Odpověď na otázku, proč se z některých kameramanů stávají popové hvězdy, je velmi prostá. Žijeme v době, která nám umožňuje všechny ty trademarkové záběry, komplexní několikaminutové shoty bez jediného střihu, a piplavě kolorovaná pohyblivá díla konzumovat opakovaně a v dokonalém rozlišení. Proto vznikají hitparády nejdokonalejších, nejdelších a nejnabušenějších filmových záběrů. Proto si režiséři ve smlouvách chtějí volbu kameramana podchytit a často spolupracují se stejnými lidmi. Vymyslet hezké obrázky a MÍT hezké obrázky je zkrátka rozdíl... a ten rozdíl determinuje vztah mezi režisérem a kameramanem.

Emmanuel Lubezki, dvorní kameraman Alfonso Cuarona, samozřejmě ne vždycky točil úžasně komplikované několikaminutové záběry jako v Potomcích lidí. V devadesátých letech se protloukal mexickými nezávisláky (včetně snímku Miroslava, který se odehrává v předválečné Praze). Pak ale přišla spolupráce s Alfonso Arauem a Mikem Nicholsem a než se Emmanuel nadál, stál před kamerou Brad Pitt v Joe Blackovi a na telefonu nedočkavě prosil o spolupráci Tim Burton s jeho Ospalou dírou. Lubezki spolupracoval s celou řadou důležitých režisérů, kterým na kameře hodně záleží, takže ho nemůžeme odsoudit jen do role šikovného Cuarónova pomocníka. Svým zkušeným okem poctil i Řadu nešťastných příhod, Nový svět nebo Strom života. Cuarón se teď o něj musí přetahovat s Malickem. Lubezki mimochodem měl snímat i třetího Pottera, ale bohužel měl povinnosti jinde, a Cuarón byl pěkně naštvaný. Režiséři jsou na výměny na tomhle postu velmi citliví. Když např. Coeni nemohli pro Po přečtení spalte uhnat svého obvyklého Rogera Deakinse, poprosili o záskok právě Lubezkiho.

A propos Deakins. Právě na něm můžeme krásně prezentovat pozornost, jíž se kameramanskému řemeslu v posledních letech dostává. Kameramanský chameleon, který si poradí s jakýmkoliv žánrem i settingem, který na něj vynalézaví Coenové hodí, ale má na kontě i celou řadu dalších pecek (Odvaha pod palbou, Čistá duše, Vykoupení z věznice Shawshank, Nouzový východ nebo aktuálně Zmizení s Jackmanem a Gyllenhaalem) se dostal doslova do mediální palby, když se objevily první trailery a později i recenze na Skyfall. Sam Mendes už s Deakinsem v minulosti dělal (i na Jarhead) a režisérův čuch na kameramany je pověstný (po dlouhém přemlouvání získal pro Cestu do zatracení legendárního Conrada Halla). Deakins najednou začal být oslavován nejen filmovými vědci a zapálenými filmovými fanoušky, ale najednou jsme i z úst "laiků" slyšeli "jó ten Skyfall má super kameru, to je holt Deakins", aniž by zmínění nějak dokázali v hlavě Deakinsovu tvorbu propojit jinak než skrze pár filmů citovaných v recenzích.

Mohl bych tu teď květnatě popisovat Deakinsovu práci s detailem a především jeho specifické snímání postav a jejich tváří. Jeho minimalistické nasvícení, které pracuje s kontrastem a klíčovými barvami, ale nám tu jde o popularitu kameramanů, nikoliv o hluboký vhled do jejich schopností. Na velkém hollywoodském filmu organizujete záběry, při kterých běží až patnáct kamer. Každá kamera má kameramana, ostřiče, zakladače (hlídá, aby nedošel materiál), spottera (hlídá u monitorů parametry záběru), případně samozřejmě další obsluhu - když se jedná o jízdu, jeřáb apod. Hlavní kameraman musí všechno tohle naplánovat, zajistit a ukočírovat, když padne klapka. Navíc je třeba zajistit kontinuitu mezi prácemi hlavního štábu a těch pomocných, co točí nezbytné detaily, předěly atd. atd. Někdy uděláme článek o jemných nuancích práce hollywoodského kameramana. Vězte, že jenom u nasvěcování placu bychom mohli strávit několik desítek tisíc znaků. Je to obrovská mašinérie a při přípravě záběru vám nasvěcování zabere zdaleka nejvíc času. Vykrývání stínů, vzájemná poloha světel a samozřejmě jejich efekt na předměty a herce... je to veliká věda a není divu, že mají všichni stand-iny, kteří musí postávat dlouhé hodiny tam, kam si pak stoupne herec a během několika takeů odehraje to svoje.

To jsem trochu odbočil (zase...), ale je důležité si uvědomit, co všechno musí mít kameraman v hlavě a v oku, při natáčení filmu. Rozhodně to není o tom, že někam přijdete, zapíchnete kameru a zmáčknete REC. Point and Shoot se hodí na dovolenou, ale tady je všechno naplánované líp než start raketoplánu. A Roger Deakins to umí i poslepu, proto si ho ostatně zvou i k natáčení animáků, aby virtuálním kamerám ukázal, zač je toho loket. Roger je podepsán jako konzultant třeba pod Rangem, Jak vycvičit draka nebo pixarovkou WALL-E.

Roger Deakins je momentálně tzv. plakátovým kameramanem, poster boyem celé profese, protože už před premiérou Zmizení se začaly objevovat články o jeho kameramanských majstrštycích a šeptanda už zase hovoří minimálně o oscarové nominaci. Je to pozitivní trend, protože báječní muži za kamerou si zaslouží stejnou pozornost jako režiséři. Svatá trojice režisér-kameraman-střihač má zdaleka největší vliv nejen na look celého filmu, ale na film jako takový. A ne vždycky je snadné určit, kdo toho udělal víc. Střihači na svých patnáct minut slávy teprve čekají. Glorifikujeme je sice na MovieZone pod každým trailerem, ale historie zná v podstatě jen Thelmu Schoonmaker (dvorní střihačka Scorseseho). Historií myslím běžného filmového fandu. Nebo byste snad dali dohromady víc nůžkařů? Co třeba Pietro Scalia - ten postříhal většinu filmů Ridleyho Scotta, ale taky třeba Dobrého Willa Huntinga nebo první Kick-Ass. Michael Kahn má zase na svědomí většinu Spielbergů a Chris Lebenzon zase stříhal v devadesátých letech většinu Bruckheimerovek a taky významné filmy Tonyho Scotta. Střihače si také režiséři táhnou od filmu k filmu, jejich sláva ale zatím zůstává na podlaze střižny. Časem se to třeba změní.

U kameramanů se možná rozpomenete (pomůžeme vám) na další velká jména. John Toll umí levou zadní epické filmy (Legenda o vášni, Statečné srdce, Poslední samuraj, Tenká červená linie). Roberta Elswita si pamatujete a ani o tom nevíte, jeho filmy si totiž vždycky hodně hrají s teplotou barevných tónů. Až na krev, Magnolia, Michael Clayton, Syriana a poslední Bourne. Nic z toho nemá barevnou paletu reálného světa, ale ani blockbusterově sluníčkové Kalifornie. Pak tu máme Daria Khondjiho... kdo někdy jeho jméno viděl v titulcích, pravděpodobně si ho zapamatoval už pro jeho neobvyklé příjmení. Jenže íránský rodák na sebe umí upozornit nejen rodným listem, jak dokazují Delikatesy, Město ztracených dětí nebo profláklejší Evita, Sedm, Úkryt nebo Moje borůvkové noci. Svým umem Khondji ozvláštnil i romantický Wimbledon (vzpomínáte na ty úžasné slow-motiony z tenisových zápasů?) a momentálně se ho jako klíště drží Woody Allen. Moc dobře ví proč.

A na závěr třeba můj oblíbený Robert Richardson, u jehož filmů máte pocit, že koukáte na oživlé fotky. Četa, Wall Street, JFK, U-Turn... pak Olivera Stonea opustil a natočil třeba Casino, Počítání mrtvých, Letec, Prokletý ostrov a Huga (vše Scorsese) nebo oba Kill Billy, Pancharty a Djanga (vše Tarantino). Chcete příklad toho, jak může pouhá kamera pozvednout film? Podívejte se na drama Sníh padá na cedry. Naprosto obyčejný film s naprosto neobyčejnou kamerou, kterou ve svých recenzích a komentářích neopomněl snad nikdo.

Kameramani si veřejností objevené zdání důležitosti bez debaty zaslouží. Jejich práce je na filmu VIDĚT. A i když málo z běžných diváků dokáže docenit dřinu, která se za těmi hezkými obrázky skrývá, čas od času jim zatleskat se určitě sluší.

Sobotní otázka na závěr: Je nějaké filmové povolání, kterému hodně fandíte, a které si podle vás zaslouží větší pozornost? Svěřte se... já osobně miluju "designéry fiktivních operačních systémů" a samozřejmě "chovatele agresivních pavouků".