Vědci z Ohia se zase trochu nudili (resp. potřebovali sepsat nějakou dizertačku), a tak si vzali na paškál násilí ve filmech. A zjistili, že bez ohledu na rating násilí přibývá. V jejich výzkumu několika stovek blockbusterů od šedesátých let minulého století do současnosti zjistili, že násilí je bagatelizováno, a v PG-13 filmech navíc svým způsobem zlehčováno, protože v něm tvůrci nemohou ukázat opravdové důsledky střelných či bodných zranění. To však neznamená, že by si je nechali od cesty, a tak John McClane střílí od boku a Wolverine noří ruce až po loket do hrudí nepřátel. To s sebou přináší hned několik zajímavých paradoxů.

1. PG-13 filmy jsou opravdu svým způsobem drsnější, protože se v nich musí pomlátit/postřílet víc lidí, aby se dosáhlo kýženého efektu. Kamera ovšem nemůže spočinout na tržné ráně či nezúčastněně pozorovat vykrvácení. Ne, maximálně se vám dostane šťavnatých zvukových efektů a naštvaných výrazů. Herci i kompars musí zranění prodat očima, protože většina "smrťáků" se odehrává mimo záběr. Divák tak vůči násilí a jeho důsledkům pozvolna otupí. Konzumuje ho ve větší míře, ale začíná mu připadat jako relativně neškodná součást filmové estetiky.

2. Jeden povolený "fuck" v PG-13 filmu si budete pamatovat mnohem líp, než vodopád sprosťáren v libovolném eRku. Stačí, aby ho režisér správně načasoval, a tenhle osamělý ostrůvek nevhodného chování může mít mnohem větší účinek než bezhlavé střílení verbálního chilli jen tak od boku. A znovu, když si někdo při zabíjení může ulevit sprostým slůvkem, působí to přirozeněji, než když někoho v PG-13 vraždíte ve vší slušnosti a počestnosti. Taky vám to za chvilku začne připadat stejně normální jako dojít pro tři rohlíky a Lučinu do Globusu.

3. Protože už se všechna studia poučila a přestala dělat eRkové blockbustery, vymizelo z kin nejen opravdové násilí, ale také pohledy na obnažená těla krásných hereček. Dřív jste eRkový akční film poznali podle otevřených řezných ran, chlapáckých hlášek a nějakého toho sexu, ať už byl ve zpomaleném záběru nebo nikoliv. Teď mají teenageři utrum, takže se konzervativní Hollywood skvěle doplňuje s bezuzdným internetem. Na něm si omladina najde všechno porno, co kdy toužila vidět, zatímco v kinech na ně čekají popravy, hromadná vyhlazení a souboje na život a smrt (či doživotní invaliditu).

Darren Aronofsky to kdysi řekl moc hezky: Ratingy jsou vzhůru nohama. Vždyť právě mládež od dvanácti do sedmnácti let by měla ve filmech vidět, co všechno k násilí patří. Když někoho říznete nožem, je to hnusná, mazlavá a pomalá smrt. Když někoho střelíte do kolena, rozlítne se mu na tisíc kousků. A když trefíte chlápka do hlavy, jako to ve starých westernech dělal John Wayne, zařízne se vám ten zvuk do paměti jako nic jiného. A pohled na mozkomíšní tekutinu, kterak vytváří na krvavé louži hrudky? Podruhé byste si to mačkání spouště možná radši rozmysleli. Násilí má svoje následky a mladí by to měli vědět. Jen my dospěláci bychom naopak měli moct koukat na filmy, ve kterých násilí vypadá čistě, nekomplikovaně a tak nějak samozřejmě.

Samozřejmě je tenhle výzkum jen populárním tématem dizertačky a dalším přispěvkem na téma, kterak filmová a herní kultura znásilňuje mladé duše a navádí je do náručí překupníků se zbraněmi. Její závěr, totiž že k násilí ve filmech by se mělo přistupovat stejně jako k sexu na stříbrném plátně, tj. rezervovat obojí výlučně pro erkové filmy, je ovšem dokonale zcestný a zavání davovou panikou. Nejsem z těch, co by potřebovali v každém filmu tři dobře rostlé polonahé modelky, ale filmová realita by měla tu skutečnou deformovat jen odtud potud. Snižováním stropu nepřinutíme tvůrce k tomu, aby přestali skákat. Jen se dočkáme většího počtu boulí.