Narodil se před třiceti lety a filmovou režii vystudoval v Londýně pod člověkem, který pomáhal na začátku kariéry i Michaelu Fassbenderovi nebo Tomu Hardymu. Jako herecký supervizor se podílel na filmu Matěje Chlupáčka Bez doteku a v roce 2014 natočil pod jeho produkčním dohledem svůj debut Hany, příběh několika lidí, jejichž osudy se propojí během pouliční vzpoury. Teď si můžete do kin zajít na Polednici, hororovou variaci na klasickou báseň Karla Jaromíra Erbena, ke které Michal Samir napsal scénář.  

 

1. Velká nádhera (Itálie/Francie, 2013, Paolo Sorrentino)

O těch úplně nejzákladnějších věcech jako je láska, pokora, krása a plameňáci. Mistrný balanc na pomezí reality, magičnosti a kýče je vlastně společným jmenovatelem pro většinu filmů, které jsem do svých sedmi vtěsnal. Přemýšlím, zda jako další film uvedu Andreje Rubleva, ale bojím se, že by se mi lidi smáli...

2. Přelet nad kukaččím hnízdem (USA, 1975, Miloš Forman)

Bylo mi dvanáct, když jsem ten film viděl poprvé a už tehdy jsem měl pocit, že Nicholsona chápu. Že vím, že prostě nemohl odolat škebli, že se mohl snažit jak chtěl, ale bude navždycky za spratka, který najde porozumění jen u lidí s diagnózou.

3. Fanny a Alexander (Švédsko/Francie, 1982, Ingmar Bergman)

O všem, co existuje, a tak trochu i tom, co vlastně ne. Film, který mohl mít klidně několik hodin navíc a stejně bych na něj vždy koukal s vnitřním uspokojením z toho, že dětské oči, židovská magie a rodinné oslavy tu budou navždy, ať se děje co se děje.

4. Underground (Jugoslávie/Francie, 1995, Emir Kusturica)

Kondenzované šílenství pod absolutní kontrolou jeho autora. Óda na možnosti a limity filmu jako takového. Všepojímající pojednání o základních pudech, lidech a jejich vnitřních nábojích, zabalené do zběsilé dechovky a symbolů, které jsou tak špinavé a krásné, jako místo jejich vzniku a autor sám.

5. Spalovač mrtvol (Československo, 1968, Juraj Herz)

Cítím povinnost zahrnout zástupce domácí kinematografie a přes všechny Markéty Lazarové a Všechny dobré rodáky u mě stejně nakonec vždy zvítězí herecký výkon Rudolfa Hrušínského v černobílé adaptaci knihy Ladislava Fukse. Důkaz o tom, že kniha i následný film mohou mít stejnou sílu. Zvlášť, když je tato mozaikovitá dekadence doplněna o hrůzostrašně krásnou hudbu Zdeňka Lišky.

6. Dogville (Dánsko/Švédsko, 2003, Lars von Trier)

Tanec v temnotách je pro mě stejně zásadní film, ale nakonec jsem se rozhodl pro Dogville, protože miluju pozorovat, jak von Trier baví sám sebe a štve všechny okolo, a pak z toho má deprese, protože ho nemá nikdo rád, ale on by byl radši, kdyby ho měli rádi všichni, přestože dělá všechno proto, aby tomu tak nebylo.

7. Andrej Rublev (Sovětský svaz, 1966, Andrej Tarkovskij)

Se nedám. Přiznávám, že těm filmům v jejich filozofické rovinně nerozumím tak, jak bych mohl, případně jak autoři zamýšleli. Nemohl bych o nich psát články a eseje. Ale emocionálně je chápu. Cítím ty brambory v Turínském koni a hlínu v Rublevovi. Vyvolává to ve mně pocity jako nic jiného, a proto sem, do tohoto výběru, který mi dal zabrat mnohem více než jsem čekal, patří.

Tak co na to říkáte?