Že je oscarová sezóna v plném proudu, to jste si asi všimli. A třicetimilionové Sicario do ní zapadne jako oliva do bondovského martini. Velká jména před kamerou i za kamerou, velké téma a rozpočet tak akorát, aby se vrátil zpátky i v případě, že sázka na zlaté plešouny nevyjde. A stačí se podívat na sedmdesátimilionové tržby a je jasné, že z druhé strany je Sicario pečlivě zinženýrovanou produkcí, nikoliv nějakou bezhlavou indie, ve které se nejdřív střílí (natáčí), a pak teprve se kladou otázky typu "kdo to jako zaplatí?".

 

Podobných snímků uvidíme v listopadu a prosinci hodně. Všechny se vejdou do stejné kategorie, ačkoliv možná nebudou svým hlavním tématem lákat tak moc typického mainstreamového diváka, jenž možná po traileru na Sicario očekává thrillerovou pecku se spoustou střílení a explozí a jen minimem přemítání nad tím, co dělá z policajtů a překupníků s olovem nadívaný ementál. Jak tuhle kategorii symbolizovat? Už jsem to vlastně všechno vyjmenoval. Rozpočet do padesáti milionů, ideálně jedna, dvě hvězdy v obsazení a nosné téma, ať už jde o portrét slavného člověka, slavné choroby nebo slavné události. A všichni se vejdou do padesáti nebo třeba jen do třiceti milionů dolarů rozpočtu, protože minimálně stejnou částku je potřeba utratit na propagaci.

To je jedna strana mostu, kam utíkají zběhové z té druhé, zářivější, když si potřebují splnit sny, zhmotnit festivalové ambice, ukázat světu, že jim nejde jenom o zlaťáky. A přesto jde o stranu vítězů, a nemluvíme teď jen o těch zlatých Oscarech, stříbrných medvědech a další soškové zvěři. Tohle jsou filmy, které se probijí zvenku do kinodistribuce. Projdou vyřazovacími bitkami festivalového kolečka, protože mají v boxerce ono železo ve formě velkého tématu nebo herce, dostanou se do pár stovek kin, a pak možná i do plného nasazení, když se o nich začne mluvit. Jsou na druhé straně mostu, ale pořád ještě jsou ve stejné lize, na rozdíl od desítek až stovek festivalových snažílků, které svou pozorností oblaží jen největší cinefilové.

 

Stejně jako přebíhají lidé z blockbusterové strany do indie mainstreamu, pohybuje se tu a tam podstatně menší hlouček i opačným směrem. Ne vždycky to proběhne úspěšně (Josh Trank), ne vždycky je úplně pochopitelné, jak se režisér festivalové indie dostal k nejvýdělečnějšímu filmu roku (Colin Trevorrow), ale občas se prostě zadaří. A my pisálci jsme z toho většinou jeleni, protože pokud sledujeme jednu stranu mostu víc než tu druhou, jsme konfrontováni s neznámými jmény, co se náhle montují do velkých blockbusterů.

Důvod je prostý. Most byl dřív mnohem delší a talentovaní indie fachmani měli možnost se realizovat v žánrovkách středního proudu a středních rozpočtů. Prostě jsme tu měli filmy za dvacet, pak filmy za osmdesát až sto, a nakonec filmy za stopade až dvě sta - tzv. tentpoles, tyče onoho blockbusterového stanu, které podpíraly každé filmové léto, tři, čtyři události, ke kterým všichni vzhlíželi jako k filmům, které nelze v kinech minout.

 

Od těch dob se hodně změnilo a možná si k dlouhým zimním večerům nadělíme článek, který se za touhle historií osmdesátých a devadesátých let ohlédne, ale jedním z důsledků je, že drahé filmy se stávají dražšími (stojí pravidelně 200 a víc milionů dolarů a nikdo ani nemrkne okem), většina mainstreamových žánrovek á la Bláznivá dovolená, Ladíme 2 nebo Vincentův svět se vejde do oněch třiceti milionů rozpočtu, a střed herního pole naprosto zmizel. John Wick by byl ještě před deseti, patnácti lety typickým akčňákem za sedmdesát milionů, s velkou hvězdou v hlavní roli a žánrovým režisérem, co by vydělal slušně v kinech, a pak ještě vesele hodoval na trhu domácího videa. Jenže žánrovky už netáhnou, pokud je marketingem a CGIčkem nevyhoníte do eventů, kterých si fragmentarizovaný trh chtě nechtě musí všimnout, videotrh jako takový už neexistuje a hvězdy nám zabila kultura frančíz - knižních, komiksových a hračkářských adaptací. A proto stál John Wick dvacet milionů dolarů. Hodně muziky za málo peněz? Bezesporu, ale kdo to dneska umí? Navíc by se dvojka nikdy netočila, kdyby stál Wick dvojnásobek, protože by na sebe horko těžko vydělal.

 

Kingsman oproti tomu stál osmdesát milionů dolarů. Typický mainstreamový rozpočet, chcete snad vykřiknout. Jenže je to komiksová adaptace. Předlohu sice nikdo nezná, ale s bondovským flairem lze tenhle nedostatek snadno zamáznout. Schváleno, natočeno, odpropagováno a úspěšně vyděláno, i když hlavně s pomocí zbytku světa. Dvojka se též může servírovat.

Dokonce ani stomilionový Marťan není typickým příkladem toho, že by střední proud fungoval. Jde o takový překlenovací podzimní sběr. Ani blockbuster, ani indie, vesmírný příběh surfující na vlně zájmu o vesmír a knižní bestseller v jednom. A Ridley Scott by i tuhle komorní robinsonádu dokázal klidně natočit i dráž (a pořád by vydělal), kdyby ho studio po Prometheovi nedrželo trochu zkrátka.

 

Tyhle středně drahé filmy jsou tedy pravděpodobně definitivně mrtvé. Pokud za ně tedy nezačneme považovat levnější blockbustery (Ant-Man, San Andreas, Fantastická čtyřka). Sami si odpovězte na otázku, zda v tomhle zúžení vidíte věci dobré nebo špatné. Na jednu stranu bude přibývat průšvihů, kdy jsou indie režiséři hozeni do víru klasické hollywoodské manufaktury. Na druhou se v kinech dočkáme většího podílu náročnější tvorby, jejíž autoři si mohou dovolit víc experimentovat a rozšiřovat divácké obzory. Něčím se totiž ty sály naplnit musí. A holt to už nebudou ty středně drahé žánrovky s hvězdami let dávno minulých. Jejich čas se možná ještě vrátí, ale momentálně jsou karty rozdané jinak. A i díky tomu si může např. Villeneuve i v dalších projektech vařit svou hutnou polívčičku, lákat velké hvězdy, a být sám sobě pánem, dokud mu na jeho téma budou stačit ony úspornější rozpočty.

 

Navíc má možnost oslovit celou řadu silných VOD hráčů jako Netflix, Amazon, Hulu nebo třeba HBO. Stoupání po filmařských schodech směrem nahoru se zkrátka mění. A pro někoho tím vrcholem přestávají být ateliéry v kopcích nad Los Angeles.