Každý musí nějak začít. Někteří pomalu, nejprve zkoušejí terén a postupně se vypracují. Proč ne, na tom není nic špatného. Ale to nás dneska nezajímá. Dneska nás zajímají ti filmaři, kteří přišli odnikud, práskli rukou do stolu a řekli, že teď jim bude svět věnovat veškerou pozornost. A svět to udělal, protože to bylo vzhledem k nabízenému materiálu na místě.

Strana 1 z 3

1 2 3

15) Sofia Coppola: Smrt panen

Když jste protekční dceruška jednoho z nejuznávanějších režisérů, nemáte to v životě příliš jednoduché. Když se navíc rozhodnete kráčet v jeho šlépějích, říkáte si vyloženě o malér. Sofia Coppola ale už svým debutem dokázala, že ačkoliv tatínek v zádech nepochybně není špatná berlička, rozhodně má co říct a rozhodně má svůj vlastní styl. Příběh dcer odříznutých starostlivými rodiči od světa si získal pozornost a režisérku posunul k dalším projektům.

Jak to dopadlo: Sofia točí v podstatě pořád o tom samém, ať už sleduje rockovou hvězdu, vyšeptalého herce, šlechtičnu nebo zlatou mládež. Popisuje příběhy lidí odtržených od kolektivu pro jejich zdánlivou výlučnost, kterou získali pouze původem nebo hvězdným oparem. Jistě není těžké uhádnout, odkud čerpá inspiraci – jednoduše ze svého života. Asi i proto, že na to sama upozorňuje, se pověstí protekčního dítěte nikdy tak úplně nezbavila, nicméně snad každý její film, předně Ztraceno v překladu, si své diváky nakonec našel – a ne neprávem.

14) Darren Aronofsky: Pí

Někdy i s málem uděláte hodně. Příběh geniálního matematika vznikal ve velmi skromných podmínkách, čemuž je přizpůsoben i minimalistický audiovizuál, který přesto nepůsobí chudě nebo odbytě. Navíc snadno poznáme Aronofského budoucí trademarky, díky nimž se pod kůži dostane i poměrně přímočarým příběhem, který nabývá hodnotu právě silou zpracování. A co víc by měl režisér ve svém debutu ukázat, než že zrežíruje cokoliv?

Jak to dopadlo: Už příští Rekviem za sen naplno předvedl Aronofského talent vyždímat z naprosto banálního námětu strhující zážitek, na který se jen stěží zapomíná. A tak se jeho tvorba celkem konzistentně vyvíjí až dodnes, tedy se dvěma výjimkami – Fontánou a Noem, které část diváků považuje za pseudofilosofické blábolení, část zase za úžasná díla. Nejspíš proto, že v nich už se Darren pokoušel hloubku „nevylhat“ pouze režií a opravdu vložit přesah. Ceníte si té snahy?

13) Guy Ritchie: Sbal prachy a vypadni

Cool, jak jen film může být. Takový je Ritchieho debut, který jako jeden z mála filmů drží tempo s dobou a neztrácí na dravosti a rychlosti ani víc než patnáct let od premiéry. Právě tyhle atributy dělají z ujeté kriminálky víc než jen rutinu. Navíc zde debutoval nejen hyperaktivní režisér, ale i Jason Statham. Tomuhle kousku tudíž vděčíme nejen za zábavnou akci, ale i za jednoho z mála akčních herců nultých let, jejž jsme si zapamatovali jménem.

Jak to dopadlo: Ritchie svůj styl vybrousil k dokonalosti už dalším počinem – Podfu(c)kem s Bradem Pittem. Potom šla bohužel úroveň jeho tvorby strmě dolů – říká se, že mu vymyla mozek jeho čerstvá žena Madonna. S ní natočil šíleně špatné Trosečníky, nejvysmívanější film široko daleko. Po rozvodu už zase Ritchie trochu ožil a dal nám například dva koukatelné díly Sherlocka Holmese.

12) Dennis Hopper: Bezstarostná jízda

Těžko říct, jestli je Bezstrarostná jízda „dobrý film“ v pravém slova smyslu. Jen málokterý by ale definoval náladu v Hollywoodu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let přesvědčivěji. Zfetovaný štáb točil o rebelantských zfetovaných hipících a měl pocit, že mění svět. Svojí bezprostředností, upřímností a trochu i naivitou je atmosféra Bezstarostné jízdy určitě nakažlivá. Dennis Hopper, který tu stál před i za kamerou, rozhodně odvedl kus práce, i když si toho nejspíš vzhledem k rauši ani nevšiml.

Jak to dopadlo: Bohužel se ukázalo, že šňupáním koksu kariéru možná nakopnete, ale těžko ji udržíte. Zatímco takový Scorsese se dokázal od mladických eskapád odpíchnout směrem k smysluplnější (a střízlivější) tvorbě, Hopper měl co dělat, aby fungoval jako herec. Sice se pokoušel opět i režírovat, nesetkalo se to už ale se stejným ohlasem a Bezstarostná jízda zůstala jeho zdaleka nejsilnějším zářezem.

11) Vykoupení z věznice Shawshank

Francouzský režisér Frank Darabont sice v roce 1997 nestál před kamerou poprvé, v kinech ale celovečerák doposud neměl. Proto nespíš nikdo nečekal, že se tahle slzopudná adaptace povídky Stephena Kinga stane jedním z obecně neznámějších filmů vůbec. A že do konce obsadí místo nejlepšího filmu na IMDb. To je sice... řekněme... přehnané, ale že jde o zvládnutý biják, o tom není pochyb.

Jak to dopadlo: Ještě víc slziček ukáplo u Zelené míle, další kingoviny. Šanci na vážnou roli dostal Jim Carrey v Majestic, ale nikoho to už příliš nezajímalo. Dost možná nejzajímavější Darabontova adaptace Kinga, Mlha, byla také poněkud přehlédnuta, tak není divu, že Frank zřejmě dlouho chodil někde po Riviéře na ostrém sluníčku, přemýšlel, kde udělal chybu, trochu se přehřál a přijal režii druhé Sněhurky a lovce, což asi není apríl? No dobře...

Strana 1 z 3

1 2 3