Cinemacon, největší poplácávání po zádech v oboru multiplexů, máme zdárně za sebou. Co čert nechtěl (resp. chtěl), naplánovalo se přesně na týden, kdy MPAA zveřejnila oficiální výsledky za loňský rok. A z těch by se měl radovat každý, kdo má akcie Cinestaru, Cinema City nebo Premiere Cinemas. Lidi totiž loni chodili do kin pod tlakem. Návštěvnost se zvedla o sedm procent, tržby z kinoreklam dokonce o dvojnásobek. Ano, byl to rok plný hitů, co překročily miliardové tržby, rok čekání na nové Star Wars, ale přesto je důvod k oslavě, zvlášť když jsou největší hybnou silou podle očekávání teenageři ve věku 12 až 17 let. Hltají nejvíc marketingové kampaně, sdílejí, a pak chodí do kina. Je nutno brát v úvahu, že většina plusových bodů přichází po hodně slabém roce 2014, ale letošek vypadá už teď v dubnu celkem slibně i díky překvapivým debutům Deadpoola nebo Knihy džunglí. Zkrátka to vypadá, že se máme na co těšit a kinaři si mohou jen spokojeně mnout ruce. Nebo že by to bylo jinak?

 

Na Cinemaconu se samozřejmě všichni předháněli v revolučních novotách (o těch později), ale nebudeme si lhát do kapsy - menší kina a dokonce i multiplexy v méně zajímavých lokacích zavírají. Růst počtu kin lze sledovat snad jen v Asii, kde je prostor pro expanzi trhu opravdu veliký, a dokonce i ona generace teenagerů, která ještě do kin chodí, snadno oblbnutelná epickou marketingovou kampaní a vytváření eventů, je rozptýlená do mnoha set odstínů online médií. Zrovna dneska jsem četl o jednom brooklynském IMAXu, který se snaží sám sebe rebrandovat coby luxusní spinningová tělocvična. Lidé prostě budou v obřím sále šlapat na stacionárních bicyklech, zatímco jim na plátně IMAXu poběží ubíhající krajina nebo jiný dynamický wallpaper. Sbohem kino, sbohem filmy.

Není náhodou, že se v posledních měsících na filmových webech množí články typu "zachraňte svoje oblíbené kino tím, že do něj budete chodit". Statistiky a rozesmáté tváře jsou oním pozitivním PR, ale další čísla mluví jasně. Množství obsahu, který konzumujeme skrz online média je rok od roku větší. Kino se stává oním výjimečným eventem, jenž navzdory přijatelné ceně většina diváků konzumuje jednou, dvakrát ročně. Čtenáři MovieZone jistě tvoří výjimku, ale i tady začne statečných duší ubývat. Okno do budoucnosti? Sedím uprostřed Manhattanu, a když zapnu televizi - maximální možnou nabídku, poskytnutou v ceně nájmu (neradujte se, za tři měsíční nájmy na Manhattanu pořídíte novou Fabii) - najdu na HBO, Showtime, Cinemaxu a dalších kabelovkách v podstatě všechny velké filmy loňského roku. Plus Netflix a Amazon Prime, které nabízí další obsah často starý jen několik měsíců. To je dohromady i s internetem nějakých osmdesát dolarů, za něž dostanete víc filmů a seriálů, než kdy zvládnete zkonzumovat.

 

Ve Full HD? Jistě... a k tomu ještě vybrané filmy ve 4K, ke kterým letos ještě v případě Netflixu přibude 150 hodin v HDR, který nově podporují televizní přístroje, jež je možné pořídit za celkem rozumný peníz - ostatně 4K monitory a televize už také začínají na férových částkách. Další rána pod pás kinosálům. Způsobu, kterým můžete z jednoho filmu na druhý přeskakovat doma, lze jen těžko konkurovat, ale nejdůležitější je ono zkrácení úseku mezi premiérou v kině a premiérou nikoliv na nosičích, ale v doma přístupných sítích. Už nemusíte čekat na Blu-ray, ale film vám prostě naskočí v domácí nabídce. To je pro spoustu uživatelů dostatečný důvod k tomu, aby si v 90% případů počkali. Zvlášť když už si to měsíčně platí.

A možná bude hůř. Startup Seana Parkera jménem Screening Room, který by za tučný peníz nabídnul kinopremiéru v domácích podmínkách ve stejný den, sice pravděpodobně narazí na velký odpor kinařů (stejně jako další podobné aktivity v minulých letech), ale podobných snah bude jistě přibývat. Kinaři zatím mají slušnou páku, protože jakmile budou studia s někým podobným spolupracovat, začnou se kinaři stavět na zadní. Dokud tu bude rovnováha a studia a kina se budou navzájem potřebovat, nepodaří se tohle dilema prolomit. Tuhle věčnou remízu si však kinaři musí udržet - musí zůstat relevantní. A to znamená investovat do nových technologií.

 

Kinaři jsou ovšem vyčerpaní. Mnozí z nich finančně, protože museli nejdřív digitalizovat, pak zhýčkaným divákům ještě přinést nový rozměr obrazu (3D), zvuku (Atmos), a pro jistotu ještě posunout počet pixelů (4K). To jsou v mnoha případech minimálně dvě vlny upgradů, které se splácí několik let. Navíc kina po letech měnila sezení v hledištích a třeba americká kina mají sedačky typu křeslo, které se při opření trochu pohnou. Vyšší pohodlí ovšem znamená menší počet míst k sezení (evropskou variací je třeba prostřední sezení s větším místem pro nohy). A nezapomeňte, že tržby ze samotného vstupného se musí dělit mezi provozovatele a distributora. Nejvíc peněz kino vydělává na občerstvení, které následně musí dotovat zmíněná zlepšení filmového zážitku. A bavíme se o zlepšení, které bez urážky většina diváků není příliš ochotna ocenit.

Dobře seřízená analogová promítačka s nepoškozenou Dolby Digital stopou může nabídnout stejně intenzivní a kvalitní zážitek jako digitální 2K kopie (v menším kině klidně i 4K projektor - rozdílem bude, že nerozeznáte jednotlivé pixely a vše bude jemnější, ale na středně velké plátno je 4K možná až škoda). Dolby Atmos? Ano, zvuk je mnohem přesnější a iluze prostoru dokonalá, ale většina lidí by se spokojila i se stereem a dobře definovaným centrem, aby bylo rozumět hercům. Úmyslně přeháním, faktem je, že jedinou hmatatelnou evolucí je pro většinu lidí jen a pouze 3D. Hmatatelnou v tom smyslu, že si musí nasadit brýle a připravit se na to, že v nočních scénách (a to jsou dneska skoro všechny akční blockbusterová finále, protože ve tmě se snáz renderuje) uvidí houby. Skoro každý blockbuster pořád sází na 3D, ale spíš jako věc prestiže, výdělky z 3D už zdaleka nejsou tak velké a jako novota se třetí rozměr rychle okoukal. Mnozí kinaři by do něj nejradši nikdy neinvestovali, jejich zákazníci na něj víc nadávají než chválí, ale už je to nainstalováno a někdo to zaplatit musí.

 

A pak je tu HFR. Zatímco 3D se zacementovalo díky mánii kolem Avatara, HFR to prohrálo na celé čáře hned při premiéře prvního Hobita. Soap opera efekt příliš plynulého obrazu ve 48 snímcích za vteřinu vyvolal vlažné, nebo spíše ledově studené reakce už u novinářů, kteří jsou obecně více otevření novým technologiím a přístupům. Diváci pak novinku setřeli úplně a u dalších dvou filmů Warneři pro jistotu tohle šidítko ani výrazněji nepropagovali. Na letošním Cinemaconu sice Ang Lee představil svůj nový film ve 4K a 120 snímcích za vteřinu (mimochodem na projektorové konfiguraci, kterou žádné kino nedisponuje, výsledný snímek se tak bude moci pouštět zatím pouze ve 4K a 60 snímcích za vteřinu). Ohlasy jsou... rozpačité. Na jednu stranu je to film, ve kterém se mixují záběry z fotbalového utkání a válečných zákopů, takže jde o prostředí, kam se televizní feeling dokumentární kamery hodí určitě víc než do Středozemě, ale vyloženě nadšenou reakci jsem nezaznamenal, všichni jsou v hodnocení spíše opatrní, a když už, tak naznačují, že je dění na plátně vtáhlo a připadali si, jako že "tam" jsou...

To však vypadá jako příklon k oné televizní a tedy "naší" realitě, která opět rozbourá iluzi cizích světů a příběhů. Oněch nedokonalých čtyřiadvacet snímků za vteřinu v nás po mnoha dekádách budí pocit čehosi familiérního. Nahraďte je něčím "lepším" a lidé se na vás sesypou. Obávám se, že ani Angova jistota trojnásobného počtu snímků za vteřinu tomu nepomůže a především nebude univerzálně použitelná. O nahrazování nedávno pořízeného hardwaru v kinech nemluvě.

 

Kinaři tak v podstatě nemají kam stoupat. Jakýmkoliv dalším krokem by se totiž vzdálili onomu etalonu, na který jsme všichni zvyklí. Jejich jedinou technologickou spásou by mohlo být bezbrýlové 3D, ale od toho jsme zjevně mnohem dál než od virtuální reality, která právě vstupuje do našich obýváků. Bude to poslední hřebíček do rakve? Nikoliv, virtuální realita je na pouhém začátku své pouti, zatím je příliš drahá a nedokonalá. Pokud se ji nepodaří správně uchopit producenty obsahu, skončí dřív než pořádně začala, podobně jako v devadesátých letech, kdy to na nás zkoušela poprvé. Sociální rozměr kina zůstává neohrožen, ale co se týče pohodlí a technologického pokroku, předběhnul ho obývák díky prudkému rozvoji hardwaru a online služeb už dávno. Jedinou naději kinařů je tak udržování hollywoodského patu, který zaručuje exkluzivitu, a pumpování peněz do reklam, které budou další a další generace utvrzovat v přesvědčení, že selfíčka z předsálí mají vyšší hodnotu než selfíčka z gauče.