Divili byste se, kolik režisérů přistupuje k natáčení akčních scén jako k nutné rutině. Máme dva chlápky v opuštěném kladišti. Vymysleli jsme způsob, jak je nenápadně zbavit konvenčních zbraní, aby si to museli chtě nechtě rozdat holýma rukama. Akční scéna má mít alespoň minutu. Jak to, proboha, natočit, aby se při tom štáb a následně diváci neukousali nudou? Důležité je samozřejmě mít choreografa akčních scén. Vězte, že snažit se ušetřit a nechat herce, aby se jen tak naoko mydlili, zní sice z producentského pohledu vyčůraně a skoro až logicky, ale ty konce téměř bez výjimky bývají neslavné. Však jste jich určitě pár na stříbrném plátně viděli. Choreografie je ovšem pouze jedním z dílků skládanky, jak ostatně dokázal Reevesův Man of Taichi, kde se bojovalo víceméně jen v obřím kontejneru s holými zdmi. To je podraz, protože i klasické turnajové či klecové filmy se snaží svůj omezený prostor alespoň nějak vyzdobit. Lebky, kůly, rezavá lana apod. Vždyť to není tak složité. Jackie Chan šel ještě dál, protože pochopil, že pestrá lokace mu umožní vylepšit samotnou bitku, protože volně ležící rekvizity může použít jako zbraně. A Edgar Wright se u něj pilně učil. My vlastně taky, pokud vnímáte opakované nakoukávání filmů jako obdobu školního semináře. Je to vidět nejen na Scottu Pilgrimovi, nebo na závěrečné části Cornetto trilogie - U konce světa - která jde do českých kin už příští týden, ale třeba i na finálovému duelu v Jednotce příliš rychlého nasazení.

Jednotka příliš rychlého nasazení (2007) (IMDB, ČSFd)

Bitku jako takovou asi nemá smysl rozebírat. Je velmi krátká a v zásadě je to ono hospodské pošťuchování, které má sice drajv, ale je prosto náročnějších komplikací. Vzhledem k věku Timothyho Daltona je to tak možná dobře. Film přitom nabízí třeba i bitkohoničku (v níž je Dalton maskovaný, takže ho mohl zastoupit kaskadér), která je velmi svižná a přesně zapadá do tehdejší filmařské fascinace parkourem. Finální bitka je ale něco jiného a kulisy v ní hrají klíčovou roli. Ústřední hrdina a záporák se totiž střetnou v modelových kulisách vesničky, o jejíž osud se ve filmu hraje. Jejich souboj v poli papundeklu samozřejmě odkazuje na King Konga a Godzillu, protože hrdinové po jejich vzoru svými těly boří budovy z lepenky a papíru, rozmetávají modely aut a dupou po titěrných ulicích jako v katastrofickém filmu. Dokonce i "skon" záporáka je inspirován specifickým prostředím. Já vždycky říkal, že špičaté vrcholky kostelů a katedrál někomu ublíží. A ten někdo byl Timothy Dalton. Propracované kulisy na sebe strhávají tolik pozornosti, že snadno zapomenete na průměrnost samotné bitky. Hodně pomáhá i všudypřítomná (a levná) destrukce prostředí. To je jedno ze zlatých pravidel dobrých akčních scén. Pokud při nich vybuchne dostatek aut, budov či památek, nikdo nebude řešit, že jedna z postav někde uprostřed zvorala pravý hák. Je to návod, který českým filmařům asi natáčení neusnadní, ale ono občas stačí po hongkongsku rozkopat pár sádrokartónových zdí, rozštípat tucet desek z cukrového skla a hned máte pocit, že jde tzv. o hubu. Wright chytře pochopil, že nemusí vyhodit do povětří barák... úplně stačí, když to bude model v měřítku 1:8.