Měl jsem tu čest zažít už dvě výměny Bondů. Brosnan přišel v době, kdy mi bylo čtrnáct a Zlaté oko dodnes považuju za jednu z nejlepších bondovek vůbec, takže mne samozřejmě blonďatý Craig s vizáží bulharského přístavního dělníka k srdci moc nepřirostl. A nebyl jsem sám, média se během natáčení Casino Royale po Craigovi pěkně vozila - neumí řídit auto s manuální převodovkou, vyrazil si při natáčení rvačky zub. Je malý, je příliš osvalený, je příliš ošklivý. Bla, bla, bla... jenže pak jsme šli na projekci a po úvodní parkourové scéně nám spadly brady. Martin Campbell dostal během kariéry několik záchvatů geniality a dva z nich se mu povedlo načasovat na bondovky. To je slušné skóre, díky kterému Craig do bondovské role skočil poslušně po hlavě. 

Zbytek je historie, která už za pár týdnů vyvrcholí Spectre a uzavře craigovskou éru, abychom mohli zažít další pečlivé vybírání dalšího Bonda, další pochyby a, doufejme, další příjemné překvapení. Bondovky se během těch čtyř filmů posunuly od snaživého retra (Casino Royale, Quantum of Solace) k nolanovsky pochmurné a nemilosrdně osobní (autorsky i charakterově) vizi. Po hravých brosnanovkách značný skok, který diváci odměnili miliardovými tržbami. Co bude dál? Nikdo neví, ale všichni kupují lístky. A tak to má být. 

Odborářské stávky jsou v Hollywoodu poměrně standardním nástrojem k vyjednání lepších podmínek, ale o většině z nich nemá koncový uživatel, tj. divák, ani páru, protože se řeší za zavřenými dveřmi, a málokdy dojde na promenádu s letáky. V listopadu roku 2007 to bylo jinak a scenáristé vyšli do ulic. Na psací stroje se nakonec prášilo celkem tři měsíce. Proč? Na vině byl mj. i internet. Scenáristická unie (WGA) vyjednává s producenty nové podmínky každé tři roky. Některé části smlouvy o finančních kompenzacích ale jaksi nereflektovaly aktuální situaci, např. kompenzace za prodané domácí videonosiče byla stále nastavena podle prodejů a pořizovacích nákladů VHS v roce 1985, což jak sami uznáte v době, kdy DVD slavilo pomyslný vrchol prodejů, nebylo úplně košer. Studiím se taktéž nechtělo platit extra peníze za distribuci prostřednictvím tzv. nových médií (=internet). To už si unie nenechala líbit a poslala svých dvanáct tisíc členů do ulic. 

Navzdory zákazu podpořili stávku i mnozí herci a život v Hollywoodu se na čtrnáct týdnů opravdu zastavil. Stávka zasáhla mnohem neúprosněji televizní stanice, jejichž byznys spočívá v neustálém chrlení nejen seriálů, ale skriptovaných pořadů (včetně reality shows) obecně, takže některé seriály měly opožděné nebo zkrácené série, mnohým to zarazilo poslední hřebíček do rakve (Sarah Connor Chronicles). Efekt na celovečerní filmy byl taktéž hmatatelný, ale nebýt přičinlivých novinářů nebo protestujících herců, možná byste si toho ani nevšimli. Abychom se vrátili k Danielu Craigovi, ten si otevřeně stěžoval, že právě stávka pohřbila scénář a tím pádem i ambice Quantum of Solace. Pokud vám tedy při sledování téhle bondovky přišlo, že snad ani nemá scenáristu, nebyli jste daleko od pravdy. Další oběti? Wolverine, G.I. Joe, druzí Transformeři nebo čtvrtý Terminátor. Ano, všechny ty blbé akční filmy, u kterých jste měli pocit, že je vygeneroval počítač a nikoliv schopný scenárista. Opět poměrně pravděpodobná úvaha.