Původně jsem chtěl napsat trochu obšírnější článek o záporácích, ve kterém jsem chtěl hlavně chválit za to, že někteří v Hollywoodu chápou, že proti silnému hrdinovi je potřeba postavit silného záporáka. A nikoliv pouze fyzicky. Typickým příkladem může být série Rychle a zběsile, která se o to minimálně od čtyřky snažila systematicky a budovala vnitřní vesmír, ve kterém se záporáci pravidelně vraceli na místo činu. Pašeráckého krále ze čtyřky tak potkáváme i v šestce, z Rocka coby polozáporáka se ještě během filmu stane spoluborec a v šestce a sedmičce už stojí na opačné straně (ale nikoliv opačné straně zákona) a Shaw mladší se taktéž ukáže v sedmičce poměrně životaschopným. O jeho starším bratrovi v podání Jasona Stathama nemluvě. Tahle citlivá práce se záporáky, jejich obsazením a přípravou diváků na epickou držkovou je možná trochu moc mělká a průhledná, ale funguje na jedničku.

 

Jak by také ne, když jde o inspiraci v akčňácích osmdesátých a devadesátých let, kdy měli někteří herce role záporáků prostě přisouzené. Tenkrát se nehrálo na crossovery - ty přináší do světa blockbusterů až Marvel se svým obrovským ansámblem, který připomíná studiový systém zlatého hollywoodského věku (herci najatí na mnoho filmů dopředu za průměrné honoráře) - tehdy se hvězdy nepouštěly do křížku, protože se bály, že si budou navzájem krást prostor. A proto jsme tu měli armádu herců druhé kategorie, které jsme mohli servírovat pod ruku Arniemu, Slyovi, Dolphovi nebo Jeanu-Claudeovi. A skvěle to fungovalo, ačkoliv šlo většinou o pěšáky nějakého kravaťáka, který si odmítl špinit ruce (v tomhle případě stačilo obsadit nějakého charakterního herce - ten obstaral charisma, zatímco jeho pochopové fungovali jako svaly - to je ostatně schéma většiny bondovek).

V Rychle a zběsile tedy lze vidět jakousi prodlouženou ruku téhle dekádami osvědčené dichotomie z béčkových akčňáků, kdy lze vysledovat, kdo se s kým popere už během úvodních titulků. Je to radost nikoliv ze souboje intelektu s hrubou silou (to když v bondovkách agentovi Jejího Veličenstva kravaťák trpělivě vysvětluje svůj plán a pak se zděšením sleduje, jak Bond prchá z jeho zajetí), ale z obyčejného přeměřování bicepsů.

 

Se superhrdinskými filmy od Marvelu ovšem přichází změna - divák totiž rázem může mít obojí. Mozek i svaly - charakterní herec se rázem může obléct do mechanické či rovnou plně virtuální muskulatury a útočit verbálními i opravdovými raketami. Teoreticky by to mělo přinést zlatý věk záporáků, ne? Stačí se podívat na to, jak se díky technologii proměnil Hulk. Už nepotřebujeme hrajícího kulturistu jako v sedmdesátých letech. Mark Ruffalo skvěle zvládá zranitelného a rozpolceného Dr. Bannera a jeho zelené ego pak plně převezme digitální dělník, který nabízí ze řetězu utrženého hulváta bez kompromisu.

Ultron měl ve světle této éry fungovat naprosto bezchybně. Jde o jednu z nejslavnějších komiksových postav, odvěkého nepřítele Avengers trpícího Oidipovským komplexem, supersilného protivníka nedostižného intelektu, jehož slabinou jsou zcela logicky zbytky Starkova ega (v antmanovském originále pak spíš vlastní pocit nadřazenosti a nezničitelnosti). Pro dabujícího/mocapujícího Jamese Spadera přece úplná hračka, ne? A přesto Ultron tak trochu zaostává za očekáváním.

 

Problém rozhodně není ve Spaderovi, který mu dokázal jenom svým hlasem už během trailerové kampaně vtisknout přesvědčivý ksicht. My jsme pak zákonitě čekali, že Avengers pořádně zavaří. Jenže na to neměl čas. První půlku filmu se musel otravovat s dvojčaty Maximoffovými a v akčním finále ho Whedon bohužel degradoval na post snaživého, ale zoufalého záporáka, ne nepodobně jako Lokiho v jedničce. Jenže Hiddleston měl to štěstí, že si stihnul získat sympatie diváků v Thorovi a nikdo ho vlastně za plnokrevného záporáka nepovažoval - spíš za snaživého buřiče, který chce bratrovi dokázat, že taky umí udělat díru do světa. Ačkoliv Loki pořádně ukáže zuby až v chystané trojce Thora, fanynky už jeho plakáty nesundají - hřích přítulného záporáka byl spáchán. Nejúspěšnějším marveláckým záporákem je tak bůh přetvářky. Celkem trefné, protože mu řada diváků fandí, i když si to občas odmítá přiznat.

Ultron pravděpodobně neměl ve skrumáži druhých Avengers šanci už z principu. Whedon se jeho osnovu snaží narafičit na tradiční megalomanskou umělou inteligenci, která chce vyhladit lidstvo a nastolit lepší svět. Za hromadou vznosných řečiček o strachu z evoluce je ale plán, se kterým lze jen těžko sympatizovat. Naprosto sebestředná endgame, na jejímž konci jsou sutina a prach a nekonečno Ultronových kopií. Ačkoliv je tahle postava sama o sobě zajímavá, v akčních scénách velmi schopná a vedená zkušeným loutkohercem, nezůstane po ní patřičný chuťový ocas. Což je průšvih, protože lze na rozdíl od řady jednoúčelových marveláckých záporáků očekávat, že se Ultron nejednou vrátí.

 

Není to přitom zdaleka poprvé, kdy Marvel selhal nejen ve vykreslení záporáků, ale především v jejich dostatečné motivaci. Přílišné opisování z komiksů se holt někdy nevyplácí. Malekith z druhého Thora chtěl zničit vesmír, Ronan ze Strážců Galaxie chtěl zase vyhladit národ, jehož osud byl ovšem pozemskému publiku úplně šumák. Jistě lze počítat s nějakou tou mírou empatie, ale tyhle příliš namaskované nebo digitální kreatury zkrátka nemají odpovídající byznys plán. A ve filmech plných atrakcí, co vyplýtvají hrozně času na představení jednotlivých hrdinů, pak na jakékoliv nastínění dalších záporákových motivací nezbývá čas.

A tak i dobří herci končí v mlýnku na maso - z potenciálně zajímavé postavy, která by kontrastovala s oblíbeným superhrdinou, se stává fackovací panák na jedno použití. Je to smutnější o to víc, že jde mnohdy o postavy, které mají v komiksovém světě dlouholeté působení a některé z nich dokonce i vlastní sérii. Typickým příkladem je Iron Man, který všechny svoje záporáky zrecykloval do instantních pytlíků. Iron Monger, Whiplash, Justin Hammer a konečně Mandarin - to jsou všechno legendy, které zatápí Starkovi několik dekád.

 

Ano, záporáci v Iron Manech jsou trochu přízemní - jde o magnáty ve velkých kovových oblecích, ale tak to vždycky mělo být. Hammer, Vanko, A.I.M. - to byl odjakživa odraz našeho světa plného přeměřování kovových penisů (podívejte se na nekonečné závody ve zbrojení v podání automobilek), průmyslové špionáže, podrazů a intrik. V komiksu se neustále někdo Tonyho Starka snaží připravit o pozici technologického lídra, případně mu vyfouknout jeho lukrativní vojenské kontrakty. Jde o to mít větší, silnější a rychlejší hračku, takže je naříkání na to, že jsou všichni Iron Mani o zakomplexovaných chlápcích v brnění, tak trochu pláčem na nesprávném hrobě.

Jen tu jednu výjimku asi fandové Marvelu jen tak neodpustí - Mandarin z komiksu sice na plátno úplně přenést nešel, ale jeho zmixování s Extremis a totální vypuštění kontrapuktu "technologie vs. magie" bylo až příliš přes čáru. I kvůli tomu je trojka Iron Mana v kánonu marvelovek tou zdaleka nejzapomenutelnějších a Aldrich Killian a Trevor Slattery navždy zůstanou slepými uličkami. Třetí Iron Man pobavil. Ale pokud to opravdu měl být příznačný konec Tonyho sólovek, zasloužili jsme si určitě trochu víc než tuhle rozjívenou odbočku.

 

Mohli byste namítnout, že už se Marvel poučil, protože třeba Bucky z Winter Soldiera se objeví i ve třetím Kapitánovi a pravděpodobně i v mnoha dalších marvelovkách. Ale modří vědí, že zrovna tahle postava - brilantně nastíněná na minimálním prostoru bratry Russoovými - má dvojí ostří a post záporáka zastávala jen dočasně a neochotně. Na druhou stranu Crossbones, další ze známých záporáků, na něhož bylo ve druhém Kapitánovi zatím jen "zaděláno", se taktéž objeví v Civil War. Že by ten inkubátor záporáků přece jen začal fungovat? Uvidíme.

Marvel se v tomhle ohledu pořád ještě učí. Načrtnout hrdinu v originu už umí na jedničku, ale postavit mu do cesty negenerického záporáka a zároveň ho začlenit do širšího vesmíru, to už je vyšší dívčí. Třeba u Ant-Mana se člověk nemůže zbavit pocitu, že je tu celý origin jen proto, aby se nová postava už už mohla zapojit do širšího dění - ostatně záporák Yellowjacket je jen další konkurencí ve vylepšeném obleku - přesně po vzoru Iron Mana. On ale Ant-Man vlastně Tonyho dost stínuje (i když spíš postava hraná Michaelem Douglasem, nikoliv sympatický zlodějíček Paula Rudda), takže je to opět spíš výčitka směrem ke komiksovým kořenům. A vzhledem k tomu, že si Downey chce dát pauzu, je mu potřeba vyrobit nějaké alternace (nejpravděpodobněji Dr. Strange v podání Benedicta Cumberbatche), aby divák nepřišel o jízlivé hlášky a nezačal si připadat nesvůj.

 

A na závěr bych se ještě rád vyjádřil ke slonovi, co tu s námi stojí od prvního řádku. Jmenuje se Thanos a už jste ho viděli několikrát. Není to sice takový břídil jako Galactus ve druhé celovečerní Fantastické čtyřce (tenhle průšvih Foxům fanoušci nikdy neodpustí), ale v zásadě ho nikdo nevnímá jako hrozbu. Sedí na trůně, levituje uprostřed vesmíru a deleguje všechnu dřinu na očividně neschopné poddané. Mezititulková scéna druhých Avengers konečně slibuje, že se něco bude dít. Jestli to ovšem není ono pověstné "příliš pozdě, příliš málo". V prvních Avengers Thanos jenom přihlížel. Ve Strážcích Galaxie jsme sice viděli, co dokáže napáchat na vlastních dětech, ale třeba Ronan si z něj vyloženě dělal dobrý den. Trochu to připomínalo první potterovky, kdy všichni chodili kolem Voldemortova jména širokým obloukem, ale nikdo si vlastně pod jeho zlomocí nedokázal nic představit.

Je možné, že se Marvel nechce úplně pouštět do mytologie kolem titánů, Smrtky, mocné rukavice s krystaly atd., dokud diváky s konceptem magie neseznámí po krůčcích prostřednictvím jednotlivých macguffinů, pardon, vlastně artefaktů - kostka sem, kopí tam, červená věcička z druhého Thora onde a fialové zářící cosi ze Strážců zas jinde. A všechno dohromady to pak ve třetích Avengers hlasitě klapne. Thanos sám o sobě si ale zaslouží méně fragmentované uvedení na scénu a doufejme, že se mu ho ve druhých Strážcích konečně dostane, aby mohl v Avengers přijít s už trochu uplácaným respektem a vysvětlit pozemšťanům, že jejich malichernosti v rámci celého vesmíru znamenají úplné houby.

 

Ještě pořád je důvod se na to těšit a ještě pořád je čas všechno spravit. Jako diváci nevidíme ani za nejbližší roh, kdežto Marvel má tuhle cestu naplánovanou až do úplného cíle. Pokud ho nezradí občasná naivita a primitivnost komiksových předloh, je tu pořád slušná šance, že jenom malujeme čerta na zeď. Jenže právě pár opravdových čertů by se teď marvelovkách docela hodilo. Superhrdinové jsou tu s námi a máme je rádi. Teď musí skórovat záporáci, aby bylo jasné, proč je superhrdinů zapotřebí.