno ty filmy představit jako němé grotesky.

Úspěšný formát odstartoval už v roce 1967, kdy se oba potkali na place špagetového westernu Bůh odpouští, já ne! Byla to víceméně náhoda, Spencer tu roli vzal, protože potřeboval peníz, ale herectví nikdy jeho oborem nebylo (v mládí závodně plaval, v dospělosti se jako právník topil v paragrafech). Hill se zas k tomuhle filmu dostal jako slepý k houslím. Původní herec si totiž zlomil během zkušebního čtení nohu a celá produkce se následně musela přesunout ze Španělska do Itálie, a tak si režisér Giuseppe Colizzi musel najít náhradu. A našel Hilla. Chemie mezi oběma herci byla očividná už během první klapky a Colizzi tušil, že má v kapse hit. Ostatně hned na místě také oba italské herce přesvědčil, aby si zvolili americky znějící umělecké pseudonymy. Bud Spencer vzniknul z hercova oblíbeného piva (Budweiser) a oblíbeného idolu (Spencer Tracy), Hill se zas inspiroval oblíbeným římským básníkem Publiem Terenciem Aferem.

 

Snímek zaznamenal takový úspěch, že Colizzi s dvojicí natočil v rychlém sledu ještě dva filmy - solidní Trumfové eso a vyloženě vyšeptalý Boot Hill. To už ale naštěstí tahle dvojice na italské scéně proslula natolik, že se o ní přetahovali ostatní tvůrci. Jedním z nich byl i Enzo Barboni, který s oběma natočil Pravou a levou ruku ďábla, která dala vzniknout postavě Trinityho (Terence Hill) a vlastně i novému subžánru špagetových westernů, tzv. fazolovým westernům. Trinity totiž fazole miloval a scéna, ve které je hltavě pojídá, zkultovněla po celém světě. Není bez zajímavosti, že v půlce sedmdesátých let se další italští tvůrci snažili třeba o cibulovou variaci (solidní Vůně cibule s Francem Nerem), ale podobnou sérii už se odstartovat nepovedlo.

Barboni mimochodem sólově s Hillem natočil i jednu z nejlepších westernových komedií všech dob, Podivné dědictví z roku 1972, ale především se k oblíbené dvojici vrátil i v jejím post-westernovém období prostřednictvím filmů jako Dva výtečníci, Jdi na to nebo Dvojníci.

 

Westerny s Terencem a Budem samozřejmě stárnou pomaleji než jejich modernější příbuzní, ale koncept zůstává stejný. Terence vždy hraje toho vychytralého floutka, na kterého letí ženské a který si svým sebevědomím o problémy přímo koleduje. Bud je často nemluvný, dobrácký hromotluk, kterého převezou nejen protivníci, ale i jeho vlastní parťák. Ovšem když jde do tuhého, dovedou tihle dva spolupracovat jako nikdo na světě. Ačkoliv šlo o westerny s přesahem do komedie, byla většina humoru nikoliv verbální, ale fyzická.

Podílem bitek na celkové stopáži snímky skoro atakovaly největší hity od Jackieho Chana. Ten ostatně také musel zdolávat přechod od dobových snímků k soudobé tvorbě a hodně spoléhal na fyzický humor odkoukaný z amerických grotesek. Italští fištróni ho ovšem o celou dekádu předběhli. V roce 1972 sice ještě Hill sólově natáčel Podivné dědictví a v Mé jméno je nikdo si dokonce potykal se Sergiem Leonem, ale zároveň se úspěšná dvojice rozjela po moderních kolejích ve filmu Dva machři mezi nebem a peklem, který Spencer s Hillem natočili s již zmíněným Colizzim za kamerou. Patří ke klasikám tohoto svébytného žánru a k tomu lepšímu, co během jejich spolupráce vzniklo, ale pro podrobnější rozbor jsem si vybral až film následující - Jestli se rozzlobíme, budeme zlí.

 

Jednak proto, že Dva machři mezi nebem a peklem jsou spíše dobrodružní než vyloženě komediální, a jednak proto, že druhý zmíněný film považuji za dokonalou ukázku žánrovky, která je tak jednoduchá, až to bolí. Naštěstí ne diváky, ale kohokoliv, kdo těm dvěma hlavním charakterům zkříží cestu.

Ještě bych chtěl dodat, že začátkem sedmdesátých let už byli Terence Hill a Bud Spencer v celé Evropě pojmem a na jejich filmy se vyloženě čekalo. Stihli v podstatě točit jeden ročně, i když později si čím dál tím častěji odskakovali do vlastních projektů, kde dál utužovali své celoživotní charaktery - Hilla neustále pronásledovaly westerny, Bud Spencer chytil druhý dech v televizním seriálu Big Man. Netrvalo dlouho a ostatní je začali napodobat. Jenže zatímco v Hollywoodu platí, že když dva dělají totéž, není to totéž, Italové obkreslovali sakumprásk, a tak se v polovině sedmdesátek dostali do kin Šimon a Matouš.

 

Tahle dvojka imitátorů byla natolik schopná a zkušená, že dokázala řadu lidí zmást. Spousta mých známých a kamarádů si dodnes myslí, že je geniální komedie Šimon a Matouš jedou na Riviéru ve skutečnosti dalším z filmů Terence Hilla a Buda Spencera. Není tomu tak, i když si fóry a bitky v téhle sérii (druhý film se jmenoval jen Šimon a Matouš) v ničem nezadají s originálem a autoři dokonce sehnali i oblíbené soundtrackáře, bratry Guida a Maurizia Angelisovy (nahráli to ovšem pod pseudonymem, jak příhodné). Fanoušci by tak měli mít vlastně radost, tím spíš, že Terence a Bud tuhle snahu rychle zadupali do země dalšími a dalšími hity. V historii světové kinematografie byste ale podobnou situaci, kdy dvojníci málem překročili stín svých předloh, hledali hodně dlouho a dost možná i marně.

Ale zpátky k Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. Snímek z roku 1973 je pozoruhodný hned z několika důvodů - jedním z nich je určitě ta parádní bugina, o kterou se hlavní hrdinové celý film perou a kterou tehdy chtěl každý... úplně každý. I poté, co byste mu řekli, že je to jen přestavěný Volkswagen Brouk. Dalším zásadním zvratem, tentokrát za kamerou, je ale režisér Marcello Fondato. Před touhle mainstreamovou peckou natočil v zásadě jen tři festivalové filmy, přičemž všechny získaly nějakou cenu: Když tedy Fondato řval na place akce, měl v kapse sošku z Cannes, Berlinale a San Sebastianu.

 

Fondatův vliv je pro primitivní zápletku přímo darem z nebes, protože do jednoduchého příběhu o věčných rivalech, kteří soutěží úplně o všechno, vnáší pozoruhodně komplexní prvky, aniž by přitom jen na vteřinu zapomněl na to, že točí masovou komedii. Hlavní hrdinové, automechanik a řidič náklaďáku, v úvodu vyhrají v závodě buginu. Jejich finiš je tak těsný, že se o ni musí podělit. To se jim samozřejmě moc nelíbí, a tak se to rozhodnou řešit sázkou o to, kdo sní víc párků a vypije víc piv. Jdou do zábavního parku, ale jejich soupeření je přerušeno partou gangsterů, kteří restauraci srovnají se zemí, protože na tamním pozemku chce místní kmotr postavit činžáky.

Následuje rvačka (jak jinak) a zmatený úprk rozprášených gangsterů, při kterém bugina lehne popelem. Zbytek už si určitě dokážete domyslet, dva věční rivalové, ale také kamarádi na život a na smrt, mají rázem společného nepřítele. A tady už vstupuje do hry Fondato, jenž onoho kmotra vylíčí jako nesvéprávného trumberu, který je ovšem jištěný postavou Donalda Pleaseance - ten hraje napůl bondovského záporáka a napůl Sigmunda Freuda. Místo nové buginy se tak dvojice dočká opakovaných atentátů, které jsou jen maskovanými záminkami k akčním scénám.

 

Vše vrcholí příjezdem amerického zabijáka Paganiniho, který si nosí odstřelovačskou pušku v pouzdru na housle. V akčních scénách spoléhá Fondato na dobře sehraný tým kaskadérů, ale třeba ve scéně se smíšeným sborem je komediální timing a Spencerův výkon jedním z nezapomenutelných okamžiků mého dětství. A snad i světové kinematografie. Pravda se určitě nachází někde mezi tím.

Tím nechci říct, že by ostatní filmy slavného dua nějak zaostávaly, ale tenhle film je něco jako výkladní skříň. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí totiž při své stominutové stopáži nádherně odsýpá právě díky variabilitě akčních scén. Bitka v tělocvičně snese srovnání s tím nejlepším od Jackieho Chana. Choreografie a navazování úderů by jistě mohly být lepší, ale kaskadéři ze sebe nechají vymlátit duši a nápaditost, kterou při svých osobitých bojových technikách oba herci využívají, co je zrovna po ruce, z téhle scény dělá nadčasovou záležitost. Během krátkého souboje na motorkách pak stačí jen drobné pomrknutí na rytířské souboje a scéna okamžitě dostane jiný rozměr.

 

No a pak je tu samotné finále, kdy Spencer a Hill vjedou v závodním Fordu Escort (jako prcek jsem ho chtěl alespoň jako angličáka!) do domu plného nafukovacích balónků, kde právě probíhá gangsterská párty. Pominu-li umění řidičů a kaskadérů, musím smeknout před tím, jak organicky se honička promění v bitku. A jak balónky fungují coby náhrada matrací, do kterých kaskadéři padají. Ano, ano... bitky trochu devalvují občasné zrychlovačky a nakažlivý italský popík s ďábelskou angličtinou, zpívanou takovou fistulí, že to dnes nikdo nepobere. Je tu ale řada geniálních okamžiků, které donutí přimhouřit jedno a posléze i druhé oko.

Dneska už by tyhle sranda bitky s Budovými buchary a Terencovými zrychlenými háky nefungovaly. Stejně tak humor se může zdát dětinský a zápletky vyloženě tristní. Zatímco na westernové hillovky bych možná ještě někoho nalákal, společná tvorba Spencera a Hilla nutně potřebuje ony růžové brýle, komplet s českým dabingem, obrazem ve 4:3 a možná i notně prostříhanými tuzemskými verzemi.

 

Tak si je pamatujeme, a tak je máme rádi. Úmrtí Buda Spencera bylo uzavřením téhle svébytné filmové kapitoly - ačkoliv jsme se k jejich filmům většinou dostali až na začátku devadesátek, kdy už spolu vlastně nic netočili a užívali si zasloužený důchod, v našich srdcích to byli pořád nerozluční machři mezi nebem a peklem. A tak to i zůstane. Stejně nesmrtelní a neporazitelní jako ve svých filmech, stejně nedotknutelní a stoprocentní v onom obalu z krásných dětských vzpomínek.