Jarda Konáš má úctyhodnou zálibu. Prohrabává se tím nejhorším, co česká a slovenská hudební scéna nabízí a to nejodpudivější se pokouší analyzovat. Ne tak, že by se autorům za každou cenu vysmíval, ale hledá důvody, proč při sledování čtyřminutového hudebního klipu začíná člověk přemýšlet o sebevraždě, snaží se přijít na to, proč někdo věnuje svůj čas a peníze tomu, aby natočil neposlouchatelnou písničku s nekoukatelným klipem a hledá, kde je dno české hudební scény. Asi jako kdybychom na MovieZone každý den četli o novém dílu Tomáše Magnuska a snažili se zjišťovat, proč se na něj nedá koukat místo toho, abychom se smířili s tím, že je to jen další blivajz.

Jeho články můžete najít na blogu Hudební Masakry, s nimiž vloni skončil na Křišťálové lupě čtvrtý a letos druhý, případně na webu Čilichili. Vidět ho můžete i v jeho vlastním pořadu na Streamu a organizuje také soutěž Zlatý David, kde se udělují cenu největšímu hnusu české hudební scény. A jak to tak vypadá kouká i na filmy. A rád.

1. Případ pro začínajícího kata (Československo 1969, r. Pavel Juráček)

Juráček byl génius a rozhodně můj nejoblíbenější z českých režisérů a scenáristů. Konec srpna v hotelu Ozon je sugestivní post-apo(!), Postava k podpírání zase do detailu dotažená kafkárna a Případ pro začínajícího kata se coby jeho vrcholný dílo bude promítat podle mě i za padesát let. Dodnes je tam plno originálních obrazů, který v jiných filmech neuvidíme. A ten surrealistický příběh kombinující Gulliverovy cesty a protirežimní satiru je super, tuplem když je vyprávěný skrze postavy, u kterých do konce nevíme, co si o nich myslet. Pointa na závěr, kde tu nejsmysluplnější větu v celém filmu řekne obecní blázen, je už jen potvrzením Juráčkovy autorský výjimečnosti. Obrovská škoda, že toho nenatočil víc.

2. Stalker (Sovětský Svaz/Západní Německo 1979, r. Andrej Tarkovskij)

Jistě netřeba představovat. Napoprvé jsem to nedokoukal, vrátil se k tomu asi po dvou letech a byl nadšen. Všechno v tom filmu má svý místo a není tam navíc, od házení matek na kapesníku až po děti se schopností telekineze. A ta kamera! Až později jsem se dostal k předloze od Strugackých, ta mě překvapivě oproti filmu zklamala. Ale Les to zase napravil. Stalkera nezmiňuju proto, abych si hrál na intelektuála, já mám prostě přesně tenhle typ vyprávění nevyprávění rád. Kdo si stěžuje, že ten film nemá logiku, mu podle mě křivdí. Vždyť Zóna je celá naprosto mimo rámec našeho chápání, film je jen obrazem výpravy do jejího středu.

3. Čas probuzení (USA 1990, r. Penny Marshall)

Nádherný příběh, Robert de Niro a Robin Williams hrají jak o život a je tam jedna scéna, která mě rozbrečí naprosto pokaždý.  První film, který se mnou emočně natolik zacloumal, že jsem si o něm chtěl povídat opravdu s každým. Hlavně s holkama, bylo mi sedmnáct, možná osmnáct a jakmile jsem šel s nějakou na rande, velmi rychle jsem stočil řeč na tenhle film v domnění, že má citlivá duše děvčatům bude imponovat. Já byl tehdy ještě blbější než teď. Mimochodem, kameru dělal Ondříček.

4. Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (USA 2005, r. George Lucas)

Tady není co řešit, v tomhle jsem totální nerd. Znám nazpaměť všechny díly a pokud náhodou potkám člověka, který je na stejný vlně a sleduje i tzv. Expanded Universe, tedy příběhy ze světa Star Wars rozvíjený dál v počítačových hrách, komiksech a knihách, vydržím si o tom povídat klidně hodiny. Ale bacha, že bych se převlíkal za Ewoka a jezdil na cony, to zase ne. Třetí epizodu jsem zvolil z několika důvodů. Zaprvý uzavírá jeden epický příběhový kruh. Zadruhý je to asi nejrozvětvenější film série co do příběhových odboček a jednotlivých postav, přímo živá půda pro Expanded Universe, takže okolo toho vzniklo hned několik skvělých knih (fanoušci, doporučuju román Darth Plagueis!). Zatřetí je to vizuální orgasmus každýho SW nadšence, bitva nad Coruscantem je dechberoucí a křižníky třídy Venator jsou pro mě nejkrásnější lodě v celý sérii. A začtvrtý je strhující sledovat, jak se do posledního puntíku naplňuje  Palpatineova ďábelská hra rozehraná v předchozích filmech a jak i z těch největších postav dělá alespoň na chvíli obyčejný figurky na šachovnici. Geniální.

5. Pán prstenů: Návrat krále (USA/Nový Zéland 2003, r. Peter Jackson)

Jacksonovy adaptace Tolkiena jsou další srdcovka, Hobit byl pro mě v jedenácti letech vstupní branou do světa literatury, ve třinácti jsem poprvé přečetl Pána prstenů a když to pak šlo do kin, bylo mi šestnáct nebo sedmnáct, v tomhle věku prostě člověk tyhle příběhy prožívá naplno. Spousta Tolkienových fandů adaptaci vyčítá její neúplnost, ba dokonce zkratkovitost, ale s tímhle já neměl problém. Vůči Jacksonovým filmům (a platí to i aktuálně pro Hobita) jsem naprosto nekritický divák překypující vděčností za to, že všechny ty kulisy Středozemě můžu díky němu obdivovat na velkým plátně a v takový parádě. Návrat krále vypichuju kvůli Gandalfovu příjezdu do Minas Tirith a bitvě na Pellenorských polích, pro mě osobně nejúžasnější momenty celé série, tuplem když to vidíte na plátně deset krát dvacet metrů.

6. Lekce Faust (ČR/Francie/VB 1993, r. Jan Švankmajer)

Švankmajer je další z mých oblíbených režisérů. Váhal jsem ještě mezi Něčím z Alenky, ale nakonec vyhrála Lekce Faust kvůli Petru Čepkovi, ze kterýho prostě člověk nespustí oči, ať už hrál cokoliv. A taky mám rád faustovský příběhy.

7. Vetřelec (USA/VB 1979, r. Ridley Scott)

Další srdcovka, která mě doteď neomrzela. V mnoha směrech revoluční film, který položil základy hned několika žánrů, ale to asi žádnýmu divákovi říkat nemusím. Minimalistická, ale zároveň fantastická muzika, která se zavrtá pod kůži a mrazí a mrazí. Sugestivní výprava a Gigerova práce, to je jednoznačně nejsilnější stránka filmu. A to nemluvím jen o postavě Vetřelce, pohled na zřícenou mimozemskou loď (a její interiér), jak tam leží uprostřed skal, doteď spousta filmařů i grafiků cituje. Ripleyová je jednou z ikonických postav sci-fi žánru, kterou už pravděpodobně žádný další filmový tvůrce nepřekoná. Ani se k ní nepřiblíží.

Tak co na to říkáte?