Lidé si filmy často pouští proto, aby si zvedli náladu. Hodinka a půl mimo běžné každodenní starosti obvykle dokáže zázraky, pokud ale toužíte po radostném zážitku, březnový elitní režisér vám jich moc nepřinese. Kariéra Darrena Aronofsky totiž sestává z šesti filmů, které oscilují mezi depresí a ještě hlubší depresí, nechybí v nich zneužívání omamných látek, alkoholu a vůbec čehokoliv, co dokáže člověka poslat ke dnu. Aronofskyho tvorba je zkrátka ultimátní depka. Vůbec to ale neznamená, že byste se jí měli vyhýbat.

 

Tvůrce Fontány, Černé labutě nebo Wrestlera se narodil v roce 1969 v Brooklynu, a to do konzervativní židovské rodiny. Jeho matka i otec učili na základní škole, jejich vstřícný vztah ke kultuře se potom rychle přenesl na mladého Darrena. Toho rodiče hodně brali do divadla nebo na baletní vystoupení. Jeho pozornosti ale samozřejmě neunikla ani filmová tvorba, u níž preferoval vážnější kousky od Kurosawy, Polanskiho nebo Gilliama.

K filmové režii se nicméně nedostal zrovna přímou cestou. Původně se chtěl stát terénním biologem a tahle práce ho na dlouhé měsíce zavedla na Aljašku nebo do Keni. Neminulo ho ani "baťůžkářské" prozkoumávání Evropy a Středního východu, filmařina tak přišla až později, když ji na Harvardu vystudoval společně se sociální antropologií. Po návratu do Států se Aronofsky usídlil na losageleské Konzervatoři Amerického filmového institutu. A právě tam nabral zkušenosti potřebné k natočení svého prvního celovečeráku, nazvaného jednoduše (1997).

V.I.M.: REQUIEM ZA SEN

 

Nízkorozpočtový film o geniálním matematikovi, který se marně snaží dostat pod kontrolu svět kolem sebe, jasně vytyčil Darrenovy trademarky a oblast filmařského zájmu. Jeho postavy se vždy vyrovnávají se sebezničujícímu sklony, a to jak po psychické, tak často i po fyzické stránce. Zatvrzelí jedinci z jeho filmů se zpravidla urputně snaží vydrápat k vytoužené dokonalosti. Ta ale podle Aronofskyho životního motta spočívá v rozeznání, kdy už by člověk neměl tlačit na pilu, což filmoví hrdinové v jeho hledáčku mnohdy nedokáží. Honba za životem podle jejich představ je naopak žene do náruče ještě většího utrpení, které málokdo zachycuje tak dobře jako Aronofsky.

Velkou měrou k tomu samozřejmě přispívají Aronofskyho stálí spolupracovníci - kameraman Matthew Libatique a skladatel Clint Mansell. Tahle trojice se rozpojila jen u Wrestlera (toho nasnímala Maryse Alberti), má za sebou tedy pět syrových "pádů do hlubin", ve kterých se pravidelně objevují rychlopalné psychedelické koláže, nešetří se velkými detaily a diváctvo vtahují do pekel záměrně nepříjemné zvuky a trýznivá hudba.

RECENZE: FONTÁNA

 

Po tak trochu testovacím studentském experimentování v Pí se pánové s tímhle repertoárem předvedli v brutálně nevybíravém dramatu Requiem za sen (2000). Adaptace románu Huberta Selbyho Jr. nabídla příběh trojice drogových závisláků (a jedné skoro až děsivé stařenky), kteří postupně zjišťují, jak moc nemají svoje užívání pod kontrolou. Aronofsky přitom diváky nijak nešetřil a oživil zohavená lidská těla nebo zvrhlé sexuální akty v celé jejich "reálné kráse". Film tak musel nakonec jít do kin bez ratingu, jelikož se nikdo nesklonil před mocným MPAA, aby z nesmlouvavé NC-17ky vystříhal krotší eRko.

Requiem za sen udělal z Aronofskyho ostře sledovaného tvůrce, jehož nebojácnost v té době dorovnávala jen hrstka zámořských tvůrců. Jeho další film, jenž mimochodem vzešel z nadšení z Matrixu, ale tak jednoznačnou odezvu neměl. Dlouho očekávaná Fontána (2006), ve které se Hugh Jackman snaží zachránit svou milovanou ve třech časových rovinách, rozetnula světové diváctvo vedví. Někde se bučelo, jinde se film dočkal několikaminutových ovací. Nažloutlé filosofování nad životem a smrtí ale "temného prince amerického filmu" jednoznačně zacementovalo do pozice filmařského suveréna, o jehož dílech se dají psát stostránkové eseje.

RECENZE: WRESTLER

 

Fontánu nicméně potkal těžký finanční debakl, který vyústil v Aronofskyho koketování se zajetou značkou. Zatímco se dříve zajímal hlavně o nové pojetí Batmana, kterého chtěl s pomocí Franka Millera kompletně překopat (hlavní hrdina měl být bezdomovec), nyní se pustil do příprav nového RoboCopa, u kterého ale vydržel jen do finančních potíží v MGM. Nejistá budoucnost projektu jej posléze odehnala zpátky do nízkorozpočtových vod, v nichž se postupně vrhnul na dva betradiční sportovní filmy.

Aronofskyho odjakživa fascinoval balet, jelikož jde o prakticky nejvyšší možné umění. Stejně blízko má ale i k wrestlingu, který je naopak pravidelně degradován na to nejnižší. Baletky i wrestlery ale podle něj spojuje brilantní kontrola vlastního těla, bez níž nelze vystupovat, a také psychické vypětí, které je nedílnou součástí vrcholových výkonů. Původně měl tyhle zajímavé spojitosti zkoumat jediný film. Aronofsky ale časem došel k tomu, že má v hlavě materiál na dva, a svoje ideje rozdělil do Wrestlera (2008) a Černé labutě (2010).

RECENZE: ČERNÁ LABUŤ

 

Vztah těchhle dvou projektů je přitom jasně čitelný. Na jedné straně stojí stárnoucí Mickey Rourke, který vzpomíná na zašlou slávu a snaží se v ubohých podmínkách o wrestlingový comeback. Na té druhé se pak mladá baletka Natalie Portman rve o první velkou roli, o kterou se jí snaží připravit odvázanější konkurentka. Oba chtějí od života víc, oba jsou ochotni úspěchu obětovat fyzické a psychické zdraví, kvůli čemuž propadají beznaději. A jak asi dobře víte, ani jednoho nečeká jednoznačně veselý konec.

Skvěle přijatý Wrestler a především třísetmilionový úspěch Černé labutě Aronofskymu nadělili přízeň mainstreamového publika. Natalie Portman za svou roli vyhrála Oscara, Mickey Rourke k němu měl zatraceně blízko (vyhrál alespoň Zlatý glóbus) a na horizontu se objevila Wolverineova druhá sólovka, s níž chtěl Aronofsky poprvé zabřednout do blockbusterových vod. Nevyhnutelné natáčení v Japonsku, kvůli kterému by musel na dlouho opustit rodinu, jej ale od projektu nakonec odpoutalo. A místo druhé spolupráce s Hughem Jackmanem se spaktoval s jinou australskou hvězdou - s Russelem Crowem.

RECENZE: NOE

 

Čímž se samozřejmě dostáváme k biblické novince Noe (2014). Aronofsky byl "prvním spasitelem světa" fascinován už od dětství a ve třinácti letech o něm dokonce napsal krátkou báseň. Relativně volnou adaptaci slavného katastrofického příběhu pak chystal posledních sedm let (mimochodem jako ateista), přičemž po jejím zhlédnutí není zas tak složité odhalit, proč se do téhle monumentální výpravy pustil. I Croweův Noe ladně zapadá mezi odhodlané protagonisty, kteří musí prozřít dřív, než je semele temnota. Aronofskyho zatím poslední film tak řeší ono důvěrné známé dilema, které však opět probíhá ve zcela jiných podmínkách a vede k odlišnému vyústění.

Bude Aronofsky někoho těžce zkoušet i ve svém dalším filmu? Pokud ano, dozajista nás čeká další živelný zážitek, který bude disponovat opojně zachmuřeným vizuálem a zneklidňující hudbou. Po Noemově solidním otvíráku je navíc jasné, že se o Aronofskyho poperou velká studia. Bude tedy zajímavé sledovat, jestli svůj talent konečně propůjčí nějaké věhlasné stamilionové značce. Batman, Robocop a Wolverine mu sice nakonec unikli. Řádně depresivní superhrdiny tím ale zdaleka nevyčerpal, no ne?

Který Aronofskyho film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

Příští měsíc: Toť otázka...