Nářezovou rubriku jsme svého času zakládali hlavně proto, že jsme se chtěli ze svých akčních radostí vypovídat i jinde. A ukázat zlým jazykům, kteří nás opakovaně nazývají zabředlými teenagery, přisátými k prsu osmdesátkové kinematografie, že výroba památných žánrových kusů, konkrétně tedy akčních scén a bitek, má svá pravidla. Není to jen tak, že se některé scény stanou kultovními, zatímco jiné zarostou polní trávou. Na devětatřiceti kouscích jsme prezentovali různé aspekty, které dělají radost filmovým fanouškům po celém světě. Nedělejme z toho rovnou čítanku, ale kdyby si to přečetlo pár lidí, kteří snad mohou mít do budoucna ambice točit celovečerní filmy v podobných žánrech, určitě by nám to udělalo radost. Naše učení není žádná novinka, spíš pečlivý výběr ve stylu hesla "opakování je matka moudrosti".

Protože se nám rubrika celkem osvědčila, rozhodli jsme se s Mr. Hladem, že vás po téhle čtyřicítce nenecháme na holičkách a připravíme její volné pokračovaní, ve kterém do schémat žánrové kinematografie zabrousíme ještě víc. Necháme vás nakouknout pod pokličku, až za tu poslední záclonu, a popíšeme vám souvislosti, které jste možná tušili podvědomě, ale nikdy jste neměli čas nebo náladu si je opravdu ověřit. Uděláme to za vás a vlastně docela rádi, protože další důvod, proč se znovu podívat na nějakou klasiku se nám vždycky hodí.

A protože konce se mají slavit tím nejlepším, co je ve spíži, přirozeně jsem si na závěr nechal dojo scénu z Fist of Legend. Už jí brzy bude dvacet let, ale svým provedením znovu a znovu inspiruje. Sama o sobě je remakem okamžiku, kdy se Bruce Lee poprvé hluboko zapsal do akčních čítanek. On potřeboval nunčaky, Jet Li si vystačil s holýma rukama a nohama (i když si tedy nechal boty, což jak karatisté rychle zjistí, je docela výhoda). Fist of Legend je samo o sobě nejlepším devadesátiminutovým kurzem, který si může režisér akčního filmu dopřát. Na skromné stopáži se tu tísní půl tuctu choreografických tvarů, včetně toho divácky nejvděčnějšího, klasické bitky jeden proti všem. A právě tu si na rozloučenou pustíme.

Fist of Legend (1995) (IMDB, ČSFd)

Nebudeme vozit rýži do Číny a popisovat, co se v téhle scéně děje. Já osobně jsem ji rozebíral už několikrát. V článcích i na přednáškách, případně na improvizovaných promítáních. Proč? Protože je znovu a znovu důkazem toho, že stačí mít jen partu lidí před a za kamerou. Partu lidí, která je ve svém oboru nejlepší. Všechno ostatní je navíc a plní to maximálně roli příjemné polevy. Scéna v japonské škole bojových umění je dramaturgicky extrémně jednoduchá - zabili jste mi mistra, tak tady máte přes držku. Paralela ke Švejkově hlášce tu krásně sedí, protože z Jetova krájení japonských protivníků cítíte onen hněv, který dává do každé rány (proto jsem ostatně vybral dabovanou verzi, kromě lepší hudby má i šťavnatější zvukové efekty - obojí scénu a snímek jako takový umocňuje). Chirurgická práce s chirurgickým nástrojem, která prezentuje směs užitečných bojových technik a jejich dechberoucího řetězení. Jistě, všichni jsou na těch správných místech a vystartují ve správný okamžik, ale délka záběrů a schopnost herců i kaskadérů "správně se postavit" dělají z předem nazkoušeného tanečku fantastický shluk přirozených pohybů. Prostě to odsejpá, záporáci se vrší na hromadu a hrdina působí dojmem nezastavitelného terminátora, aniž by to bylo jakkoliv nudné. Tahle scéna je napoprvé o zametání vlastní čelisti, napodruhé a napodesáté o čirém vychutnávání. Tak přestaňte počítat, kolikrát jste ji viděli, a pusťte si ji znovu.