Voda pokrývá dvě třetiny planety a pro značnou část populace dodnes představuje smrtelné nebezpečí. Ne, teď nemluvíme o mořské nemoci. Člověk, co neumí plavat, se "zvládne" utopit i v metrové hloubce, ale nemyslete si, že vám standardní čubička nebo výběrový kraul v mořských vlnách pomohou, až půjde do tuhého. Moře odjakživa filmaře fascinovalo svou nezměrností a pestrou škálou smrtonosných pastí. Po premiéře Čelistí pláže na krátký čas opravdu prořídly a dodnes platí, že úspěšný thriller nebo horor, odehrávající se u slané vody, má na psychiku diváků přímý dopad. Oceán je prostě mrcha a svá tajemství i tesáky pečlivě schovává, aby je mohl vytasit zrovna ve chvíli, kdy chytíte křeč do nohy.

Kapitán Phillips se odehrává na palubě lodi, kde - jak se rychle ukáže - jest bezpečí pouze relativní veličinou. Pokud ale z jeho dramatického kymácení chytnete slinu a budete si chtít pustit nějakou tu klasiku s mořskými vlky, rovnou vám dáme na výběr, jak chcete skončit. A skončením nemyslíme závěrečné titulky, ale depresivní smrt v náruči lhostejného šumícího moře. Varovali jsme vás, takže jestli vyrazíte bez záchranného kruhu, můžete si za to jen a jen sami.

Obří nestvůry

Tohle je všudypřítomné riziko. Pokud se brouzdáte v Podolí, můžete díky průzračné vodě a omezené rozloze včas vidět, že se k vám blíží močící děcko nebo důchodce s poruchou orientace v trojrozměrném prostoru. Kromě nečekaných placáků shůry na vás tady už žádné další nebezpečí nečíhá. Jenže co moře, kdy pod vašima nohama může v některých místech být klidně pět, deset, dvacet nebo sto metrů? Neprobádanost většiny vodního prostoru vede autory sci-fi k příjemným výpravám do lůna matičky Země. Proč létat do kosmu, když ani nevíme, co se vlastně skrývá pod námi. Může to být nějaká vodoměrka příbuzná s Godzillou, Monstrum Matta Reevese, plavací neony z Cameronovy Propasti nebo třeba svinstvo z jiné dimenze, které nepřichází ze stratosféry, ale z otvoru na dně Pacifiku. Proto si vždycky všímejte bójek, podezřelého bublání a sem tam se podívejte pod nohy. Nikdy nevíte, koho při tom kraulování můžete kopnout do obličeje.

Magoři z povolání

Před nástupem na výletní parník se vyplatí prolustrovat nejen rychlost plavidla (aby vám až na palubě neřekli, že cesta z Drážďan do Ústí nad Labem trvá proti proudu sedm hodin) a stav toalet, ale především se podívejte na Facebook posádky. Někdo z nich byl třeba nedávno vyhozen, lepí si na tepny pijavice a hodlá svého chlebodárce při jeho další plavbě potopit. Situace z Nebezpečné rychlosti 2 se sice opakuje maximálně jednou za deset let, ale realita nás naučila, že stačí jeden Ital s neposedným rozkrokem a obří zaoceánská loď si klidně ustele jen pár mil od pobřeží. Pokud se to stane zrovna ve chvíli, kdy jste na mořskou nemoc spolknuli dva brufeny a spíte spánkem spravedlivých, může se z vás stát jen další smutná statistika. Na loď tedy zásadně se sekerou, nafukovací matrací a nějakou prsatou ženskou, se kterou můžete ve frontě na volný seskok do hlubin bezstarostně předbíhat.

Trosečníci

O zákeřných stopařích už jste toho ve filmech viděli dost. Jenže na silnici můžete při prvních známkách průšvihu (stopařka není povolná, stopař chce jet do Brna, ale radí vám odbočku na D5) použít bondovský katapult nebo zajet na pumpu a utéct na záchod s hrnkem kafe z automatu. Na otevřeném moři vám ale svědomí většinou nedovolí podezřelého chlápka vysadit. Váháte až do chvíle, než vám v zádech přistane nerezová vývrtka na víno, případně limitovaná edice nožů od Beara Gryllse. To už je ale většinou pozdě. Hrdinové snímku Úplné bezvětří by mohli vyprávět. Takže až cestou narazíte na opuštěnou loď, opuštěný ostrov nebo opuštěný vor, které vlastně tak úplně opuštěné nejsou, použijte svou loď jako tažné zařízení, nikoliv jako ubytovnu. Tahle varianta samozřejmě počítá s tím, že máte vlastní loď a někoho s ní / na ní potkáte.

Svým způsobem lze ale ostražitost aplikovat i v případě, že potkáte nějakého utopence v aktivní fázi topení. I tady nás filmy naučily obezřetnosti. I přes nakoukaných několik sezón Pobřežní hlídky (bavily mne zejména scény na souši a v dámských převlékárnách) jsem si odnesl především to, že zachraňovaného je třeba nejdřív knokautovat. Bezvládné tělo sice váží víc, ale nesnaží se vás vynalézavě udusit ze samé vděčnosti, že jste se objevili.

Žraloci a jiná havěť

Musíme to tu nějak zdlouhavě rozepisovat? Žraloci, piraně a jejich nejrůznější kombinace jsou jasným vykřičníkem v mysli každého potapěče. Dokumenty na Discovery se vám sice snaží namluvit, že většina žraloků je nejen neškodná, ale dokonce přítulná, ale paranoia většiny lidí brání jakémukoliv styku s mořskou faunou, co má alespoň metr na délku a víc než dva tucty zubů. I ti delfíni už se nedočkají úsměvů a potlesku, protože se všeobecně ví, že mají pod dorsální ploutví namontované laserové dělo. Ve skutečnosti vás může mnohem sofistikovanějši zabít nějaká ryba s trny napuštěnými prudkým jedem nebo každá druhá medúza, tedy obyvatelé moře, na něž lidé tak rádi sahají zezadu. Následnou norrisovskou flying backfist pak čeká málokdo, stejně jako ránu z milosti v podobě účtu z nemocnice v zemích třetího světa.

Moře samo o sobě

Jasně, Otevřené moře bylo natočeno podle skutečných událostí. Šnorchlujete, šnorchlujete, a po vynoření najednou zjistíte, že pláž někdo odstěhoval o třicet kilometrů dál a loď, která vás odvezla, už dávno objímá přístavní molo. V teplé vodě se jedná o věc průměrné naléhavosti (Magnum v jedné epizodě seriálu vydržel šlapat vodu až jedenáct hodin), ale hodně záleží na apetitu místní fauny, povětrnostních podmínkách a samozřejmě na tom, jak moc jste na tělocviku flákali nařízených deset olympijských bazénů. Tady to není na medaile, děcka. Tady to buď dáte nebo uvolníte místo dalším uchazečům o Darwinovu cenu. Představa potupné smrti při šlapání vodního masivu vás nemusí zastihnout jen při potápění. Přívozy, trajekty a další plovoucí pasti vás nutí googlovat, jak dlouho byste vydrželi při pádu přes nepříjemně nízké ochozy. Naposledy jsem to zažil minulý týden ve Švédsku, kdy jsme se o půlnoci plavili z kontinentální Evropy do Skandinávie. Venku tři stupně nad nulou, v moři obrovské vlny, neproniknutelná tma a obrovský kolos o délce dvou stovek metrů. Kdyby vás někdo hodil přes palubu, nevyplatilo by se kapitánovi ani zpomalovat. Než by se s lodí otočil a našel vás obřím reflektorem, měli byste životní funkce shodné s kusem rampouchu, který jste loni ulomili z krkonošské horské chaty.

Ve vodě s teplotou pod pět stupňů vydrží i ti nejostřejší z nás kopat sotva čtvrt hodiny. A to jen v případě, že vás nestáhne ke dnu těžké oblečení, mráz a vítr vám nezabrání dýchat a vlny vás nezfackují do bezvědomí. Jó, moře je svině. Jen se podívejte na Dokonalou bouři, ale radši si k tomu udělejte půllitr teplého kafe a sežeňte si nějaké sušenky. Protože kdo by na takovej Mordor koukal v nepohodlí, no ne?