Letní sezóna, to je období, ve kterém se snadno vzpomíná a bilancuje, ať už je září, kdy se blockbustery z kin definitivně stěhují, nebo konec června, kdy máte po první vlně letních filmů nostradamovskou náladu a znovu trousíte ono okřídlené "dřív to bylo lepší, mnohem lepší". My se ale dneska ohlédneme rovnou o dvacet let. A nejen proto, že tenkrát Roland Emmerich kutil první Den nezávislosti, a proto se to tak nějak hodí. Chtěl bych celé prázdniny (a možná nezůstane jenom u toho) věnovat podobnému ohlížení, protože ta dvacítka je jubileem nejen pro Rolanda. Ne, tentokrát je to osobní.

 

Vy sami si určitě vzpomenete na období, kdy vás filmy tak nějak formovaly. V jazyce laiků se tomu říká puberta, takže teď nemluvím o první scéně, kterou si pamatujete, ale o období, kdy jste hltali filmy ve velkém a většinu času jste trávili v kině nebo u televize. Najít v kapse tři lístky se stejnou jmenovkou nebylo výjimkou - na některé blockbustery se prostě chodilo dokolečka, aby člověk nasytil oči na pár týdnů dopředu. Mohl bych teď říct, že to byly zlaté časy, ale každý má tohle zlato někde jinde, takže místo generalizací otočím světlomet přímo na sebe. To bylo tak...

1996 - Jeden z posledních roků offline blockbusterů (první trailery jsem viděl v roce 1997), rok Cinemy s ID4 na obálce... papírové časopisy a trailery v kinech byly jediným oknem do budoucnosti, na blockbustery jsme chodili neposkvrnění... byl to rok, kdy svalovci (Likvidátor, Denní světlo) předali žezlo třasořitkům (Skála, Řetězová reakce, Mission: Impossible). Byl to věk nevinnosti... a my si na něj přes léto hezky zavzpomínáme. A začínáme právě Dnem nezávislosti. Tenkrát ještě byly obrovské mezery mezi americkými a českými premiérami, protože se domácí distributoři báli prázdnin jako čert kříže. Děti odjedou na tábory a my budeme promítat pro koho? A tak se Emmerichova červencová pecka podívala do českých kin až v říjnu.

 

Ještě než přejdu k ohlížení za samotným filmem, rád bych upozornil na jednu zásadní věc, kvůli které nelze srovnávat očekávání před jedničkou a aktuální dvojkou. Před jedničkou byla totiž očekávání naprosto nulová. Jistě, byla tu recenze v Cinemě, a taky parádní trailer, který neprozradí mnoho, ale naláká vás velkofilmovým lookem. Tahle ukázka vyloženě zraje, i proto jsme ji promítali na minulé Trailer Night:

Krása. A když jste měli štěstí, tak jste tu ukázku viděli v kině, na některém z podzimních filmů a řekli jste si, že to chcete... ne, MUSÍTE vidět. Byla to úplně jiná doba, kdy neexistovaly televizní spoty nebo nějaká inzerce. Kdo chtěl o nadcházejících filmech něco vědět, musel si koupit Cinemu (později i Premiere). Dobře si vzpomínám, že první upoutávku na film jsem viděl někdy v roce 1997, kdy jsem tahal televizní spot z Hvězdné pěchoty v rozlišení 176x132 pixelů na svém dial-upu. Bylo to měsíc po americké premiéře, ale pár týdnů před českou, takže jsem se právem cítil jako král a přehrával jsem si v Quicktime playeru to třicetivteřinové video pořád dokola.

 

O rok dřív to ale bylo území nikoho a já chodil do kina naslepo, hltajíc dnes už legendární blockbustery s očima doširoka otevřenýma, aniž bych o ději cokoliv věděl. Žádné převyprávění zásadních scén v několika ukázkách, žádné zaručené klepy a uniklé scénáře, žádné spoilery nebo spekulace o špatném castingu. Den nezávislosti se stal, s malou dopomocí novinářských oslích můstků, "Hvězdnými válkami devadesátek". Tehdy ještě nikdo netušil, že se Lucas na konci dekády vrátí s opravdovými Star Wars. Den nezávislosti přepsal blockbusterová měřítka a především se podíval na mimozemské invaze jinou optikou. A davy šílely.

Sluší se dodat, že Emmerich měl v tomtéž roce konkurenci v podobném projektu od Tima Burtona. Mars útočí! se nakonec vydal jinudy, skoro až líznul Burtonova Eda Wooda, k nemilému překvapení producentů, protože Mars útočí! byl tak retro a meta, až se ve stínu přepáleného Dne nezávislosti zcela ztratil. Podobné doublování tehdy nebylo nijak výjimečné - Hollywood jel na plný plyn, a tak vznikaly identické projekty, ať už z osobní zášti (MravenecZ vs. Život brouka), nebo snahy urvat lákavé téma (Drtivý dopad vs. Armageddon). 

 

Nápad Rolanda Emmericha a Deana Devlina nijak objevný nebyl - filmů o mimozemských invazích jsme tu v průběhu let měli spoustu. Emmericha ovšem při natáčení Hvězdné brány napadlo, že technologicky pokročilejší mimozemšťani by se přece na planetu Zemi nevydávali v přestrojení, tak jako tomu bylo v řadě jiných filmů s podobnou tématikou. Mnohem logičtější mu přišlo, že početně a technicky vyspělejší protivník zaútočí silou a správným blitzkriegem. Vojenská taktika hraje v uvažování mimozemšťanů hlavní roli. Emmerich je vykresluje jako tajemné zlo - nevidíme, jak vypadají, nevíme, co mají za lubem, jejich převahu symbolizují pouze obrovské koráby vznášející se nad světovými metropolemi.

Naštěstí je tu David, hlavní postava v podání Jeffa Goldbluma, který o tři roky dříve v Jurském parku dokázal, že intelektuál na stříbrném plátně nemusí být nutně komická nebo rovnou nudná postavička. David je divákovým průvodcem po celém filmu. Jistě, mnozí namítnou, že je Den nezávislosti vlastně hrozné béčko a žádné vysvětlovačky nepotřebuje, ale scénář Emmericha a Devlina má minimálně ze začátku docela chytrou stavbu. 

 

Davida nám stihnou tvůrci představil během tříminutové šachové partie a dozvíme se o něm vlastně všechno - má rád svého otce, pořád miluje svou bývalou ženu, dokáže přemýšlet za pochodu, cení si vlastní planety a je nekuřák. To je víc, než mohu na počkání vypovědět o mnohých rychlokvaškových hrdinech dnešních blockbusterů po závěrečných titulkách. Ale tím se samozřejmě nesnažím naznačit, že by byl Den nezávislosti přehnaně chytrý. Způsob, kterým nám tvůrci podsouvají informace je ale vcelku rafinovaný - napětí v první třetině je způsobené tajemným signálem, který slábne a slábne, přičemž jedině David správně odhadne, že je to odpočet k jedné z největších trikových událostí devadesátých let. Ještě před ní ale snímek stihne představit víc než tucet postav. Ano, jsou to karikatury, ale jakmile začne apokalypsa, nesledujeme bezejmenné pixely, nýbrž velmi úsporně, leč efektivně načrtnuté charaktery.

Hodně také pomáhá casting, do kterého se povedlo dostat celou řadu spíše charakterních herců, ale i správně prezidentského Billa Pullmana a především hláškujícího Willa Smithe, který byl po Bayových Mizerech pořád ještě spíš otazníkem. Po Dni nezávislosti jeho kariéra raketově odstartovala, ale zaslouženě, protože tam kde scénáři v druhé půli dochází logika, tam ho hláškami a nasazením táhne právě Smith. 

 

Množství postav je Emmerichovým dalším trumfem, kterého si je režisér vědom, a proto je po šachovnici posouvá souběžně. Goldblum je samozřejmě důležitější figurou a Smith na sebe strhne pozornost, ale u ostatních si divák nemůže být jistý dnem ani hodinou. Umřít může v tomhle apokalyptickém puzzle kdokoliv. A režisér se gilotiny nebojí.

Znovu musím zopakovat, že účelem tohoto článku není vás unést na obláčku nostalgie a vnutit vám, že je Den nezávislosti desítkovým filmem. Tohle si každý musí přebrat sám, mnozí novopečení diváci, kteří ho absolvují dnes, v něm budou marně hledat temnější podtóny, urazí je jen letmo nahozené postavy a možná i trochu dětinský styl humoru, s opilým hrdinou v práškovacím letadle nebo prezidentem ve stíhačce. Ale taková prostě byla doba a Den nezávislosti byl Válkou světů pro novou generaci, pro mojí generaci. 

 

A rád bych věřil, že byl něčím víc než jednoúčelovým blockbusterem a filmovým hamburgerem, jehož obal zmačkáte a zapomenete. Možná na něj koukám příliš mladýma očima, ale i nedávné zhlédnutí mne utvrdilo v tom, že jde o podobnou trvalku jako v případě prvních Transformers. Ti jsou také jednohubkovým filmem pro mladou generaci a zároveň jistým technickým milníkem - v obou směrech se jedná o odraz své doby, který může být příštími generacemi vnímán kriticky. A nemyslete si, že jsou některé filmy vůči tomuto zubu času odolné. Jen nechte dnešní mládež odsedět původní trilogii Hvězdných válek. Není zdaleka tak neprůstřelná, jak si my veteráni myslíme.

Dnu nezávislosti svědčí ještě jedna věc. Pořád jde o do značné míry analogový blockbuster. A taky o jeden z učebnicových příkladů, jak dobře utratit peníze. Emmerichova Hvězdná brána sice byla úspěchem, ale režisér dostal na Den nezávislosti "jen" 75 milionů dolarů. Byly to tenkrát solidní peníze, ale stejný rozpočet měla i Skála nebo Mission: Impossible (ta byla o pět milionů dražší, někdo musel zaplatit Cruse a podmáznout pražské úředníky). Pro srovnání podstatně digitálnější, ale vlastně v důsledku komornější Twister stál 92 milionů dolarů a zmíněný Likvidátor dokonce rovných sto. I když z toho šla čtvrtka na Arnieho činky, stejně se jedná po odečtu honoráře hlavní hvězdy o identický rozpočet jako v případě Dne nezávislosti. Takhle se v Hollywoodu utrácí. 

 

Producenti si přitom museli myslet, že je Emmerich blázen, když jim předestřel svůj velkolepý plán. Studio sice scénář schválilo na první dobrou, ale vtěstnat do takového rozpočtu tři tisíce trikových záběrů (tehdejší rekord)? Původně se počítalo s pomocí armády, která měla poskytnout vojenskou techniku, jenže ta couvnula, když filmaři odmítli ze scénáře vyškrtnout zmínky o Oblasti 51. Emmerich proto musel začít šetřit a ve finále má film víc praktických než digitálních efektů. Ve velké míře se používaly modely a rychloběžné kamery. Nejen při slavných explozích památek a významných budov jako Bílý dům nebo Empire State Building, ale i při ohnivé vlně, která polyká východní pobřeží.

Památná scéna vznikla tak, že se postavil detailní model Manhattanu, který se pak sežehnul několika plamenomety. Záběr natočený rychlostí několika tisíc políček za sekundu pak vypadá naprosto úchvatně. Školené oko divákovo si pak všimne ve finální scéně, že destrukce na pozadí není digitální, ale jsou to ve skutečnosti statické, ručně kreslené kulisy. Tenhle hybridní styl dává snímku osobitý look, který stárne mnohem pomaleji než některé celodigitální blockbustery z pozdějších let. 

 

Šetřilo se i na jiných věcech. Interiér Bílého domu si filmaři půjčili už hotový, tak jak ho jiná studia použila při natáčení Nixona nebo Amerického prezidenta s Michaelem Douglasem (obojí rok 1995) a Emmerich s Devlinem museli nakonec snímek zkrátit, což ve výsledku prospělo tempu, jak se můžete přesvědčit u prodloužené verze na DVD. Ta má 151 minut a trochu drhne. Nebo že by ze mne už zase mluvila nostalgie?

Foxové nicméně po prvních testovacích projekcích věděli, že mají na kontě hit. Ačkoliv Emmerich snímek dokončoval do poslední chvíle, studio utratilo do té doby neslýchaných 1,3 milionu dolarů za reklamní spot na Super Bowlu. Byl to jeden z prvních pokusů oslovit tuhle cílovku a bohatě se vyplatil, takže obří filmové kampaně vysílané během fotbalového svátku lze vystopovat právě do poloviny devadesátých let. Zatímco v Evropě jsme měli o Dni nezávislosti jen velmi kusé informace, a většina lidí vlastně ani nevěděla, co ten název znamená, v Americe přinesla monstrózní a dobře připravená kampaň své ovoce. Celosvětově snímek nakonec vydělal přes 800 milionů dolarů a 50 milionů během prvního víkendu. 

 

Zbořené rekordy mu sice o rok později sebralo pokračování Jurského parku, ale z Dne nezávislosti se stala legenda, úspěšně oživující polozapomenutý apokalyptický žánr (Rozpoutané peklo, Sopka), ale i mimozemskou tématiku (Hvězdná pěchota, Vetřelec 4, Kontakt, Horizont události).

Až půjdete na Den nezávislosti: Nový útok do kina, dobře si pamatujte rčení, že do stejné řeky podruhé nevstoupíte. V tomhle případě to není ani tak proměnou Emmericha a jeho stylu (2012 přesvědčivě dokazuje, že umí jak spektákl, tak onen dětinský humor - jakkoliv z něj mnozí jeho fandové už dávno vyrostli), ale proměnou všeho ostatního. Od aktuálních trendů, přes naši online vševědomost až po přehnaná očekávání, které sama od sebe generuje absence momentu překvapení. Osobně mi tu jedničku už nikdo nesebere, zatímco jiným protekla mezi prsty, protože v době její premiéry ještě nebyli na světě a dnes jí nemohou přijít na chuť. A kdo ví, třeba se zrovna téhle generaci bude líbit dvojka, když pamětníci nad ní budou brblat, že už to není ono. A kruh se uzavře, aby ručička mohla okamžitě začít opisovat nový.