Je zřejmé, že si nová bondovka Spectre najde mnoho odpůrců, ale i fanoušků nebo nadšených obdivovatelů. Každému, co jeho jest… a i když se mi nový příběh 007 příliš nepozdává, obdiv k práci v podstatě všech zúčastněných tvůrců a úcta k téhle frančíze mi nedovolují lamentovat nad tím, že i v tomhle mdlém špionážním kousku dokáže někdo vidět špičkový hollywoodský blockbuster. Jen ať Bond jede dál.

TEXT OBSAHUJE SPOILERY!

Nicméně, často se v diskuzích objevují výkřiky typu, kam jsme dali oči, nebo jestli nám pustili jiný film, které určitě mají právo zaznít. Viděl jsem stejný film, jen mě na něm pár věcí intenzivně trápilo.

Proto si neodpustím zformulovat pět základních výtek…  se kterými snad ani nelze moc polemizovat :)

 

Slabý záporák

Často se tvrdí, že jak silný je padouch, tak silný bude i celý film. Spectre je toho náramným příkladem. Už nad castingem se vznášely pochybnosti, protože málokterá volba pro legendárního Blofelda je tak prvoplánová, předvídatelná a nudná jako dvojnásobný rakouský oscarový laureát Christoph Waltz, jenž si na extrovertních záporácích udělal jméno. Tarantinův geniální objev si už stihl užít několik epesních padoušských kreací (nebo skoropadoušských), takže když má najednou jet pod Mendesovým vedením na půl plynu, s nepřesvědčivými a banálními motivacemi, když potenciálně nejpůsobivější scénu stráví za klávesnicí, a pak se nechá Bondem odstřelit jako malý amatérský kluk, těžko se věří, že by tenhle vocas mohl diktovat i parádním záporákům z Casina Royale nebo Skyfallu.

Waltz je tu odvarem ze sebe sama, a když je obklopen siluetami operátorek a IT podpory, pardon, mocnými členy bájné organizace Spectre, těžko v něm spatříte opravdovou nemesis. Padouch, co se nechá sejmout ve vrtulníku jednou pistolkou (a ještě se u toho připoutá a diví se turbulencím), by od pana Šifry dostal leda provazem do koulí. A ne že by se před ním všichni ti lumpové spořádaně klaněli…

 

Bezobsažná teatrálnost

Ano, zrovna já přepálenou teatrálnost, na které si Mendes ujíždí, ve Skyfallu obhajoval. Zmrazil mě Bardemův výstup se zubní protézou a pak i radikální změna herního plánu, kdy se Bond odebral do komorního skotského exilu, aby tam mohl čelit fatální hrozbě. Je to přehnané, neodpovídá to striktně racionální logice, ale má to ohromný dramatický náboj a v rámci takhle osobního vyhroceného konfliktu to dává smysl.

Mnohem menší smysl mi proti tomu dává série nekončících dialogů o dracích ve vichřici, jestli je to začátek, nebo konec, začátek konce nebo konec začátku, rozjezd či dojezd. Neustále debaty o tom, jestli někdo stojí za vším, nebo všechno stojí za někým, když přitom vše souvisí se vším a vše směřovalo právě sem… bych snad i blil a dal cokoliv za jeden normální svižný rozhovor, co má směr, pointu a energii, takový, jaký by třeba prošel dramaturgickým dohledem Raymonda Chandlera. Ideálně samozřejmě o tom, že chce padouch hrdinu sejmout, zničit u toho půl světa, osouložit nej holky světa a utopit u toho všechna koťátka.

 

Agent 007, chodec a pozorovatel

James Bond vždycky rád cestoval. Ale obvykle proto, že věděl, že se buď někdo někde nachází a zasloužil by čočku, nebo někoho zachránil, zamezil výbuchu planety apod. Nejezdil z baráku do baráku bez jasných motivací, jen s mlhavou představou, že se tam něco možná snad doufejme dozví.

Samozřejmě že ve Spectre má Bond spřízněné scenáristy, takže na každé lokaci jej někdo vyhlíží – buď pro něj přijede jakási zbloudilá kára, anebo na něj čeká pán se sebevražednými sklony (snímaný celou dobu kamerou!).

Když čtu v komentářích o putování vyprázdněným špiónským světem a zpustlou krajinou Bondovy rozhárané mysli, je mi k smíchu i k pláči zároveň z tak marné nadintepretace prosté skutečnosti, že kauzalita ve Spectre je vágní až běda a že Bond prostě jen z vůle scenáristů střídá rozpadlé lokace a v nich čučí, protože předpokládá, že se něco stane. Nebýt stopáž omezená na už tak vražedných sto padesát minut, možná by čekal dodnes.

 

Každopádně Bond jako aktivní, akční a schopný destruktor padoušských plánů je fuč, protože Spectre ho redukovalo na klauna, co se drží plánů jiných a ve finále, nebýt náhody, by ani nezvládl zachránit dívku svého srd… rozkroku. Moment, kdy po x minutách pobíhání náhodně uslyší svou pištící slečnu, je pro mě urážkou 007 jako akční legendy.

Festival nesmyslů

Nelogičnosti a nesmysly patří k Bondovi tak dlouho, jak 007 jezdí neviditelným autem a chytá letadla během volného pádu. Spectre ale pracuje s jiným druhem nadsázky, je mnohem syrovější, realističtější, osudovější a pevněji usazené ve fyzikálních zákonech. Z toho důvodu se může zdát tuze směšná představa, že ta supermocná organizace Spectre vyšle za Bondem jednoho vazouna, aby ho zcela sám, bez podpory knokautoval ve vlaku. Nechá ho samozřejmě nejprve ubytovat, povečeřet, projet, a pak mu s rozběhem kopne do stolu? Cože?!

 

Anebo… Blofeld a jeho sofistikovaný způsob mučení? Nechápu. Ohořelá pozůstalost ze Skyfallu? Nerozumím. Mr. White sám v monitorované chatce, čekající na Bondův revolver? Proboha, to jsou berličky a oslí můstky na úrovni pubertálního scenáristy, co nedokáže své tužby (prokopanou zeď, indicie k Oberhausenovi…) spojit do smysluplného celku.

Pozice Blofelda, jak organizuje v Římě jakési srocení, nechá na něj přijít Bonda, pozdraví ho, pronese další osudové moudro, a pak ho nechá pláchnout kvůli neschopnosti jednoho páprdy, je pro mě taky zcela nepochopitelná. To by zvládnul zařídit i Babiš. Úplně nejsrandovnější je ale představa Blofelda, jak v rámci symbolického finále vylepuje po opuštěných místnostech fotky mrtvých padouchů a padlých bondgirls a do toho sprejuje šipky po zdech, aby James přišel na pokec a správně trefil. Co přijde příště? Fáborky? Fakt klauniáda…

 

Prachy vyházené oknem

Jasně, moje prachy to nejsou. A nejspíš ani Jardovy. Ale dívat se, jak jsou spalovány v kotli vytvářením neexistujících budov, jak je energie z procesorů utápěna kvůli dokonale nadesignovaným barákům v  Londýně a miliony vytopeny na Blofeldově základně, ve které je krátká přestřelka a výbuch, nejsou zrovna projevem ekonomické efektivity. Rekordně nákladnou scénu v Mexiku možná zatáhla místní vláda, složitý rej masek je ale promrhaný kvůli technicky imponujícím kamerovým jízdám, které ovšem v rámci filmu beztak nedávají smysl – prokreslení tamní slavnosti nepřidává Bondově procházce žádnou dynamiku. Když navíc konečně tasí zbraň, jednoznačně vládnou digitální triky a zelené plátno. Efekt jen pro efekt.

To samé platí pro okázalé střídání lokací a machrování s garderobou a dalšími materiálními radostmi. Bond se přeci nemůže podrobovat diktátu ELLE a nechat své hrdiny jen pózovat pro krásné fotky do módních časopisů (nic proti zadku princezny Léy v bílém kostýmku a Craigovu kvádru, ale…), když na intenzivní akci kašle. Jedna bitka ve vrtulníku, jeden sestřelený vrtulník, projížďka v kárách prázdným Římem s jedním ťukancem, podivné manévry na sněhu a parádní bitka ve vlaku (tj. jeden rozmlácený ateliér), to je sakra málo – zvlášť když to srovnáte s Kingsmanem, MI5, Casino Royale i Skyfallem…

 

Slovo závěrem

Každý film má jisté porodní bolesti, které ale nemusí zákonitě znamenat, že bude výsledný produkt stát za starou belu. Když pár let po spatlaném Quantum of Solace režisér Marc Forster a Daniel Craig začnou bědovat, že kvůli scenáristické stávce museli jednotlivé scény i příběh pytlíkovat o pauzách sami v karavanu, nepřijde mi to jako náhoda. Stejně tak když se Mendesovi do nové bondovky nejprve nechce, aby pak v neskutečném spěchu (ani ne za rok čistého času!) vyrobil film, co vypadá na jednu stranu uspěchaně, na druhou jako přívažek toho samého, co minule zabralo, jen v mnohem méně vyvážené podobě. No a když Daniel Craig trousí poznámky o konci a únavě z Bonda… a pak vidíme Spectre v takhle utahané podobě, nepřipadá mi to jako náhoda a projev nepochopení pár přehnaně náročných rádobykritiků. Spíš jde o jaksi odzívanou a odfláklou práci, kdy žádný moment nemá ani polovinu takových ambicí a realizační virtuozity, jako když M čte báseň a Bond jí s vypětím všech sil letí zachránit…