Ano, vesmír skutečně leží pouhých sto kilometrů nad povrchem Země, takže se do něj teoreticky dostanete dvakrát rychleji než do Brna a navíc to bude méně drncat a cestou nepotkáte flákající se silničáře. Tzv. Kármánova hranice byla určena na hezky zapamatovatelných 100 km, ale třeba v USA vám stačí vystoupat do 80 km nad povrchem, abyste mohli být označeni za astronauta. Na opravdovou (natožpak dostupnou) vesmírnou turistiku si ale budeme muset ještě chvilku počkat. A díky porcování rozpočtového medvěda v USA můžeme zapomenout i na to, že se do vesmíru podívají báječní chlapíci z NASA. Kvůli škrtům nejslavnější vesmírná agentura posílá "tam nahoru" už jenom hardware. Drony, sondy, nářadí nebo satelity, které se dřív nebo později přidají ke zbytku orbitálního odpadu.

Možná i proto lze v posledních několika měsících pozorovat nenápadný vzestup astronautských filmů. Vesmírnými hrdiny nás samozřejmě zásobuje každá druhá sci-fi, ale je nutné vypozorovat onu tenkou hranici mezi Riddickem, který fackuje exotické příšery a užívá si výběh na vyloženě nepřátelských planetách, a rádoby realistickým zpracováním vesmírných výletů do neznáma. Asi už jste pochopili, že i Star Trek nebo Armageddon mají do naplnění téhle škatulky celkem daleko. Hollywood ovšem umí natočit i mírovou sci-fi, která do hlavní záporácké pozice staví vesmír jako takový. Nikdo v něm neuslyší váš křik a to vám zrovna nemusí po průdušnici dupat xenomorf. Úplně stačí malá prasklinka ve slunečním štítu nebo špatně uchycená hadička od zásobníku s kyslíkem.

Cuarónova Gravitace dráždí zvědavost diváků především proto, že se v ní zdánlivě nic fascinujícího neděje. Nebýt veletočů Sandry Bullock kolem drahé kosmické techniky, skoro bychom měli pocit, že sledujeme další z úžasných IMAX dokumentů, namluvených sametovým hlasem George Clooneyho. Lidské nutkání vzhlížet k nebesům a ptát se na otázky života, vesmíru a tak vůbec, je v nás neodbytně zakódováno, ale právě s relativní pasivitou NASA, začínají zdánlivě obyčejné příběhy neobyčejných astronautů znovu dávat smysl. A možná byste se divili, kolik toho v relativně nudně vypadajícím žánru vzniklo. Puristé samozřejmě budou chtít vynechat i stopové prvky fikce, takže ze hry musíme vyřadit nejen Bayův Armageddon, ale kvůli finále i De Palmovu Misi na Mars, její konkurenční dvojče Rudou planetu a pravděpodobně i Europa Report. V jeho případě se ovšem vycházelo z dostupných poznatků a pokud se tam někdy někdo vydá a najde podivné fosforeskující inteligence, budou moci tvůrci pořádně hlasitě zařvat TOLDJA!

Tím samozřejmě netvrdíme, že pokud nevíme, zda za sedmero galaxiemi neexistují humanoidi se světelnými meči, že to nakrásno může být pravda. Jde o to, že Europa Report, podobně jako třeba Boylův Sunshine, se drtivou většinu stopáže snaží tvářit jako věrohodná simulace radostí a strastí party astronautů. Poslední dějství Sunshine někdo může vnímat jako pošlapání oněch komorních zásad zbytku filmu, ale atmosféře to nikterak neubírá a pro mě osobně byl Sunshine znovu důvodem, abych si projel všechny tehdy aktuální aktivity NASA. Vřele doporučuji se na jejich web nasa.gov občas podívat. Děje se tam toho víc, než byste si mohli myslet. A občas je to větší drama, než které se kdy může zrodit v hlavě scenáristů.

Copak nám tu po těch přísných sítech vlastně zbývá? Co Astronaut s Billy Bobem Thorntonem, zceluloidovaný americký sen o farmáři, co se opravdu příjmením jmenuje Farmer, a staví si v bohem zapomenutém městečku repliku vesmírné rakety, se kterou se mu navzdory ranám osudu skutečně podaří odletět, několikrát obkroužit Zemi a přistát. Větší doják si těžko můžete naservírovat, ale pokud hned poté začnete stavět raketu, zřejmě to daleko nedopracujete. Ostatně z Česka nikdy nevzlétlo nic většího než družice Magion. Honza Rosák byl na to tehdy patřičně pyšný. Do oblasti mírné fikce mohou škarohlídí zařadit i Vesmírné kovboje, což je taková mimoplanetární a skromnější obdoba Postradatelných, s Clintem Eastwoodem, Donaldem Sutherlandem, Tommy Lee Jonesem a Jamesem Garnerem. Podceňovaný a docela milý snímek, který samozřejmě dobře dopadne. To není spoiler, protože happyend z filmu sálá od prvních záběrů. Parta staříků prostě vyrazí na orbit opravit rezavějící ruskou kalkulačku a dobře se u toho baví. Vy se snad pobavíte taky.

Když měla v roce 1968 premiéru 2001: Vesmírná odysea, všichni ji považovali za sci-fi. Dneska už ale díky vynálezu Windows víme, že počítače mohou mít zákeřnou duši (která se horko těžko odinstalovává), a vzhledem k tomu, že letopočet jsme dávno minuli, bereme Kubrickovo dílo spíš jako film pro pamětníky. Za pět let tenhle film oslaví padesátku. Neználky přesto může příjemně překvapit.

A tím se pozvolna dostáváme k oblasti opravdové simulované reality. O Měsíci se vůbec nebudeme bavit, hned byste na mě vytáhli základní spoiler filmu, který z něj opravdu dělá jasnou fikci, ale Měsíc je ve skutečnosti spíš velká celovečerní samotka, nikoliv snímek o dobývání vesmíru. Podobnou sólodepku zažijete i na důlní stanici na kraji Sibiře, komplet s vědomím, že vycházet ven bez ochranných pomůcek je opravdu hodně blbý nápad. Drtivý dopad by v našem výčtu taky působil nepatřičně, ale ona dějová větev s vesmírnou posádkou, která má kometě rozčísnout pěšinku, byla nečekaně nosná, a dal by se kolem ní postavit samostatný celovečerák. Hlavně postava Roberta Duvalla měla neustále odkud brát. Škoda, že z toho nakonec byl zdlouhavý kaleidoskop postaviček, který se v pokladnách kin musel poslušně klidit z cesty Bayově řachandě.

Takže nezbývá, než vybrat trojlístek historických výprav za hranice každodenních horizontů. Ten opravdový Star Trek, který je vždy velkým skokem pro lidstvo, a plní noviny, časopisy, televizní okruhy a především hlavy malých kluků. Správná posádka z roku 1983 je nesmrtelným etalonem filmové kosmonautiky, stejně jako pozdější pohled do historie NASA - Howardovo Apollo 13. Oba body na historické lince pak propojuje epická dvanáctidílná série z produkce HBO a Toma Hankse, s výmluvným názvem From The Earth To The Moon. Ta mapuje v podstatě všechny milníky amerického vesmírného programu.

Jakýkoliv ze zmíněných filmů vás ke Gravitaci přitáhne ještě pevněji, nejspolehlivěji zřejmě správně macatá tříhodinová Pravá posádka. Jednak zjistíte, že správnej chlap nemusí mít trikodér, Sílu nebo flusačku Černých děr. A druhak vám konečně dojde, že těch sto kilometrů vertikálním směrem leží nekonečno, které je za každých okolností připraveno vás profackovat až do morku kostí. To nás stejnou měrou děsí i fascinuje. A proto mají filmy s vesmírem coby hrdinou i záporákem v jedné osobě v kinech vždy dokořán otevřené dveře. Jaký z těch jmenovaných i opomenutých nejvíc baví vás?