Michael Mann patří mezi režiséry, jejichž rukopis poznáte zhruba do třetího záběru. Jak se povedl jeho další hon na nebezpečného zločince?

 

Jak to vidí Mr. Hlad

Michael Mann na to pořád ještě má a svým vizuálem dokáže člověka uhranout, i když divák znalý jeho starších filmů vlastně dopředu ví, co dostane. Ale kouká se na to skvěle. V Hackerovi navíc skvěle využívá exotického prostředí a s barvičkami, odrazy a ostřením si hraje ještě víc, než obvykle. No a když už dojde na přestřelku nebo na akci, je vyloženě lahůdka na to koukat. Problém Hackera ale je, že na tu akci moc často nedojde a to, co se děje mezi tím, není tak napínavé, jak si asi tvůrci představovali. Hon na člověka, který s pomocí klávesnice likviduje jaderné elektrárny, se totiž sice tváří chytře, ale v podstatě je stejně pitomý jako libovolné akční béčko a některé lapsy proti selskému rozumu vyloženě bolí. Navíc se tu moc kecá a celé se to bere až podezřele vážně. Vztahy mezi postavami a jejich vývoj příliš nefungují a snad až na Wei Tang dělají všichni křoví pro Chrise Hemswortha. Máme tu drsňáka, věčně zamračenou agentku, nejlepšího kámoše a jeho sexy ségru a se všemi se stane přesně to, co očekáváte. Samotný Hemsworth však zvládne roli, i když moc zajímavá není, táhnout dopředu celkem bez problémů, a to jak ve scénách, kdy se tváří jako hacker, tak i v momentech, kdy po něm střílí zabijácké komando. Ty dvě hodiny v kině jsou celkem fajn, ale od Manna člověk pořád podvědomě tak nějak čeká něco víc než jen lépe vypadající ukecané béčko.

 

Jak to vidí KarelR

Šest let. Tak dlouho uplynulo od posledního filmu Michaela Manna a chicagského rodáka pořád zajímá to samé - ostře řezaní hrdinové, odhodlaní záporáci a osudové střety, které je nevyhnutelně čekají. V Hackerovi se sice tenhle vztah buduje hlavně přes starobylé chaty, v jádru ale jde o další napjatou kriminálku, v níž nechybí tíživé zvraty a krvavé lázně. Potíž je bohužel v tom, že se Mann chtěl co nejvíc přiklonit k počítačové realitě. A zůstal na půli cesty, pročež přesvědčivě vypadající hackování doplňují až směšně triviální odhalení, za která by se styděly i mnohem nižší váhové kategorie. Situaci tak musí zachraňovat Chris Hemsworth a jeho parta, jež Mann možná až moc topí v moři výmluvných pohledů a vysvětlujících dialogů. Jakmile se ale začne dít něco hlasitějšího, je z toho plnokrevný akční požitek, který umí tak dobře jen hrstka režisérů. Pokud si tedy umíte dosyta užít Mannovy trademarky a netrápí vás, že nezabírají moc času a zrovna se mezi nimi nesprintuje, máte před sebou často chybující, ve finále ale docela uspokojivou dramatickou podívanou. Já teda Chrisovi dost fandil a nestydím se za to.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.