Eiji Tsuburaya Godzillu původně koncipoval jako zmutovanou gigantickou chobotnici, ale Tanaka s Hondou byli přesvědčeni o tom, že monstrum podobné dinosaurovi, přetvořené působením radiace, v divácích vzbudí podstatně větší hrůzu. Návrh Godzilly byl svěřen maskérovi Ryôsaku Takayamaovi, který zkombinoval druhohorního teropoda s osobitým vzhledem orientálního draka.

Přestože rozpočet byl několikanásobně vyšší než náklady na průměrný japonský film, Tsuburaya měl k dispozici na tvorbu speciálních efektů jen zlomek sumy, s jakou běžně operovali trikoví animátoři na západě. Přišel proto s inovativní technikou, která vynahradila nedostačující finance. Najal herce, dnes již legendárního Haruo Nakajimu, jenž měl v celotělovém kostýmu devastovat detailní modely měst. Takayama na Tsuburayovu žádost zkonstruoval masivní uretanový oblek, který ve výsledku měřil 2 metry a vážil přes 100 kilogramů, a Tsuburaya z vinylových plastů a vosku postavil miniatury tokijských ulic v poměru 1:50. Nakajima, který v průběhu natáčení několikrát omdlel, když se mu pod přívaly potu ucpaly otvory pro dýchání, se pohyboval v přímkách, drtíce vše, co mu stálo v cestě, zatímco celá scéna byla natáčena nižší rychlostí kamery a posléze, dle potřeby realistického efektu destrukce či výbuchů, zrychlena. Tato jednoduchá technika umožnila dosažení plynulého pohybu monstra a nahradila komplikovanou fázovou animaci.

Nebyly to však pouze novátorské speciální efekty, co uchvátilo japonské publikum, ale i hrůzné obrazy, jejichž význam byl nepochybný. Obchodní loď potopená v samotné expozici filmu oslepujícím zábleskem bílého světla, jasně reflektovala osud posádky Daigo Fukuryû Maru, zatímco další plavidla mizející za záhadných okolností, poukazovala na potápění japonských obchodních člunů americkými ponorkami, ke kterému za války běžně docházelo. Naopak řádění gigantického tvora odráželo výsledky amerického bombardování za 2. světové války, kterým byl Ishirô Honda po svém návratu z Číny, kde byl po skončení své služby držen jako válečný zajatec, bezprostředně přítomen. Destrukce městských struktur byla zdůrazněna sugestivními osudy individuálních občanů, hynoucích mezi bortícími se troskami, včetně matky se třemi malými děti, utěšující své potomky myšlenkou, že se za chvíli opět setkají se svým zesnulým otcem. Děsivá scéna s malým chlapcem, vykazujícím enormní známky radioaktivity, sekvence z nemocnice podtržená neutichajícím křikem dívky, záběry tragických následků, doprovázených tklivým zpěvem školního sboru, či upřímné reakce herců na hrozbu radiace, to všechno jsou momenty, které dokážou spolehlivě vyvolat mrazení v zádech i po 60 letech.

Neméně důležitou složkou, která výrazně ovlivnila výsledný boj kolektivního hrdiny s individuální hrozbou z neznáma, byla ikonická hudba Airy Ifukubeho, složená z krátkých heroických motivů, leitmotivů, inspirovaných kulturou Ainu, a témat, oslavujících lidskou odhodlanost. Ifukube, jenž by letos oslavil sté narozeniny, zkomponoval své mistrovské dílo za pouhé čtyři dny, aniž by viděl jedinou scénu z filmu. Mimoto je také autorem věhlasného řevu a zvuku dunivých kroků Godzilly. Zatímco řev vytvořil prostým přejížděním navoskované rukavice po nejnižší struně kontrabasu, na ozvěnu kroků přišel čirou náhodou, když ve studiu omylem přišlápl zesilovač.