Jon Snow si poslední pár let užívá celkem tuhou západozemskou zimu, takže se přiběhl trochu ohřát do Pompejí. Nebude mu ale v nové andersonovce až příliš horko?

 

Jak to vidí imf

Jako zahřívací kolečko před letní sezónou to vlastně není zas tak špatné. Herci hrají spíš televizní jistotu a dokud nepřijde sopečná apokalypsa posledních dvaceti minut, celé to vypadá spíš jako seriálový Spartakus, než jako Scottův Gladiátor. Anderson si ovšem vydatně půjčuje od obou (a úvodní scénu pro sichr opsal z Barbara Conana). Snad nikomu kromě obra Akkinuoye-Agbaje (ano, musel jsem se podívat na IMDb) tu příliš nevěříte, ale i jeho role smrdí copy&paste procedurou. Anderson ale umí zacházet s klišé a zvládá chytit akční scény za správný konec, takže při střídmé stopáži není to čekání na velký třesk nikterak otravné a chvílemi se dokonce budete bavit. Nikterak královsky, protože tohle je opravdu spíš ve stylu chléb & hry. Pokud vás pokračování Třístovky dobře naladilo na hrdiny s legračně malými... mečíky, pak můžete Pompeje brát jako nečekaný nášup. Čímkoliv ambicióznějším se snad ani nesnaží být. Jakmile si totiž v závěru sáhnou na blockbusterové proporce, začne se půda pod nohama chvět nejen hrdinům, ale i filmu samotnému.

 

Jak to vidí KarelR

Když nejdivočejší z režírujících Andersonů naládoval mušketýry do létajících vzducholodí, byla z toho celkem vítaně přepálená akční komedie, která by klidně unesla pokračování. Místo toho ale bohužel dostáváme katastrofický (neplést s katastrofálním) mix Gladiátora a Titanicu, na který se zbytečně mrhalo časem a penězi. Výsledek je totiž očekávaně tupá blockbusterová šlichta, kterou humor ani dobrodružství nespasí. Proč? Protože tu prostě nejsou. Anderson se totiž neobratně pokouší o vypjaté historické drama, které pochopitelně osciluje mezi směšnou televizní fraškou a béčkovým akčním výplachem, v němž je sice spousta sekání a padání, ale nezajímá vás byť jediná postava. Ještě že má scénář docela koule, příběh kvapně ubíhá a v poslední třetině se všechno velikášsky digibortí. I tak se ale Pompeje těžko škrábají do ultraklišovitého průměru, který si zvráceně užívá tak maximálně Kiefer. Proto je velká škoda, že ho zabíjí podivný dabing. S Trojanem by celé určitě bylo o třídu "lepší"!

 

Jak to vidí Mr. Hlad

Od Paula W. S. Andersona už pár let nečekám zázraky a i průměrný film by mě v jeho případě překvapil. Pompeje, jak se víceméně dalo očekávat, nejsou zrovna extra kvalita, k tomu průměru však mají docela blízko. Anderson se vykašlal na své otravné zpomalovačky z Resident Evil a pokusil se vyprávět příběh, který se ani nesnaží zakrývat, že vykrádá Gladiátora, Conana a další slavnější nebo lepší dobrodružné kousky. Vztahy mezi hrdiny jsou směšné a dialogy pravděpodobně psal někdo, kdo v životě neslyšel, jak se baví normální lidé, ale akce je dost, neuráží (ale nějak extra povedená také není), a když dojde na destrukci, tak to taky není úplně mizerné. Koukat se na to dá a třeba lodě ženoucí se ulicemi města jsou fakt docela fajn. Škoda, že to trochu drhne po trikové stránce. Kiefer Sutherland si svého arcizáporáka užívá, Kit Harrington je stejně otravný jako ve Hře o trůny a celé to je tak akorát dlouhé, aby člověk nezačal brát osobně, že mu Anderson nutí vykradenou a jen tak tak průměrně zábavnou podívanou. Jelikož je momentálně v kinech druhá Třístovka, nebudu vás na Pompeje posílat. Ale oproti nedávnému Herkulovi je tohle přeci jen výrazně povedenější.

Recenzi čekejte za pár dní.