Bond ostrostřelec
Tohle jenom ve zkratce, protože je to výtka, kterou lze snadno smáznout okřídleným "protože Bond". Ano, v Jamesově světě se pravidelně kašle na fyzikální zákony a je to tak dobře. Proto bych snad neřešil, že se Bondovi povede trefit motor černé helikoptéry v noci na vzdálenost stovek metrů z pistole s krátkou hlavní o relativně malé ráži, zatímco bez jakékoliv opory poskakuje po hladině Temže. Je to prostě klikař. Stejně tak od boku střílí na vzdálenost desítek metrů ze samopalu pěšáky hned poté, co mu Oberhauser (v tu chvíli už Blofeld) udělá do lebky dvě díry, po nichž by z něj teoreticky měl být přeformátovaný, slintající pacient. Jamesova neomylnost jen zamrzí v kontextu se Skyfallem, kdy po návratu do služby skoro netrefil stodolu, a kdyby ho Da Silva nevysvobodil z hraní na Viléma Tella a nesestřelil to štamprle z hlavy jisté dívky, mohli jsme se za Jamese vyloženě stydět. Ono zaváhání ale Mendes dokonale ignoruje a Craig je ve Skyfallu opět v nadpozemsky neomylné formě.

Budiž... ale pro nás, tvory se sloní pamětí, to prostě trochu nejde dohromady, když se podobné budování charakteru trestuhodně zahazuje. Navíc střílet po helikoptérách z malorážky, když si na to konkurence půjčuje rotační kulomety, bazuky nebo rovnou polétavé potvory sestřeluje policejními vozy? Od Bonda prostě čekáme něco víc.

Nula nula nic
Vzpomínáte si na předtitulkovou scénu Casino Royale. Ne, nemyslím parádní parkour, který je dodnes prezentován jako jeden z vrcholů Craigovy agentské kariéry. To totiž není předtitulková scéna, ačkoliv si to mnozí mylně pamatují. Předtitulková scéna je celá černobílá, je relativně krátká a odehrává se v budově Danube House v pražském Karlíně. James Bond v ní vyfasuje své frčky, konkrétně tedy své povolení zabíjet.

A jak se z vás vlastně stane dvojitá nula? Jednoduše, musíte zabít svoje první dva cíle. Obojího se ve scéně dočkáte a je to moc hezká zkratka, která nám ukáže začátky Jamesovy kariéry. Spectre tvrdohlavě divákovi opakuje, že ono povolení zabíjet (a nezabíjet) je velké privilegium, které ze superagentů dělá v očích některých (C) nepřátele státu, v jiných (M) zas nejcennější zaměstnance. Bond je ovšem svým okolí a vlastně i sám sebou považován především za zabijáka, až v druhé řadě pak za špiona. Což je zábavné, protože v celém filmu té špionáže skutečně moc neodpracuje, většinu věcí mu na dálku zjistí Q nebo Moneypenny, přičemž James jen vyrábí mrtvoly.

Svým způsobem to tak bylo vždycky, ale v Casinu nebo Quantum se James alespoň snažil předstírat, že mu to pálí nejen od boku, ale občas zapojí i mozková centra. Tady je tomu naopak, většinu informací si vyžádá nebo vynutí. A v mnoha scénách vlastně intelektuálně zcela selhává. Jeden příklad za všechny? Jeho žadonění, ať Oberhauser vypne záznam z kamery u pana Whitea. Jeho marné "Madeleine, nekoukej se tam, koukej se na mě.". Tohle je sebevědomý James Bond, kterému svěříte klíčky od osudu celého světa? Ne-e, tohle by se Connerymu nestalo.

Nemám v zásadě nic proti vykreslení Bonda coby tak trochu sociopata a nájemného zabijáka, ostatně už M v brosnanovkách ráda agenty s povolením zabíjet připodobňovala k tupým nástrojům a dinosaurům, kteří měli odejít s érou studené války. Jen škoda, že se to craigovkám nepovedlo dotáhnout o stupínek dál a neudělaly z Bonda sociálního vyděděnce, který je před holkami za lva salónů a v soukromí ve svém vybydleném bytě plném nerozbalených krabic nechlastá první ligu. Že to naznačuje návštěva (historicky první) Bondovy špeluňky? To by nesměla být tak žoviální a kratičká. Potenciál tu určitě byl, ale mám pocit, že ho od A do Z stihnul vytěžit jen Campbell, když Bondovi nechal ušít drsňácké brnění pro agenta dělajícího špinavou práci, aby ho z něj vysvléknul s pomocí Vesper (to brnění je samozřejmě ve finále snímku zmíněno, nevymýšlím tu Ameriku, v podstatě jen cituji).