Vypočítat univerzální počet diváků pro každé představení je nemožné. S tím se musíte smířit. Každé kino má jiné fixní náklady - od elektřiny přes pronájem a platy zaměstnanců až po konkrétní smlouvu s distributorem filmu. Velké řetězce samozřejmě spolykají víc peněz, ale mohou případné zisky a ztráty lépe rozložit. Nářky o klesajícím počtu diváků jsou nicméně reálné - růst cen vstupenek a občerstvení ani zdaleka nezvládá pokrýt úbytek filmových fanoušků. Kina se ovšem zavírají opravdu až ve fázi, kdy se stávají extrémní přítěží. Pronajimatelé prostor jsou si totiž moc dobře vědomi, že obří sály jen těžko levně přebudují pro jiné účely, takže jsou ochotni smlouvat, když z kina náhle není zlatý důl, jak všichni doufali. V Praze jsme mohli podobný kompromis vidět v Hostivaři, kde se nejdřív původní multiplex Palace Cinemas rozpůlil (z jedné půlky se stal fitness) a posléze už jako Cinema City zanikl, aby z jeho popela následně povstal nový řetězec Premiere Cinemas. Jindy ale nemáte na výběr a prostě kino zrušíte se vším všudy. To se stalo např. v obchodním centru Novodvorská, kde na místě kina po delší době (prostor se zjevně nedařilo udat) otevřeli Datart.

Obecní jednosálová kina samozřejmě chřadnou častěji a důvodem je to, že z klasického hattricku - vstupné, občerstvení, kinoreklamy - který kinařům obstarává živobytí, se mohou často spolehnout pouze na to vstupné. A to bývá nejmenší položkou svaté trojice příjmů.

Kinoreklama se dá jen obtížně kvantifikovat, protože se neplatí za jedno zhlédnutí v rámci představení (trailery jsou reklama na vlastní produkty, my mluvíme o reklamách na rádia, šampóny, auta a další "zbytečnosti"), ale v rámci bloku, tj. zaplatíte částku za promítání v řádu týdnů až měsíců. Kino vám za to nabízí počet oslovených podle dosavadních statistik návštěvnosti, ale tato hodnota se může prudce lišit v závislosti na sezóně a dělit ji, abychom se dostali na konkrétní sumu odpovídající jednomu představení a jednomu páru očí by bylo velmi ošemetné. Multiplexy si ovšem reklamou zásadně vylepšují rozpočet, protože je to jediná položka, ze které inkasují celou částku (daňové zatížení pro účely zjednodušení zcela ignorujte).

U vstupného platí, opět poněkud zjednodušeně, že kinař z vašich 179 korun (dospělé 2D vstupné v Praze) uvidí cca polovinu, tj. 90 Kč. S občerstvením je to mnohem veselejší, protože tam se profit pohybuje kolem 80%. Pokud si samozřejmě nepropašujete vlastní pití a jídlo v tašce, čímž kinaře připravíte o zásadní částky. Podle průzkumů ovšem hodně záleží na sociální situaci a dokonce i národní povaze. Lidé chodící na filmy ve skupinkách jsou obecně náchylnější k tomu, aby jídlo nepašovali a nebyli tak označování za "socky". Proto se tzv. praští přes kapsu a popcorn si koupí. Stejně tak u filmového rande se dá očekávat, že nebudete dívku potupně nutit, aby propašovala dvoulitrovou láhev v kabelce. V některých případech činí občerstvení až padesát procent příjmů kina. Tuto hodnotu značně vylepšují rodinné filmy, protože děti si prostě popcorn (zvlášť s nějakou figurkou zdarma) jednoduše vydupou. To, že patří mezi diváckými skupinami k nejvěrnějším je pak už je sympatický bonus. Není divu, že animáky drží některé provozovatele kin v černých číslech.

Už vás slyším, říkáte možná, že za kvalitní film byste klidně dali víc peněz, ale nenecháte se oblbovat kelímkem ředěné Coca-Coly za 99 korun? Jenže na odstupňované ceny vstupenek podle kvality/velikosti filmu nikdy nedojde. Vnitřně by s tím souhlasili jen hardcore filmoví fanoušci jako jsme my, kteří ale tvoří pouhý zlomek návštěvníků kin. Všichni ostatní by se poprávu bouřili a případně přestali do kina chodit úplně.

Uvažujme tedy chvilku tak, že do kina chodíte jako vysněný ideál všech provozovatelů. Zaplatíte si lístek a jdete na jeden film (tj. nesnažíte se vkrást do jiného sálu po jeho skončení, abyste si podruhé užili zadarmo), koupíte si popcorn a colu. Velký popcorn a velkou colu, protože to se přece vyplatí. Z lístku má váš kinař nějakých 90 Kč, z občerstvení dejme tomu 160 Kč. Ideální zákazník tedy v kapse multiplexu nechá 250 Kč. Co za to kino jako takové pořídí? Živě si vzpomínám, jak mě šatnářka kdysi dávno v okresním kulturáku poslala do...mů, když zjistila, že jsem jediný platící divák. To by se prý nevyplatilo roztočit promítačku. O rok později v ústeckém kině Hraničář jsem spolu s kamarádem musel doslovat přemluvit člověka z ulice, aby s námi šel do kina (zadařilo se), protože pokladní odmítla, že by se promítalo kvůli dvěma magorům, co chtějí vidět premiéru Van Dammeova Street Fightera. V levnějším kulturáku (bez nabídky popcornu a jakéhokoliv občerstvení) bylo potřeba lidí pět, v Hraničáři (prodej baleného popcornu a pěti ze šesti příchutí tyčinek Deli!) stačili pouze tři. V ani jednom případě ale nelze předpokládat, že se kino přítomností zmíněného počtu diváků dostalo do plusu.

Díky vyjednávání nejrůznějších akcí v malých i velkých sálech mám relativně slušný přehled o tom, kolik si které kino nadiktuje za to, že vás v ten který termín (víkendy jsou samozřejmě o dost dražší) nechá oxidovat v sále, kam by jinak mohlo přijít deset platících diváků Babovřesk. V tom lepším případě. Kino se logicky snaží na pronájmu svých prostor vydělat, takže jsou to částky s marží a někdy i mírně nadsazené, zvlášť pokud někde hodláte udělat spoušť jako my s Trailer Night. Jen abyste si nemysleli, že na vás chceme brutálně vydělat - aby se celá akce dostala na neutrální nulu, co se týče nákladů, je potřeba, aby vás přišlo alespoň sto. Ano, ano, celý tenhle článek je vlastně skrytou žádostí o vaši čtvrteční přítomnost. Ne, děláme si legraci. Tahle odbočka jen měla dokázat, že oněch pět diváků v sále rozhodně provozovatele nespasí. Multiplexy navíc nemají tu drzost vás vyhodit, pokud jste si vstupenku koupili. Proto se občas - vyžaduje to pravda správnou shodu místa a času - můžete pokochat pocitem, že vám celý sál patří a hraje se jenom pro vás. Tenhle opojný zážitek se však kinařům tvrdě zařezává do výdajů. Vašich případných 250 korun (pořád o vás mluvíme jako o slušňákovi s popcornem a colou) je totiž zoufale málo.

Podle mě vás tedy musí být v tom sále alespoň deset, ale spíš patnáct. Ono se to samozřejmě ve výsledku všechno sčítá a odečítá - zaplněné premiérové sály pomáhají těm odpoledním liduprázdným představením apod., ale nemyslete si, že jsou kinaři těžce ve vatě. Všechny ty investice do 4DX, nových zvukových systémů a ještě polstrovanějších sedaček nejsou jen lehkomyslným utrácením peněz. Mají za úkol nalákat do kina tu sortu lidí, která nejde na předem vybraný film, ale nechá se zlákat marketingem, který pomocí barevných obrázků tvrdí, že tady je to lepší než přes ulici. A i když právě tímhle typem publika možná ve frontě pohrdáte (zvlášť když si právě vybral na co půjde podle názvu a nikoliv hodnocení na Rottenech), je potřeba si čas od času uvědomit, že právě díky náhodným konzumentům se po představení v sále nezhasíná jednou provždy.