O tom, že to hvězdy akčních filmů osmdesátých a devadesátých let nemají jednoduché, jsme už psali mnohokrát. Staly se jednoduše obětí poptávky a nabídky a většina z nich bohužel nemá dostatečný herecký rozptyl, aby přesedlala na jiný žánr, tak jako to už dlouhé dekády dělají herečky z romantických komedií, které nejdřív odehrají svoje v dospívacích teen komediích, pak se přehrají do romantických terčů, ve svých dvaceti, třiceti letech, stihnou ještě nějakou tu hořkou komedii o hledání lásky během krize středního věku, a pak na ně čekají role maminek, babiček a případně i strašidel. Dělali jsme si z toho koloběhu pokaždé legraci, protože muži kdysi měli kariéru taktéž nalajnovanou až do hereckého důchodu.  

Jenže pak přišla osmdesátá a devadesátá léta, která s sebou přinesla herecká polena, co nedostatky ve svalstvu mimickém nahrazovala svalstvem všude kolem. A protože doba blockbusterovému kultu přála, staly se z nich hvězdy, které nelze jen tak sestřelit a uklidit, ačkoliv se o to nakonec postarala nastupující komiksová éra, jenž čistokrevné akčňáky zašlapala nejdřív do VHSkového vyhnanství a nakonec úplně do země. Tahle polena, jakkoliv je máme svým způsobem rádi, se ocitla v pasti a momentálně přebývají v poslední baště, jejíž základy se však už začínají povážlivě hroutit. Třetí Postradatelní poukázali na vyčerpanost vzpomínkového konceptu, který už neudrží pohromadě ani nadbytek pomrkávání nebo zbytečné brutality. A přitom se na téhle pomyslné spálené zemi daří profitovat hrdinům, které lze označit za drsňáky, aniž by uměli kung-fu, zvedali na bench dům vaší babičky nebo místo plzeňské dvanáctky chlastali vysokooktanový benzín přímo z tankovací hadice. Jak jsme vlastně k tomuhle vystřízlivění došli a jak dlouho bude fungovat? 

V podobných textech se rádo vzpomíná na to, že akční hrdiny s vypracovanou muskulaturou zabil Bruce Willis s první Smrtonosnou pastí. Místo svalů přinesl hlášky, místo výbušných šípů a obřího nože si vystačil s policejní plackou a mizernou, zasekávající se bouchačkou. Za svou průměrnou fyzičku se nestyděl a promenádoval se před kamerou v krví nasáklém tílku. Jeho protivníkem nebyl fyzicky podobně vybavený borec, ale německý padouch s "vycvičenou britskou inteligencí". Jakkoliv Smrtonosná past do značné míry redefinovala žánr, rozhodně nijak výrazně nepřispěla k ústupu Arnieho, Slye nebo Van Dammea ze slávy - soumrak akčních filmů byl dokonán až v polovině devadesátých let, kdy doutnaly v kinech poslední zbytky slávy (Demolition Man, Likvidátor). Slávy, která začala v roce 1982 s filmy jako Rocky III nebo Barbar Conan.

Svalovci se tak vyhřívali na výsluní sotva deset let. Odešli stejně rychle jako přišli. Pokud to vezmeme v historickém kontextu, bylo období polen pouhým mžikem hollywoodské éry. V našich myslích je samozřejmě tahle éra zacementovaná výrazněji, protože jsme na ní tzv. vyrůstali. Stačí se ale podívat do sedmdesátých let a koho uvidíte? Paula Newmana, Stevea McQueena, Clinta Eastwooda, Burta Reynoldse? Prostě dobře rostlé, ale nikoliv nadpozemské Američany, co nejdou pro ránu či ostrou hlášku daleko, ale rozhodně umí líp hrát než se rvát. Pro všechny bez výjimky ostatně platilo, že se postupem času z akčnějších rolí dokázali přehrát do okolních žánrů a nemusel je k tomu popohánět ani věk, prostě jim byl servírován ten správný mix žánrů. Nikoho z nich zpětně nepovažujeme za vyloženě akční hvězdu, ačkoliv Eastwood k tomu měl hodně blízko. 

Na rozdíl od jiných si ale k nové kariéře pomohl sám, když na začátku devadesátých let zrežíroval Nemilosrdné a zjistil, že kopání do žánru, který ho kdysi "udělal", může místo diváckých ovací sbírat pozlacené sošky. I on ale později uhnul z hlavních rolí a vyzkoušel si i pozici mentora např. v Million Dollar Baby. Role mentorů a trenérů byly kdysi podobně obvyklou jistotou jako role babiček pro stárnoucí herečky. Prostě jste měli určitou kategorii rolí, ve kterých jste si odehráli svoje, a fanoušci si zavzpomínali, že jste byli velcí borci.

Jenže třeba Conneryho party ve Skále nebo Pasti jsou poměrně ojedinělými úkazy. Tehdy už totiž nebylo komu předávat žezlo, nová generace hrdinů se jaksi nerodila, a proto ani nebylo potřeba mentorů. Kdo mohl a uhrál to, ten utekl do trvanlivějších žánrů, ostatní čekala pomalá smrt, kterou Stallone svou umanutostí prodlužuje ad infinitum. Mezitím mu ale vyrostla docela nečekaná konkurence. Možná s ní nemůže soupeřit v páce, chlastání a decimaci banánových republik, ale na to už se dneska nehraje a bohužel si to plně uvědomuje i publikum, které kdysi Rambovi a jemu podobným bezmezně fandilo.

Ať už si to přiznáte nebo ne - my, co jsme vyrůstali na těch osmdesátkových orgiích, jsme trochu zfotrovatěli. To neznamená, že si s radostí nepustíme Komando, Rockyho nebo Dvojitý zásah, ale bereme to s patřičnou dávkou nadhledu a koňskou dávkou nostalgie. A je nám jasné, že pokud se tihle megaborci po dvaceti (třiceti) letech znovu objeví na plátně v těsných tílkách s bouchačkou v ruce, musí z toho humor a nadsázka crčet na sto honů. A i v tom případě to bohužel bereme jako chvilkové rozptýlení, jehož repríza přivádí na mysl pořekadlo o opakovaném vtipu. V akčních filmech, které se odehrávají mimo pestrobarevný komiksový svět, prostě už hledáme trochu jiná témata. A bez ohledu na to, jestli máme nebo nemáme vlastní děti, nás pak třeba zaujme 96 hodin. 

Naštvaný táta se skříní plnou splněných misí, co se vydává do Paříže hledat unesenou dceru. Dokážete si v té roli představit kohokoliv z osmdesátkové éry? Ne, Besson na tohle potřeboval opravdového herce, který fyzickou průpravu nahradí charismatem a hlášky odmaká hlubokým barytonem. Sehnal Liama Neesona, ale rozhodně nebylo jeho úmyslem postavit celý žánr na hlavu a vydělat stovky milionů dolarů. Chtěl se svézt na průměrně známém jméně, když už točí film v angličtině a hodlá s ním expandovat na západnější trhy. 96 hodin Neesonovi převrátilo kariéru vzhůru nohama. Charakterní herec, který měl za sebou Schindlerův seznam, Rob Roye, Hvězdné války nebo Bídniky asi nedoufal v podobnou třetí mízu. K akčnímu žánru se nejblíž dostal, když v osmdesátých letech hrál v první Delta Force jednoho z členů týmu (ovšem neustále zahaleného, byl na plátně všehovšudy tři minuty), a začátek třetího tisíciletí ho v žánrovkách odsoudil právě do rolí mentorů (Království nebeské, Batman začíná, Letopisy Narnie). 

Pak přišlo 96 hodin a události nabraly rychlý spád. Neeson se nechal obsadit jako nebožštější z bohů - Zeus - do Souboje Titánů, zahrál si Hannibala v remaku A-Teamu, natočil pokračování 96 hodin, rval se Mezi vlky a dokonce i jeho cameo v Třech dnech ke svobodě dokázalo, jak moc jedna jediná postava zamávala s jeho kariérou. Nutno dodat, že si to Neeson jaksepatří užívá a dokáže ten jeden dokolečka recyklovaný (viz Non-stop a pravděpodobně i blížící se Mezi náhrobními kameny) typ postavy opatřit neskutečným charismatem. Postava Bryana Millse z 96 hodin je přesně tím naštvaným "fotrem", kterého v akčních filmech chceme vidět. Pitoreskní zachraňování dcery v Komandu zůstane navždy minulostí. Místo srovnávání banánových republik se zemí totiž k vybudování pouta mezi hrdinou a divákem stačí jeden jediný dobře nadiktovaný telefonát. Besson ovšem s Neesonovou pomocí tuhle taťkovskou revoluci rozhodně nespustil.

Ne, nepůjdeme až do doby kamenné, abychom našli první film, ve kterém naštvaný táta zachraňuje dceru. Musíme ale přičíst nějaký ten kredit Jacku Bauerovi. Ten si na zachraňovaní dcery udělal v první a druhé sezóně čtyřiadvacítky kariéru (prezident byl vždycky až druhý v řadě), a i když se později vrhnul na důležitější úkoly a tak trochu zesupermanovštěl, vždycky jsme ho už vnímali jako obětavého tátu, všehoschopného chlápka a představitele hrdinů, kteří si respekt nevynucují fyzičkou. Místo toho mají bouchačku a jen minimum morálních zábran. Kiefer Sutherland, představitel Jacka Bauera, by si mohl s Liamem Neesonem podat ruku. Kieferova kariéra možná nebyla tak bohatá, ale rozhodně se pohyboval v jiných než akčních žánrech a před čtyřiadvacítkou už spíš pomýšlel na herecký důchod v béčkových inscenacích a sem tam nějakém tom štěku pro Hollywood. Důchod v tomto případě ale nebyl dán věkem - Sutherland prostě neměl moc štěstí na role. Jeho hlas měl větší charisma než zbytek těla a ani příslušnost ke slavnému hereckému klanu příliš nepomáhala. 

Koncem devadesátých let byl víceméně neviditelný. A v pětatřiceti najednou přišla Čtyřiadvacítka. Nebyl na tu roli trochu moc mladý? Možná... ale možná právě proto ji i teď, na prahu padesátky, může v deváté sezóně odehrát stejně věrohodně. Už od první sezóny jsme ho brali jako ostříleného profíka, tátu, prostě dospělého chlapa. Tenhle model na určitou diváckou skupinu účinkoval a tátovské charisma účinkovalo i ve chvíli, kdy Jack ve jménu záchrany bližního svého popadl pilku na železo a začal porcovat teroristy během výslechu. Ačkoliv Kiefer získal tuhle roli ve středním věku, je velmi pravděpodobné, že se stane jeho labutí písní a škatulkou, z níž nebude úniku. 

A pak tu máme Denzela Washingtona, který si svou roli ochránce slabších, nikoliv nutně otce nebo strýčka, začal budovat tak nějak souběžně s Jackem Bauerem. A opět jde o radikální skok v kariéře. V devadesátých letech na sebe Washington začal výrazně upozorňovat. Nebyly to ale role v béčkových kriminálkách jako Odražená střela a Virtuozita, na které by herec pravděpodobně rád zapomněl, ale silné postavy ve filmech jako Malcolm X, Odvaha pod palbou, Krvavý příliv, Případ Pelikán nebo Philadelphia. Konec devadesátek Washingtona profiloval jako charakterního herce - Hurikán z ringu, Vzpomínka na Titány, John Q... to je sbírání nominací hráběma. Dokonce i ve Sběrateli kostí jen ležel a navigoval Angelinu Jolie. Prostě měl svý jistý, uměl hrát a bylo to na něm znát.

Přelomovým okamžikem nebyl ani tak Training Day, který mu vyfasoval Oscara za roli, která byla na hony vzdálená skoro až panbíčkářským charakterům z ostatních filmů. Jeho Alonzo Harris z Fuquova filmu však ukázal Washingtona v novém světle. Když si tenhle reflektor půjčil Tony Scott pro snímek Muž v ohni, bylo dílo dokonáno. A proto Denzel posledních deset let střídavě oprašuje svou komerčně nejúspěšnější persónu - obyčejného stárnoucího chlápka, v jehož nitru třímá potenciál zničit svět, ať už ve jménu dobra či zla. Je to zvíře ukryté v chlápkovi, kterému byste svěřili na hlídání dům, dceru i bankovní účet. Věříte mu hodného souseda od vedle i nekompromisního zabijáka, co strká drogovým dealerům odjištěné granáty do zadku. Monstrum, které se umí věrohodnou přetvářkou začlenit do běžného světa. 

Tuhle pózu skvěle zvládnul nejen v Muži v ohni, ale třeba i v Knize přežití nebo aktuálním Equalizeru. A i když si občas odskočí k něčemu serióznějšímu (Americký gangster, Manchurianský kandidát) nebo si vyzkouší tu roli mentora (Nezastavitelný, Nepřítel pod ochranou), vždycky ho to znovu stáhne k řešení typu "co si neuděláš sám, to nemáš". A Denzel dokáže vlastnoručně opravdu velké věci.

 

Věříme mu to, protože je to především dobrý herec. A udělat z dobrého herce dobrého akčního hrdinu je v dnešní době mnohem snažší, než nutit zestárlé akční ikony, aby se zpožděním složily hereckou maturitu. Neeson, Sutherland a Washington svoje charaktery oprašují pravidelně, ale letošní podzim naznačuje, že šanci mají i ostatní - Pierce Brosnan v November Man vzpomene na svoje bondovská léta, ale třeba Colin Firth v komiksovce Kigsman: Tajná služba dokazuje, že nepotřebujete předchozí zkušenosti, aby z vás byl tajný agent Jejího Veličenstva. A když se i Helen Mirren v RED ohání rotačním kulometem, musíte definitivně uznat, že mozek je víc než svaly. Alespoň tady a teď. Neředěný testosteron se hodil, když jste točili čistokrevné akční řachandy, jenže ta doba už je pryč, stejně jako její fanoušci. Očekáváme teď od žánrovek víc, chceme přesah, chceme překvapení. Svaly jsme odstěhovali do komiksů a i tam je vidět, že rostou na počkání (Hemsworth, Evans, Renner...) a neohrožují svého majitele na hereckém rejstříku.

 

Akční dinosaury, co ve skříni schovávají Purpurová srdce a prezidentské medaile, tak už nehrají opravdoví akční dinosauři. Je to přirozený vývoj a nedá se s tím nic dělat. Otázkou zůstává, co máme dělat se Slyem a jeho bandou. Poslat je hrát golf? Ale vždyť oni nikdy nedrželi v ruce nic jiného, než granátomet. Tohle je jednoznačná bota hollywoodského vzdělávacího systému, přátelé. Budiž to důkazem, že i soudruzi ze Západu občas udělají chybu.

P. S. Ne, nezapomněl jsem na Mela Gibsona, který si pár podobných roliček taky střihnul a některé ještě mnohem dřív. Popravdě by se Gibson vedle těch naštvaných tátů skvěle vyjímal i dneska, kdyby nespáchal sociální sebevraždu a nebyl nucen se přidat k Postradatelným. Velká škoda ... Na druhou stranu příští rok chystá motorkářský akční thriller Blood Father, kde by mohl předvést zajímavé věci.