Michael Mann to dotáhl daleko. Pravidelně se umisťuje na seznamech nejlepších režisérů, a když se dělají žebříčky těch stále aktivních, atakuje běžně přední příčky. Nebylo tomu tak ale vždy a tenhle již jednasedmdesátiletý režisér se dlouho skrýval v anonymitě televizní a reklamní produkce.

 

Přitom od mládí věděl, že kinematografie bude jeho životem. Od chvíle, kdy zhlédl poprvé Kubrickova Divnolásku, začal mladík se zájmem o architekturu, historii a filosofii veškerou svou energii věnovat poznání filmu, což vyvrcholilo sedmiletým studiem v Anglii. Než se však setkal s uznáním, strávil víc než dekádu pouze v televizi. Tam se sice podílel na kultovních seriálech jako Starsky a Hutch, dá se však předpokládat, že jimi sotva naplňoval své ambice.

První jednorázový filmový úspěch se dostavil až na počátku osmdesátých let, kdy už Michaelovi táhlo na čtyřicítku. Po divácky i kriticky úspěšném Zloději s Jamesem Caanem z roku 1981 ale přišel všestranný propadák Pevnost, který jeho filmový rozlet opět zabrzdil (a dodnes motá divákům hlavy). Doba, kdy dostane třicátník po jednom úspěchu 150 mega na blockbuster a už se ho nezbavíme, holt přišla až o pár dekád později.

 

Mann tedy zůstal v televizi, což nás ale nemusí mrzet, protože zde v osmdesátých letech svým jménem zaštítil (ačkoliv ne vymyslel, jak se často chybně uvádí) seriál Miami Vice, který byl takovou malou revolucí v kriminálním žánru. Jeho dalším počinem bylo opět detektivní Crime Story a mezi tím stihl ve své adaptaci Červeného draka jako první oživit ve filmu Hannibala Lectera.

Už touhle dobou bychom mohli pozorovat jeho trademarky, především stavění na pohled duálních konfliktů, jež se ale postupně čeří a nakonec hranice dobra a zla skoro nedokážeme určit. A samozřejmě pečlivě vystavěné vyprávění neochotné plně uspokojit diváky, naopak je tak trochu provokovat oddalováním akce a její finální neakční podobou.

 

První velký filmový úspěch přišel až v roce 1992, kdy se nekompromisní režisér maličko cuknul a natočil na své poměry divácky hodného Posledního Mohykána se strhujícím Danielem Day-Lewisem v čele. Náhle se Mannovi otevřely dveře do Hollywoodu a mohl si začít vybírat, do čeho se pustí.

A vybral si dobře. O tři roky později totiž nabídl svůj zřejmě nejznámější počin, Nelítostný souboj, v němž proti sobě stojí legendy Al Pacino a Robert De Niro. Zde Mann opět hraje svojí hru na záměrné neuspokojení, když dvě ikony plátna téměř nesdílejí scény. Totéž ostatně platí pro pozdější Veřejné nepřátele, kde se podobně míjí Johnny Depp a Christian Bale. Přesto se v obou (ač v druhém méně) případech daří vykreslit značné napětí a všudypřítomný pocit ticha před bouří – pro Manna velmi typické emoce.

 

Protože tohle uvelebení v „nemainstreamovém mainstreamu“ Mannovi u diváků i producentů vyšlo (podobně jako jeho vzoru Kubrickovi), nemusel z něj už nikdy výrazně vybočit a následující filmy Insider, Ali, Collateral (neodpustím si dodat, že můj favorit), Miami Vice, v němž se vrátil ke svému seriálovému úspěchu, Veřejní nepřátelé i aktuální Hacker naplňují do jisté míry velmi podobný vzorec, ač nikdy na stejné úrovni.

Často v nich sledujeme výrazné muže stojící mimo běžnou společnost, kterak svádí souboj s pravidly, průměrností nebo systémem. Výjimkou může být Hacker, kde takto silný konflikt vystavěn (asi) není, jenže na druhou stranu – Hacker už došel v neuspokojování diváků a nenaplňování očekávání tak daleko, že krom filmových teoretiků v extázi ho do konce usledoval málokdo. Oproti předchozím naopak čitelnějším Veřejným nepřátelům jde o značný test divácké trpělivosti.

 

V Hackerovi navíc vyvrcholila další Mannova záliba, a sice v ostré a syrové kameře. Mann je i proto velkým průkopníkem a zastáncem digitálu, který mu obzvlášť v noci umožňuje oprostit se od toho, co považuje z limitace filmového pásu. Zpočátku, když mu ještě technika nestačila a noční scény v Miami Vice vypadaly poněkud... nezvykle, bylo přijetí jeho volby dost různorodé. Dnes už ale nemůžeme pochybovat o tom, že tu mimo jiné právě díky kameře i přes Mannův minimalismus vznikl vlastně velmi výrazný režijní rukopis, který se nám sice nemusí nutně líbit, je ale zajímavé ho sledovat a svoje místo na slunci už si obhájil. Stejně jako celý Michael Mann.

Existují mimochodem další podobnosti s jeho vzorem Stanley Kubrickem – Mann rovněž lituje, že nedokáže filmy režírovat rychleji, takže jich po něm zase tolik nezbude. Možná i proto občas produkuje: stál třeba za Scorseseho Letcem, Hancockem, Královstvím nebo se pokusil podpořit Killing Fields své dcery Ami, ta však podle všeho otcův režijní talent nepodědila.

 

A stejně jako Kubrick si, i přes celkový respekt, musí často vyslechnout dost tvrdé kritiky. Přestože se nedá říct, že by byl úplně každý Mann dobou nepochopený majstrštyk, platí i zde, že každý vzniká se značným zaujetím a s maximální důsledností – Michael nemá žádné „odpočinkové filmy“, vždy jede naplno a ať se nám výsledek jeho snahy líbí, nebo zrovna ne (je hezké si to říkat u Hackera, Mannova asi největšího kritického neúspěchu od Pevnosti), za zhlédnutí stojí vždy.

Který Mannův film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

V minulých "dílech":
Martin Scorsese
bratři Coenovi
Darren Aronofsky
Jim Jarmusch
Bryan Singer
Michael Bay
Phil Lord a Chris Miller