Mladého režiséra Štěpána Altrichtera nejspíš neznáte, ale dost možná se to brzy změní. Jeho debut Schmitke se totiž promítá v rámci Febiofestu a na festivalu v Cottbusu byl oceněn jako nejlepší debut. Kombinace detektivky a humoru se odehrává v Krušných horách, kam přijíždí německý inženýr Schmitke a zjišťuje, že tohle místo je hodně, ale fakt hodně divné. Sám autor mluví o filmu ve stylu Lynchova Twin Peaks nebo coenovského Seriózního muže. Na Schmitkeho si můžete zajít dnes a zítra.

Žebříček 7 nejoblíbenějších filmů vznikl v intelektuální kavárně/pajzlu u Jardy Majera za spolupráce štamgastů celé hospody, kterým chci touto cestou poděkovat - i za skvělou hádku, která tím vznikla (viz obrázek). Žebříček nakonec reflektuje  mojí osobní momentální top sedmičku s tím, že se zaměřím na to, které filmy na mě měly asi největší vliv. A to ne nějak intelektuálně v nějakém semináři, ale pěkně do srdíčka.

1. Lost Highway (Francie/USA, 1997, režie: David Lynch)

Bylo mi asi 11, bratranec už studoval na FAMU, vzal mě na to do kina, myslím, že to bylo od 18ti. Posttraumatický syndrom z tohoto zážitku vydržel dodnes a je asi jeden z největších důvodů, proč dělám filmy. ;)  Film ne jako něco logického a nějakými chytrými texty uchopitelného, film pro podvědomí, film jako sen, jako trip - jo, to je moje. Když už divák zasedne do té zatemněné místnosti a daruje  filmaři hodinu a půl svého života, tak ať aspoň zažije něco, co je bigger than life, co se mu zavrtá do hlavy jako ty nejdivnější zážitky života,o kterých si pak povídáme ještě roky.

2. Zatmění (Itálie/Francie, 1962, režie: Michelangelo Antonioni)

Přiznám se, že když jsem to viděl poprvé (hodně hodně dávno), tak asi půl hodiny jsem si myslel že to je další pseudoumělecká blbost ale pak mě to vtáhlo, zatočilo mi to mozkovými buňkami a ukázalo mi to, co film vše může být.

3. Spalovač mrtvol (Československo, 1968, režie: Juraj Herz)

Toto je film, který nemá chybu. Tajuplné, ujeté, vtipné, ale přitom dramaturgicky neuvěřitelně dobře a chytře postavené. Herci, kamera, hudba,....požitek sám o sobě PLUS výstižná a odvážná kritika nejen své doby, ale tak trochu nás všech i dnes. Jen zkuste zaměnit nacisty za libovolnou současnou velkou korporaci a máte typického úspěšného politika nebo podnikatele (což je u nás stejně vlastně už to samé) dnešní doby.

4. Barry Lyndon (Velká Británie, 1975, režie: Stanley Kubrick)

No Kubricka samozřejmě všechny filmy, ale kupodivu se mi nejvíc vryl do hlavy tento super prokomponovaný zážitek. Takový tříhodinový tanec, který spojuje inteligentní výpověď se skoro videoklipovým drivem a elegancí. Jen si všimněte, jak i kroky herců sedí do rytmu hudby. Ale jak říkám, Kubricka stejně jak Lynche a Polanského (u těch až na ty poslední) určitě všechny.

5. Fargo (Velká Británie/USA, 1996, režie: Joel a Ethan Coenovi)

Není třeba nic dodat. Co se týče řemesla je to pro mě taková filmařská bible, korán, tóra atd..., do které se vždy rád podívám, abych se něčemu přiučil.

6. Černý Petr (Českloslovensko, 1963, režie: Miloš Forman)

Trochu to tu vybočuje a i ostatní Formanovy filmy jsou báječné (hlavně všechny, které natočil ještě u nás), ale tohle, to se zarylo do nejen filmového podvědomí národa. A to jako debut!
Zkrátka: Ahooooj!

7. Patnáctá symfonie, Dmitrij Šostakovič

Hudba je pro mě nejméně stejně důležitá jako film a jako zdroj inspirace hraje vedle každodenního života rozhodně větší roli než filmy. Je to pro mě vlastně taková nedosažitelná meta, takový sisyfovský ideál pro každý film, který dělám. To přímé napojení do našeho srdíčka, tomu se film může jen přiblížit. Ale může. Obzvláště tato symfonie je kino v hlavě, ne moc veselé ale povzbuzující.   (Mimochodem tato symfonie přiměla Lynche napsat geniální Blue Velvet, který psal prý přesně podle této symfonie – spojení dvou podvědomí géniů).

Tak co na to říkáte?