Těžko říct, jestli se Železný Jim opravdu stal králem světa, s největší pravděpodobností ale můžeme říct, že žádný kanadský řidič kamionů se tomuhle titulu nepřiblížil na menší vzdálenost než on. Nyní v kinech běží jeho špičková sci-fi Vetřelci, což není špatná záminka pro připomínku, že tenhle filmař patří mezi to nejlepší, co má Hollywood na skladě.

 

Jistě, James Cameron má pár charakterových vad. Například je vegan. A krom toho nejspíš pořádný egomaniak, který rád překonává mety. Byl prvním, kdo s T2 překročil stomilionový rozpočet, aby o pár let později Titanikem zdolal dvoustovku. A jakou konkrétní astronomickou sumu spolkl Avatar, se Foxové dodnes bojí nahlas vyslovit, jen jde s určitostí čekat, že oficiální vyúčtování poněkud mlží. Aby toho čůrání do dálky nebylo dost, osobně se ve vlastnoručně navržené ponorce potopil na nejhlubší dno oceánu, kde, jak víme ze South Parku, zvedl Laťku, aniž by to světu zaúčtoval. Protože je nejlepší. Rozhodně víc než vy.

Člověk nemusí být psycholog ani nemusí vědět, že je nejstarším z pěti bratrů, aby tady viděl určitou potřebu se předvádět. Na druhou stranu nebýt jí, těžko by se stal tím, kým je. Kdyby nebyl ochotný se tenkrát vloupat v noci do studia, aby proti vůli produkce přestříhal druhou Piraňu (což mu ovšem neprošlo), nebyl by tím, kdo se nebojí točit film, jehož potenciálu nikdo krom něj nevěří. Nebyl by tím, kdo si na monitor ve střižně přilepí žiletku s nápisem „pro případ, že film nebude fungovat“, aby všichni viděli, že dává do svojí práce všechno. A nebyl by ani tím, kdo kašle na to, že herci v té ledové vodě mírně trpí, protože sám je v ní spolu s nimi.

 

Tenhle text ale nebude přeříkávat historky o Cameronově podivínské umanutosti ani nebude představovat jeho jednotlivé filmy. Obojí už tu bylo. Místo toho si rovnou shrňme to, co ho dělá režisérem, jehož nejeden zářez lze označit za geniální blockbuster.

V první řadě není jen skvělým režisérem, ale i skvělým filmařem a obecněji řečeno vypravěčem. Krom kibicování štábu si i píše scénáře a stříhá a ve všech těchto úkonech zvládá být stejně dobrý. Kdyby byl jen tupým megalomanem bez špetky filmařského citu (třeba jako Michael Bay), bylo by na nic, že umí pracovat se speciálními efekty. On však chápe, že musí vyprávět příběhy, aby si získal diváky, a že ty nejsilnější podívané nemohou dvě hodiny ohromovat výbuchy.

 

Mnozí se ohánějí klasickou frází, že u něj vítězí forma nad obsahem. Jde o zásadní nepochopení toho, co dokáže. Forma a obsah jsou u něj totiž ještě víc než obvykle zcela neoddělitelné, sjednocené a jedno bez druhého by neexistovalo. Jeho filmy tvoří promyšlené celky, v nichž najdeme vše na svém místě a vše šlape. Stejně jako je každá scéna skvěle natočena, tak o ní platí, že sděluje nějakou informaci nebo emoci, oboje vždy velmi chytře a smysluplně. Nikdy nejde o dlouhé trikové orgie, jakými se někteří jiní režiséři pokoušejí vykoupit za neexistující děj.

Možná platí, že samotný námět Avatara je jednoduchý archetypální příběh, to ale neznamená, že není vyprávěný s maximální důmyslností a propracovaností. A Titanic, s nímž se dlouhou dobu vlekla pověst příběhově primitivního chic flicku, už se snad po svém nedávném znovuuvedení naplno odhalil jako dějově dokonale promakaný mikrokosmos, v němž skrze klasický melodramatický rámec ožívá jak celá jedna éra, tak i bohatá škála emocí. Kdyby Proust točil filmy, možná by vypadaly nějak podobně. Jen ta akce by byla hůř zrežírovaná.

 

Takže neplést si tu jednoduchý námět s jednoduchostí obsahu! Jim pouze využívá jednoduché rámce, protože ví, že audiovizuálně podmanivý film útočí na tolika frontách, že komplikovaný děj by příliš odpoutával pozornost od zážitku. Ten je pak u Camerona tak „filmový“, jak jen může být – jde o zážitek, který by ten samý příběh nenabídl, kdyby byl převeden do slov, jde o zážitek na základě toho, jak je zpracovaný. Ale pořád jde o zážitek v kontaktu s příběhem, ne jen hezkými obrázky.

Je pravda, že se nebojí hrát na city, ale může si to dovolit. Jeho postavy jsou tak skvěle rozvržené, že si kvůli nim klidně popláčeme. Jde přece o malý zázrak, že film jako Terminátor 2 končí scénou, jež patří mezi emocionálně nejsilnější vůbec. Těžkotonážní blockbuster se celou dobu ptal, jestli může mít stroj srdce, aby nakonec v první řadě dokázal, že ho může mít právě i těžkotonážní blockbuster. A jak se Arnold pomalu noří do rozžhaveného kovu, opravdu nemůžeme říct, že tady vítězí forma nad obsahem – tady jsme prostě svědky završení skvěle odvyprávěného příběhu.

 

Další omyl o Cameronovi, s nímž se porůznu po diskuzích setkáte, je, že jsou jeho filmy sázkami na jistotu a rejžuje jima naše prachy. Na pohled smysluplné obvinění, když jeho dva poslední kusy jsou bez započtení inflace nejvýdělečnější blockbustery všech dob (ale v podstatě by nebylo nic špatného na tom, kdyby dobrý film vznikl primárně s vidinou zisku). To ale ony projekty posuzujeme až zpětně, když víme, že byly úspěšné. V době jejich příprav byla situace dost odlišná. Titanic vznikal, když byla velká melodramata na ústupu, navíc podle notoricky známého námětu – několikrát nastavený rozpočet už nikdo zpátky nečekal. U Avatara se situace opakovala, jen v ještě větším měřítku. I dřív pak Cameron a jeho producenti prokázali jisté obchodní riziko, když Vetřelce a Terminátora v sequelu posunuli úplně jinam, než kde byly úspěšné jedničky.

Ne, Camerona nikdo nemůže obviňovat z toho, že by dělal něco jiného, než čemu věří, že by následoval trendy. Jen se holt jeho vize často v trendy mění. V jeho filmech se navíc vrací stejná témata (především fascinace vodou a technikou, silné ženské figury a antikorporátní poselství), která naznačují, že do všech svých projektů dává kus ze sebe a vnímá je osobně.

 

Nabízí často jedinečný zážitek založený na samotném vnímání média. Proto jsou jeho podívané přístupné hajzlbábám i manažerům a všichni z nich mají stejně plnohodnotný zážitek. Proto jsou v době, kdy už to není běžné, velkými společenskými událostmi, jakými byly naposledy někdy v době Jihu proti Severu, kdy na ty největší filmy do kina prostě musel každý. Dřív tohle předváděl na poli klučičích filmů, dnes už se od nich oprostil (což mu mnozí fanoušci mají za zlé) a dokáže své megalomansky náročné hračičkovství prodat i těm, kteří nesdílí jeho fetiše.

PŘEHLEDOVKA FILMŮ JAMESE CAMERONA

S jeho citem pro režii a správné dávkování opulentních a osobních scén tu máme v rámci mainstreamu dokonalého filmaře. Navíc ne nějak nechutně poplatného módě: Cameron je svůj – dělá vždy to, co sám chce. Nejspíš proto, aby si tím trochu pohonil ego, ale dokud jsou jeho výstupy takové, jaké jsou, není moc důvodů mu to zazlívat.

Který Cameronův film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

V minulých "dílech":
Martin Scorsese
bratři Coenovi
Darren Aronofsky
Jim Jarmusch
Bryan Singer
Michael Bay
Phil Lord a Chris Miller
Michael Mann
Matthew Vaughn
David Fincher