Minulý rok jsme si díky polské režisérce a tuzemské pobočce americké televizní stanice zahráli na to, že umíme točit i mainstreamová dramata na světové úrovni. Z nenápadnějších počinů mohla zaujmout Rozkoš nebo dokumentární Show!. To jsme měli přinejmenším tři povedené zářezy – když se tedy nyní zacelily rány po nezdarech, vlastně můžeme s trochou opatrnosti shrnout, že nebylo zase tak zle. Loni to bylo na silné kusy horší.

 

Nevyprofilovalo se nám tu jediné „alespoň něco“, jakkoliv tomu mnozí byli blízko. Nejblíž asi Radim Špaček s Místy, která bohužel dojela na vysoká očekávání po Poutech a pokus uplatnit stejný princip vyprávění na příběh z raných devadesátých let, což publikum ani recenzenti nepřijali s nadšením.

Setkali jsme se i s malým hajpem – Mádlovým Pojedeme k moři. To mnohé považují za skutečně  povedené, já se ale nemůžu zbavit dojmu, že se tu jako topící se chytáme toho nejtenčího stébla trávy. Už koncept ale nedává smysl tím víc, čím víc o něm přemýšlíte, a vše vrcholí ve chvíli, kdy hlavní hrdina aranžuje vlastní smutek na pohřbu milované babičky – pokud by mělo jít o psychothriller o narušeném maniakovi s kamerou, bylo by to ok... to pak ale raději upřednostnit Slídila.

Krůček od opravdové povedenosti bylo (vzhledem k šíleným trailerům překvapivě) i Sokolovo Krásno. To se pokusilo o humor ve stylu bratří Coenů a autorům nešlo upřít zainteresovanost do příběhu – přece jenom šlo o částečně autobiografický počin. Chybí jen dramaturg, který by ty scénky udržel nějak pohromadě a dal ji dojem celistvosti a smyslu.

 

Značným, ač tentokrát očekávaným zklamáním byl nepochybně Pohádkář. Film v režii Vladimíra Michálka, autora Je třeba zabít Sekala, Babího léta a O rodičích a dětech – tedy z toho nejlepšího, co u nás po revoluci vzniklo -, neunesl tíhu povrchní předlohy a přes pokus o oživení kriminální nadzápletkou a nezpochybnitelné technické kvality se dalo křepčení „nadsamce“ Jiřího Macháčka sotva vydržet (navíc nás mnoho nepochopilo konec, což Michálka poněkud rozčarovalo).

Něco podobného platí na různých úrovních o většině výše i dále zmíněných filmů. Příkladem může být i Hany v produkci Matěje Chlupáčka a v režii Michala Samira. Snímek natočený "na jediný záběr" rozhodně v rámci možností oplývá všemi filmařskými kvalitami od kamery po přesvědčivé vedení herců, ale pokus o výpověď vyznívá poněkud křečovitě. Mladí filmaři jsou mnohým trnem v oku, Hany ale rozhodně není jen protekčním vyblbnutím a má smysl věřit, že se tenhle tým jednou najde.

Z nezvládnuté produkce nemůžeme obviňovat ani Tři bratry Jana Svěráka, filmaře, jenž rezignoval i při svém talentu na veškeré ambice. Diváci jeho rezignaci přijali, nicméně ono hromadné zabručení „ok, ať si dělá, co chce, je to jeho věc“ by jen těžko mělo uspokojit režiséra, který vyhrál Oscara. Jde zkrátka o plýtvání talentem na další zbytečné pohádce. Svěrák mi na to řekl, že "někdo to těm dětem převyprávět musí." Proč to nenechá na babičkách, vážně nevím.

 

Kapitolou samo o sobě je Fair Play. Film, který pravděpodobně vyhraje Českého lva a možná i Cenu kritiky, je opět formálně zcela v pořádku a doplácí na líný scénář. Mluvil jsem i s Andreou Sedláčkovou - prý chtěla mít ve svém normalizačním sportovním dramatu střet dobra se zlem. Bohužel pro ni, život tak černobílý není a neustálé omlouvání hrdinek a jejich násilné sunutí k nevinnosti nutí slušného člověka se proti zobrazovanému vymezit.

Nakonec nejlepší loňský film bude Cesta ven zabývající se romskou tematikou. Sice v něm režisér Petr Václav trochu okatě konstruuje mustrové sociální drama, daří se mu to ale obstojně a jeho pohledu na problém chybí ona černobílost, nebo tu alespoň detekujeme viditelnou snahu, aby tomu tak bylo. Snímek bohužel oproti Fair Play viděl zlomek diváků, takže jeho šance na Lvech nejsou velké. Větší jsou na cenách kritiky (asi můžu přiznat, že osobně jsem mu dal v druhém kole skoro všechny kategorie). Král je to sice jednooký, ale oproti Pojedeme k moři a Fair Play jasná volba.

Z komerčnějších srand bez ambicí se dala přežít Vorlova Vejška, která má mimochodem na CSFD z loňských filmů nejvíc hodnocení, takže „naše cílovka“ se o ni zajímala nejvíc. Což není tak špatné vzhledem k tomu, že sezónu před tím to byly Babovřesky.

 

Mučícím nástrojem bylo spíš 10 pravidel, jak sbalit holku Karla Janáka s hrdiny, kterým budete přát po deseti minutách na plátně dvě eboly a tři rakoviny.

Podobně jsou na tom hrdinové Díry u Hanušovic, debutu Miroslava Krobota, s tím rozdílem, že je to tak dost možná schválně. Očekávaný celovečerák oblíbeného herce bohužel nenese mnoho tvůrčí invence a přejímá až příliš mnoho zvyklostí tuzemské rutiny. Pepík Hnátek by tohle rozhodně neschválil!

Poněkud smutným neúspěchem jsou Všiváci. Pokud byste o nich mluvili s režisérem Romanem Kašparovským, viděli byste, kolik snahy a energie do nich vložil. Kolik let se na ně připravoval. A výsledek je zcela nesoudržný mišmaš, který opět mnoho lidí ani nepochopilo. Film plný energie, jež ale nemá řád a smysl a působí nakonec otravně. A člověku z toho je smutno. Rozhodně však taková upřímná snaha potěší spíš než fádní blbost typu Andělé všedního dne Alice Nellis.

 

Asi tušíte, že pomalu sestupujeme níž a níž. Než se úplně vzdáme denního světla, zmiňme ještě druhé Dědictví Roberta Sedláčka, které sice rozhodně není dobré samo o sobě, je však zajímavé sledovat, jak se v něm střetli režisér s Bolkem Polívkou a jak se jejich vize navzájem pořádně pomlátily. V důsledku to stojí za pozornost coby námět pro takovou malou osobní studii.

Babovřesky 2 byly. Já nevím... prostě byly.

Stejně tak se odněkud zjevily Bony a klid 2, aby nám vysvětlily, co je na kapitalismu špatně. Překvapí, že Vít Olmer poměrně sleduje trendy. Jen je neumí používat. A sranda s ním moc není.

Nejhorším loňským filmem je pro mě ale Šťastná, z níž mi mráz po zádech běhá ještě měsíc po zhlédnutí. Zatímco na Zdeňka Trošku jdeme obrnění a připravení, vidět tuhle děsivou amatérštinu podepsanou studenty FAMU bylo opravdu nemilé. Magnuskova produkce je holt horší než nakažlivá choroba a pozře asi i ty, kteří by nějaký základní talent měli mít.

 

Platí to totiž rozhodně u dokumentů, které opět dokázaly, že coby „svět ve světě" českých filmů mají spíš co nabídnout. Gottland nebyl dokonalý, stál ale za zamyšlení. K oblakům vzhlížíme o klukovi posedlém svým autem se už vyloženě povedlo a třeba Trabantem až na konec světa mělo dokonce i divácký úspěch.

Škoda jen, že nejvíc pozornosti dostává rutinní nuda Magický hlas rebelky. Charisma „hrdinky“ tu bohužel zakrývá prázdnotu a bezobsažnost.

Tu se už nedaří zakrýt Ztracen 45 o zmizelém Josefu Čapkovi, který svou okázalou zbytečností chvílemi působil komicky.

Jen na okraj uznejme, že hodně dokumentaristů podporuje Česká televize a projekty jako Expremiéři nebo Kmeny určitě taky stojí za ozkoušení.

 

Tak to byl rok 2014. Rok, v němž nevznikl žádný opravdu hodně dobrý český film, ale zato těch „na půl cesty“ bylo docela dost. Nejspíš víc než předloni, kdy jsme tu sice měli Hořící keř, těch dalších v řadě bychom ale našli o dost míň. Vlastně to letos ani nebylo kdovíjak depresivní, spíš takové apatické. Co myslíte vy?