Zatímco o nejrůznějších odrůdách digitálního filmu (2K, 4K, HFR, 3D) se mluví v zásadě pořád, 70mm filmový formát byl v zásadě už několik dekád považován za relikvii, na kterou si vzpomenou v zásadě jen majitelé speciálních 70mm projektorů a tu a tam si seženou nějakou raritní filmovou kopii a uspořádají třeba filmový festival. Mluvím především o báječném kině Mír 70 v Krnově, kde se každoročně koná festival, na kterém se sedmdesátkové filmy promítají. Projekce ovšem není omezená pouze na tento festival - v listopadu tu kromě Interstellaru můžete vidět Za zvuků hudby, 2001 Vesmírnou odyseu, Baraku, Samsaru, Lawrence z Arábie a další klasiky, které se zachovaly v báječné kvalitě. 70mm pás je totiž mnohem odolnější než klasická pětatřicítka a při správném uskladnění a zacházení vydrží... skoro navěky.

 

Přiznejme si ale, že sedmdesátka je opravdu historickým reliktem. Ostatně kvůli Nolanově nostalgickému gestu muselo nejedno kino narychlo shánět analogový projektor. Existují sice mobilní jednotky, které je snadné nainstalovat během několika hodin, ale hledejte je po všech čertech. Studio navíc Nolanovi vyšlo vstříc a umožnilo promítat 70mm kopie s několikadenním předstihem, aby dalo kinařům dostatečnou motivaci. Jenže co budou po úspěšném odpromítání nové nolanovky s těmi promítačkovými babičkami dělat? Čekat na nového Tarantina, který prohlásil, že chce sedmdesátku taky (a opět potvrdil celoživotní surfování na nápadech ostatních)? Ne, nenechte se mýlit, pro sedmdesátku je tenhle výlet do červí díry posledním velkým představením. A také jedním z mála mediálních výsluní.

Pojďme si tedy při této příležitosti formát představit trochu blíž. Zjistíte, že ačkoliv byl Interstellar dost možná prvním filmem, který jste v něm viděli (zvlášť pokud patříte mezi ty, kdo kinařsky dospívali až v druhé půli devadesátých let), dotýká se vás příběh sedmdesátky mnohem víc, než si myslíte.

 

70mm filmový formát vznikl stejně jako všechny ostatní na sklonku 19. století, kdy se zrodil film jako takový. Byl to tehdy divoký západ a každá promítačka měla trochu jiné rozměry, parametry atd. atd. Foxové se snažili ve dvacátých letech dvacátého století prosadit sedmdesátku jako příplatkový formát Fox Grandeur. Ukázalo se však, že náklady by skoro přesahovaly příjmy a film tehdy expandoval tak bouřlivě, že nadstandardní kvalita nebyla hlavní prioritou. Hlavní bylo stavět kina jako houby po dešti a rvát hladovým lidem dolary z kapes. Pozdější hospodářská krize navíc tlačila na co největší snížení cen a proto se jakýkoliv další rozvoj sedmdesátky uklidil do pozadí. Zvuk a barva byly mnohem hmatatelnějším a tedy i důležitějším cílem do budoucna.

 

V padesátých letech se začal objevovat formát jménem Cinerama. Celá historie analogu je mimochodem lemována spoustou bizarních experimentů, které bych chtěl alespoň jednou za život vyzkoušet, ale u většiny se mi to už nepoštěstí. To je i případ Cineramy, která operovala se třemi 35mm projektory, které promítaly obraz na prohnuté plátno o poměru 2,6:1. Cílem bylo obklopit diváka dějem, ale natáčení filmu a jeho projekce samozřejmě vyžadovaly značné náklady a také přesnost, protože jste obraz lepili dohromady ze tří různých zdrojů. Mike Todd, jeden z praotců formátu, nebyl s výsledkem spokojený a opustil společnost, aby vyvinul vlastní, podstatně jednodušší systém. Tak vznikl systém Todd-AO (AO je zkratka z American Optical, což byla firma, která Toddovi pomohla systém vyvinout).

 

Technicky vzato jde o 65mm negativ s 2,5 mm po stranách, kde je uložen šestikanálový zvuk. Díky tomu se mohly filmy natáčet jedinou kamerou a promítat z jediné promítačky. Celkem bylo natočeno 16 filmů v Todd-AO systému. Promítaly se ze speciálních 70mm promítaček a pro normální distribuci se přepisovaly na 35mm pás. Mike Todd v roce 1958 zahynul při leteckém neštěstí a firma se brzy přeorientovala na audio byznys. Ptáte se proč? Hlavním důvodem byla adopce systému firmou Panavision, která byla mnohem větší a agresivnější. Jejich Super Panavision 70 byl v zásadě variací na Todd-AO a vznikla v něm celá řada filmů jako West Side Story, Lawrence z Arábie, Kleopatra, 2001: Vesmírná odysea, My Fair Lady, Grand Prix nebo Lord Jim. Připomenout musíme ještě odvozený systém Ultra Panavision 70, ve kterém vznikl např. Ben Hur nebo evropskou klasiku Černý Tulipán, která je jedním z mála filmů, které vznikly v 70mm formátu na starém kontinentu.

 

Pětatřicítka prostě nákladnou a náročnou sedmdesátku převálcovala po všech stránkách. Jenže větší bráška se nechtěl vzdát a v šedesátých letech vrátil úder. Celosvětově totiž po mánii v padesátých letech fungovaly tisíce sedmdesátkových projektorů. A zatímco většina zemí měla určitý cenový strop, co se týče standardních vstupenek, pro představení v prémiovém formátu to neplatilo. A tak si kinaři vydupali přepis z pětatřicítek na sedmdesátky, se kterým se začalo koketovat na začátku šedesátých let. Výhody byly jasné - přepis sice nebyl tak ostrý jako originál (jako u každého resize směrem nahoru), ale obraz na 70mm projektu byl mnohem jasnější a kontrastnější. Hlavně si ale kinaři v některých regionech účtovali až stoprocentní přirážku a lákali publikum na obří plátno a obří zážitek. Nezapomeňte, že bylo potřeba neustále bojovat s televizí a éra blockbusterů přišla až o dekádu později. Šedesátky už neměly tolik historických spektáklů, takže byl tenhle proces vítaným přivýdělkem, který udržel sedmdesátku ve hře. Formát byl mimochodem v oblibě i u drive-in kin, které mohly s výkonnějším 70mm projektorem začít promítat dříve (u pětatřícítky se muselo počkat na absolutní tmu).

 

Na konci šedesátých let si pak 70mm formát vyhlédli zakladatelé IMAXu. Zbytek je historie, chtělo by se říct. Jako by standardní 70mm políčko nebylo samo o sobě dost velké, u IMAXu se na něj promítá na šířku. Políčko má pět perforací (to jsou ty díry po stranách) na výšku, ale celých patnáct na šířku. Odtud také název IMAXového formátu 15/70 IMAX. Role IMAXového filmu je obrovská, stejně tak zavalitá je analogová kamera schopná do tohoto formátu natáčet. Proto se tento formát využíval především k natáčení dokumentů ve vlastní produkci IMAXu, filmaři ho začali využívat až mnohem později, často jako marketingovou vějičku nebo experimentální médium. Vzhledem k rozměrům analogových IMAX kamer bylo v podstatě nemožné natočit celý film jen v IMAX formátu. S digitálními IMAX kamerami se tento poměr zlepšil a stejně tak přibylo releasů v IMAX formátu. Digitální IMAX má ovšem s analogovým společného pramálo... je to na další článek, ale pointa je krátká a úderná - budoucnost IMAXu je v digitálu a analogoví dědečkové jsou už dnes houfně nahrazováni, bez ohledu na jejich vyšší technickou kvalitu. A jakmile přijdou laserové projektory vrhající na obří plátna 4K obraz, budou to mít sedmdesátky spočítané jednou pro vždy.

 

S příchodem blockbusterů zažil sedmdesátkový materiál obrodu, ačkoliv dobře skrytou diváckým očím. Filmaři totiž pochopili, že vyšší rozlišení a množství obrazových dat sedmdesátky je přímo ideální pro práci s vizuálními efekty. Tenkrát se doslova "kreslilo" přímo do filmového políčka a jakékoliv zpracování či změna materiálu a jeho další přepis samozřejmě degradovaly kvalitu. Natočit tedy scény v 70mm a pak je upravené přepsat na 35mm bylo nejlepším postupem, jak zachovat vysokou kvalitu. Tímto směrem se vydaly Hvězdné války, Blízká setkání třetího druhu, první celovečerní Star Trek, Tron, Vládci vesmíru, Blade Runner nebo Krotitelé duchů. V pozdějších letech ale nastoupila digitalizace, a tak se sedmdesátkový materiál začal používat spíš z nostalgie a pro vybrané scény (nolanovky Dokonalý trik, Počátek nebo Temný rytíř povstal, ale třeba i Shutter Island nebo Nový svět, Strom života a Sněhurka a lovec a především Mistr, který je natočený z 85% na sedmdesátku). V analogové éře prvních blockbusterových triků mu však vděčíme za mnohé.

Co tedy s analogovou sedmdesátkou dál? Pro většinu filmařů zůstane jen drahou hračkou, kterou lze občas oprášit. Tarantino chce natočil The Hateful Eight na pětašedesátku a následně promítat sedmdesátkový print měsíc před uvedení v digitálních kinech. Možná mu to projde, ale bude v téhle snaze o zachování analogového dědictví osamocen. Jeho cesta do protisměru je ale roztomilá. Tam, kde všichni ostatní dělají exkluzivitu z nových technologií (3D, HFR, 4K), ji chce Tarantino vyrobit z umírajícího analogového obra.

 

Totéž mimochodem můžeme tvrdit o analogu jako takovém. Na starou dobrou pětatřicítku už točí jen pár vyvolených, kteří si to mohou dovolit. Resp. ti, kterým to dovolí studio. A největší z hollywoodských hráčů s koncem letošního roku přestávají distribuovat analogové kopie, což je jinými slovy i poslední hřebíček do rakve kin, které nestihly digitalizovat. Rok 2015 bude přechodovým okamžikem, ale pak už očekávejme jen 2K a 4K kopie, které budou neopotřebovatelné, snadno rozmnožitelné a doručitelné kamkoliv během několika minut. Už to není budoucnost, je to současná realita, ať se vám to líbí nebo ne. Z analogu se na tomto rozcestí možná opravdu pár starousedlíků pokusí udělat prémiovku, ale je naivní se domnívat, že za film v analogu budou lidé připlácet, protože upřímně - většina diváků rozdíl na první pohled nepozná, stejně jako nepozná rozdíl mezi 2K a 4K. I proto proběhl přechod z analogových na digitální kopie tak bezbolestně. Průměrný divák vůbec netuší, že se něco změnilo. Ošívá se jen v případě, že mu nutíte technologii, která mění zážitek radikálním způsobem (3D, HFR).

 

Těžko říct, jestli se dočkáme důstojnějšího nebo velkolepějšího analogového pohřbu než jakým byla listopadová premiéra Interstellaru. Už z toho důvodu má Nolanův počin své místo ve filmové historii zajištěné. Takže vytáhněte kapesníčky a hurá do kina!