Rok se s rokem sešel a nastal čas si tu tradičně zabilancovat nad tím, co se událo v té naší české kotlině. Ale pozor, bude to jiné než obvykle! Pokud jste se totiž letos trpělivě brodili vším tím, co při naší oprávněné nedůvěře zklamat muselo, mohlo a mělo, narazili jste přece jenom na nejeden až překvapivě dobrý kus. Máme za sebou bez přehánění nejlepší sezónu, kam moje paměť sahá!

 

Jestli ale chceme dojít ke šťastnému konci, musíme si nejdřív troufnout proti pár nestvůrám. Takže Zdeněk... Potřetí jsme se s ním mohli vydat do Babovřesek a spíš než lomit rukama, že ani flaška absinthu nepomohla k lepšímu zážitku, si jimi spokojeně mnu nad tím, že lidi už to moc nezajímalo a přišlo jich zase o kus míň. Vlastně jsme byli v kině sami (novinářská se samozřejmě nekonala), což nebylo výjimečné.

Dokonce ještě hůř dopadl Vánoční Kameňák, u nějž jsme mohli (i když spíš ze škodolibosti než z dobroty srdce) leda vymýšlet způsoby, jak co nejvelkoryseji politovat F. A. Brabce za to, že po Troškovi převzal režii a z jednoho nejtalentovanějších českých kameramanů se oficiálně stal jeden z největších loserů porevoluční kinematografie, aniž by aspoň trhnul balík jako kompenzaci. Tomu se říká dvojitá prohra!

 

Mnohem upřímněji lituju Tomáše Mašína, jenž natočil nejspíš nejotravnější počin roku a jeden z nejurážlivějších filmů posledních let. Wilsonov coby upatlaná taškařice podle Epsteinova scénáře (taky už diagnóza) byl producentským filmem a producent Petr Bílek ho nedokázal pořádně propracovat, Mašína najal dva měsíce před začátkem natáčení (do té doby měl režírovat na MovieZone oblíbený Jiří Strach) a vše podle toho taky vypadá. Režiséra Tří sezón v pekle je mi osobně líto i proto, že jde o člověka s vizí, který nejspíš doufal (podobně jako F. A. u Kameňáku), že si režií tohohle uřvaného konstruktu získá pevnou půdu pro realizaci vlastních autorských projektů – což bych mu stále velmi přál. Nicméně se nezdá pravděpodobné, že se mu nyní podaří sehnat finance třeba na film o bratrech Mašínových (jeho předcích), který bych rozhodně viděl rád.

Mašín ale působí jako inteligentní člověk, který dokázal diskutovat – ve chvíli, kdy jsem už dal Wilsonovu nulu, jsem s ním dělal rozhovor a přes určité napětí kritiku přijal, což mi bylo velmi sympatické. Oproti tomu režisér Andílka na nervy Juraj Šajmovič, jemuž jsem taky napálil odpad, mě ze svého dalšího filmu plánuje osobně vyrazit, což samo o sobě naznačuje, jak buranskou patlaninu může takový člověk předložit. Šílený kýč bez definovaného cílového publika s jakýmsi Adamem Mišíkem, o němž jsem do té doby neslyšel, ale prý je to celebrita, naštěstí prošel kiny jako duch, takže už není potřeba se k němu vracet.

 

Na úrovni těchto esenciálních zel je pro mě i Kotkova Padesátka a hlava mi nebere, že se někomu líbí a že jí někdo dává body okolo průměru, nebo i nad ním. Chci, abyste mi to někdo polopaticky vysvětlil. Ten film je mentálně a úrovní nevkusu srovnatelný s čímkoliv od Trošky, jen cílí na mladší publikum. Hádám, že to nakonec k úspěchu stačí. Za mě ruce pryč a nutnost vydezinfikovat po zhlédnutí oči kyselinou. Proč nejdete radši na Star Wars, probůh?

Šílená pitomost, nebo spíš hodně legrační celovečerní leták, byli Lovci a oběti. Film o tom, jak se nezadlužit, přednášel voice-overem užitečné rady jako „hlavně si pořiďte směnku“ a obrazem se pokoušel o akční bojovku. Bohužel stál asi dvacet korun a bylo to vidět. Ale čekat něco víc od režiséra, který se doposud nejvíc blýsknul tím, že v Kameňáku hraje obchodníka s vibrátory, by asi bylo naivní.

 

Nyní se můžeme přesunout do ringu špatných filmů, z nichž ale netečou krvavé slzy. Petr Nikolaev nám daroval další vieweghovinu Vybíjenou, takže děkujeme, i když obtěžovat se nemusel. Byla to další upachtěná hořkosladká nuda, ačkoliv vzhledem k nízkým očekáváním šlo nakonec spíš o úlevu.

Začátkem roku se pak celkem řešil Fotograf, v němž Karel Rodem předstírá, že Saudek je zajímavý člověk, ale jaksi se mu to nedaří. Už si upřímně nepamatuju, proč byl kolem toho filmu takový humbuk... Nuda. Oba Gangsterové Ka nám pak dali první českou žánrovku tohohle ražení, kterou jde brát vážně. Příliš naředěný příběh (ve dvojce se opravdu nestane vůbec nic) ale tuhle pochvalu poměrně znehodnocuje.

 

Genocidou nakonec nebyl celovečerní dokument o Rytmusovi, u nějž je největší bizár jen ten plakát se slzičkou – zbytek je spíš rutina, která naznačila snahu, ale nakonec propadla své zakázkovosti a vyšla svému protagonistovi příliš vstříc.

Celebrity s.r.o. podle Mádlova scénáře doplatily na neschopnou režijní ruku Šmídmajera, jenž prostě nedokáže uchopit text jinak než jako rozjuchanou taškařici a zjevně nepochopil, že scénář má víc než jednu vrstvu. Škoda, nakročeno k povedené komedii tu rozhodně bylo, i když osobně mi Mádlova midcultovost a určitá servilita mainstreamu není sympatická. Na druhou stranu vkusný midcult by taky nebyl na škodu.

 

Přečkali jsme to nejhorší a dostáváme se pomalu k filmům, o nichž se má smysl bavit. Osobně nejsem kdovíjakým příznivcem ani Kober a Užovek, ale Prušinovský se nepochybně předvedl v dobrém světle. I když zároveň, podobně jako Mádl, odhalil i strop toho, co je ochoten zobrazit, a jeho přílišná „hodnost“ a omlouvačnost vůči postavám je příliš limitující, než abych věřil, že jednou natočí opravdovou pecku.

Nejlepším velkým filmem tak jsou Ztraceni v Mnichově Petra Zelenky, imponující především tím, že tak překombinovaný námět funguje a dokonce vyznívá lehce, jako by ho tvůrci vysypali z rukávu – i když ze scenáristického hlediska chtělo tohle dílo neskutečný balanc. Na film se bohužel moc nechodilo vzhledem k nešťastné propagaci, ale šuškanda už ho snad dostala ke všem, kteří by o něj mohli mít zájem.

 

Opravdovou kvalitu nám ale vloni předvedli debutanti. „Začátečníci“, kteří dávají do své práce všechno, za pár korun si plní sny a nakonec se na ně úplně vykašlete a do kina nejdete. Jasně, nevyjde to vždycky, třeba Cesta do Říma byla artistní pitomost. Na druhou stranu i její selhání je mi pořád milejší než hraní na jistotu z ranku Domácí péče. Film „debutanta“ Slávka Horáka, který má ale za sebou už roky praxe a dělal třeba asistenta režie u Kolji, je dalším z počinů, které se moc rychle zařazují mezi českou rutinu. Přijde mi nějak tak logičtější v mladých filmařích vzbuzovat spíš touhu objevovat nové cesty, než je plácat po zádech za to, že natočili nadprůměrnou hořkosladkou komedii.

Relativně hodně kladné pozornosti si získal Schmitke Štěpána Altrichtera. Rozhodně právem. Česko-německá lynchovina má dost vad, ale taky dost důvodů pro naši maximální pozornost. Od dalších filmů tohohle týmu, pokud se pořeší mouchy ohledně dramaturgie scénáře, můžeme očekávat nemálo.

 

Povedenou dramatickou etudou byl David Jana Těšitele, v němž se předvedl hlavně Patrik Holubář. Tahle skvěle gradující artovka možná na pár místech „skočí přes žraloka“, když chce až moc okázale demonstrovat, jak zkažené místo že to ten svět je, jinak ale jde o velmi slušnou práci.

Pro mě osobně se filmem roku stala Nenasytná Tiffany Andyho Fehu, na kterou jsem nejdřív ve Varech za boha nechtěl jít, protože na pohled vypadala dost tuctově, ale nakonec si mě získala jako nic jiného u nás. Horor smíchaný se sociálním dramatem má v sobě vtip i trefnost, působí odlehčeně, přesto plně pod kontrolou – bylo to vážně největší loňské překvapení vůbec a snímek, který by se neztratil na jakémkoliv indie festivalu.

 

Ukazuje se, že po „falešných prorocích“, jakými byli Tomáš Řehořek nebo Marek Epstein, přichází konečně generace tvůrců, kteří si dokáží vybrat, co chtějí točit, neomezují se tuzemským žánrovým rybníkem a experimentují, seč jim síly stačí. A je i na vás, abyste se vykašlali na dementní Padesátku a hledali právě u nich –  už proto, že je návštěvnost všech výše zmíněných debutů krom mainstreamové Domácí péče, právě Padesátky a Gangstera Ka (jde o debut Jana Pachla, byť silně neautorský) dost tristní.

Takže končí doba, kdy se dal celý rok český film bojkotovat s čistým svědomím – dobré filmy už existují. Jen o nich musíte informace hledat i jinde než na kolem projíždějících tramvajích.

Ale samozřejmě až po tom, co se všichni vrátíme z Lídy Baarové. Něco mi říká, že až se tu za rok sejdeme, bude česká kinematografie o jedno obrovské guilty pleasure bohatší.