Série Vřískot (1996-2011)
V Noční můře v Elm Street pomáhal Craven pravidla pro subžánr slasherů vymýšlet, ve Vřískotu je spolu se scenáristou Kevinem Williamsonem hodil za hlavu a ukázal, že je chytřejší než diváci. Každý, kdo do kina vyrazil na klasickou vyvražďovačku, už po pár minutách zjistil, že tady se přepočítal. Drew Barrymore, jejíž jméno bylo na plakátech napsané největším písmem, skončila hned v první scéně s vykuchaným břichem. Tohle bylo špatně. Tohle bylo jinak. A přesně tak je to s celým Vřískotem. Jeho hrdinové jsou stejní jako lidi v kině. Vědí, kolik dílů má Halloweenm, kdo vraždil v jedničce Pátku třináctého a v jakém díle Evil Dead získal Ash motorovou pilu. Ví, jak žánr funguje, jak s ním scenáristé pracují a vždycky jsou o krok napřed. Teď ale ne, teď je to obráceně. I velcí hororoví znalci se u Vřískotu bavili, protože to, co bylo dlouhá léta neměnným žánrovým dogmatem, najednou neplatilo. Asi jako kdybyste vyrazili do kina na novou Bondovku a Daniel Craig skončil v úvodní scéně s kulkou v hlavě a hlavní hrdinkou se stala Moneypenny.

Craven opět dovedl děsit, zároveň ale uměl diváky rozesmát a ukázal, že i když je chytřejší než oni, pořád točí tak, aby je bavil a nedělal z nich blbce. Druhý a třetí film přidali do vřískotovského universa ještě jeden plán a vedle diváků, hrdinů a vraha tu byli ještě herci, kteří točili film podle toho, co se stalo v jedničce. Jste z toho zmatení? To je dobře, protože nebudete vědět, co čekat! Trochu zamrzí, že u čtvrtého filmu dost ošklivě zklamal marketing a extrémní snaha utajit konec vedla k tomu, že každý z půlkou mozku odhadl šokující závěr ještě před tím, než se stačil v kině pořádně uvelebit. Ale i tak se ve čtvrtém Vřískotu dovedl Craven s fanoušky rozloučit ve velkém stylu a prohrál spíš na body. Ono pokoušet se diváky, kteří jsou připraveni na to, že je někdo bude tahat za fusekli, ojebat počtvrté za sebou, zkrátka vyjít nemůže. Ale na to, že mu bylo v době premiéry jednasedmdesát, to bylo pořád víc než dobré.

Bonus: Jde to i bez hrůzy
Wes Craven byl jedním z králů hororu, mnohokrát ale v kariéře ukázal, že diváky nechce jen děsit, ale i bavit. Drama Hudba mého srdce, v němž Meryl Streep učí chudé děti v Harlemu hudbě, od něj sice nikdo nečekal, jde ale o jeden z jeho nejlépe hodnocených filmů a Streep přinesl další nominaci na Oscara. Uměl ale i rozesmát, ať už to bylo ve Vřískotu, kde si vystřihl parádní kruegerovské cameo, či v Romerově Deníku mrtvých, v němž si vystřihl miniroličku spolu s Guillermem del Torem, Quentinem Tarantinem nebo Stephenem Kingem. Skutečný vrchol jeho blbnutí před kamerou však představuje Jay a Tichej Bob vrací úder. Nebo vy byste snad nechtěli vidět sequel Vřískotu s Brendou z Beverly Hills a prdícím orangutanem jako záporákem?