Na iDnesu píší, že se blíží smrt blockbusterů, protože jeden Osamělý jezdec prý dovede potopit celý byznys. A přece to sliboval nedávno ve svém videu Spielberg a ten panečku ví, jak se hollywoodská kola a kolečka zadrhávají. Na konkurenční E15 v rubrice Průmysl a energetika shodou okolností ve stejný den vychází oslavný článek o tom, jak komiksy zase vytáhly producenty z bryndy, a kterak Tony Stark s Clarkem Kentem přispěli k historickému rekordu. Inu, jsou to různé úhly pohledu na jednu sezónu. Je posledního srpna, a to člověka svádí k ohlédnutí za vrcholy a propady, jenže všechno to rozumbradování musí mít svou mez. Taky jsme byli mladí a neklidní, taky jsme se pokoušeli Hollywoodu radit co a jak. Některým z nás to dokonce vydrželo a provozují to každý týden. Není pochyb o tom, že z té hromádky čísel lze věštit mnohem lépe než ze včerejšího lógru, ale při rychlých soudech se člověk musí včas kousnout do jazyku a uvědomit si, že celý byznys funguje přinejmenším v tříletém cyklu.

A ten nelze zastavit. To, co jako dobře informovaní filmoví konzumenti vidíte, je pouhá špička ledovce, o který se každoročně tříští i největší z hráčů. Stejně jako v šachové partii se tu ale promýšlí několik tahů dopředu, přičemž ruletové plátýnko se přímo prohýbá pod žetony jednotlivých studií. Stejně jako v hazardu se stane, že mnozí vsadí na podobnou kartu a nehodlají cuknout, ani ve chvíli, kdy je neúspěch téměř jistý. Jim se to přece nestane! Z pozice běžného diváka vám může připadat divné, že Hollywood neustále sype do kin holčičí knižní adaptace, když se přece už předloni jasně prokázalo, že šanci mají jen ty nejprovařenější bestsellery. Neuvažujete přitom v širším měřítku, kde životní cyklus konkrétního projektu - od zakoupení práv po premiéru v kinech - může snadno přesáhnout deset let.

Každodenní producentskou praxí je prohledávání šuplíků, oprašování scénářů, ale i frenetické a ukvapené nákupy nových licencí, naskakování na úspěšnou vlnu, urychlování trendy pecek, uklízení vyšumělých témat do neatraktivních slotů, krácení nebo naopak posilování marketingových rozpočtů, snaha vyždímat aktuální virály nebo doutnající nostalgii. V jejich vizích má každé zboží svého kupce, jde zkrátka jenom o timing. Natočený materiál navíc přece nevyhodíte, protože pokud nejste major studio, poslaly by na vás odbory okamžitě armádu právníků.

Prudká následování trendů, jejichž obměna je v internetovém věku katalyzována na samotnou hranici únosnosti příjemců (natožpak tvůrců), jsou tradičním hazardem. Je to hraní skořápek, ze kterého nezchudnete. Malé částky, rychlý výsledek a tedy spousta času třikrát, čtyřikrát předělat scénář. Změna produktové strategie, kdy se rozhodnete další tři, čtyři roky natáčet jeden žánr nebo se přiloudit do jednotící linie té které sezóny (letos v létě jednoznačně vládne sci-fi), je mnohem ošemetnější věc. Tady platí, že bez pevných nervů naděláte víc škody než užitku. Jde o obrovské peníze na rozpočtech, a tak se všichni - přesně jako v pokeru - do posledního momentu tváří jako že mají jasnou hitovku. A věří jí natolik, že začnou marketingově žvanit o sequelech a prequelech už ve chvíli, kdy se film teprve stříhá a ani neprošel skrz focus groupy, z nichž je většinou předem jasných tolik faktorů, že možná neuhodnete opening weekend na desítky centů, ale minimálně tušíte, jestli má váš pokus o novou zavedenou sérii nějaký potenciál.

Všichni sledují všechny, takže ke změně obecné taktiky dochází až ve chvíli, kdy se něco pokazí na několika frontách. Jeden průšvih nezruší kariéru zavedených producentů, režisérů nebo hereckých hvězd. Stejně jako v případě opačného výsledku - úspěchu, tu platí, že jednou je to náhoda, podruhé klika a až potřetí trend. Ano, po Osamělém jezdci už nikdy nikdo nepůjde do westernu. Ale tahle volba žánru byla, stejně jako v případě Kovbojů a vetřelců, takovou anomálií, že podle ní nelze nic usoudit. Vezměte si na paškál nějaký profláklejší žánr a přemýšlejte, co by se muselo stát, aby ho Hollywood poslal ke dnu. Komiks je svým způsobem nesestřelitelným miláčkem publika. I kdyby Marvel tratil na obou sequelech Thora a Kapitána Ameriky, v dlouhodobějším měřítku to nic neznamená a zřejmě by to nerozhodilo ani konkurenci od Warner Bros. nebo 20th Century Fox. U komiksů by diváci několik sezón po sobě museli dát dostatečně hlasitě najevo, že už jsou přejedení a museli by filmy poslat do červených čísel, aby producentům zmrzl úsměv na rtech. A to se rozhodně v dohledné době nestane. Komiks možná časem čeká stagnace, ale tou např. sci-fi žánr prochází už od konce devadesátých let. A přesto se v pravidelných intervalech vrací, aby ozářil letní kinosály.

Ne, na některé žánry si můžete vsadit v libovolném roce. A kdo by snad chtěl argumentovat úpadkem akčních filmů, tam můžeme vždycky argumentovat jejich evolucí v superhrdinské eposy, které jsou svými zápletkami tolik podobné tříaktovkám o zradě, sebezdokonalení a pomstě. Je to symbolické štafetového předání kolíku, které štamgasty odsoudilo do role brblajících pamětníků, co občas v osamoceném rohu trochu hlasitěji třísknou půllitrem o stůl, aby upoutali pozornost (Expendables). Právě na něm si však můžeme ukázat, jak zdlouhavý celý proces byl: od dospívání americké kinematografie v devadesátých letech a bolestivé puberty akčního filmu, přes snahu ikon žánru udržet se na výsluní (konec devadesátek) a slepou asijskou uličku s Jackiem Chanem a Jetem Li, až po zdánlivé kóma v první polovině minulé dekády, kdy akční žánr začal přicházet i o jisté pozice na DVD trhu (pořád je tam má, jen ten trh je pouhým stínem své někdejší slávy). Zkrátka to zatraceně dlouho trvalo, protože lidi byli tvrdohlaví a jimi ovládaný systém manévroval rychlostí Titaniku. Při tomto příměru si ale musíme uvědomit, že Hollywood na rozdíl od neslavného parníku opravdu JE nepotopitelný. A nic se na tom nezmění, minimálně do doby, dokud bude platit mantra o tom, že evoluce je jenom otázkou peněz.

Teď nemluvíme jen o rostoucích rozpočtech, které svým poměrem k jen inflačně rostoucím tržbám možná naznačují plíživé hubnutí velkých producentských břich (pořád mluvíme o desítkách až stovkách milionů dolarů čistého zisku), ale také o tom, že se dá všechno koupit. Sam Mendes nejdřív bondovku natáčet nechtěl, ale pak si to rozmyslel. Michael Bay se zařekl, že s Transformery končí, ale pak si to rozmyslel. A stejně tak Robert Downey Jr. znovu oblékne zlatočervené brnění a bude bojovat za Marvel. V téhle atmosféře vůbec není divné, že tolik fandovských webů očekávalo návrat Christiana Balea do role Batmana. Ano, dostali jsme se do fáze, kdy čím dál tím rychlejší chrlení filmů v sériích unavuje samotné autory (herce i režiséry). Ale únava se zdá býti jen dočasná a ona hrozba upsání se další pětiletce ve stejné kůži je doslova vyvážena zlatem. Vždyť jde opravdu jen o prachy, o obrovské prachy pod nimiž se hroutí předsevzetí a loňské moralizování o tom, za čím vším kdo udělal tlustou čáru. Tlustý balík je totiž mnohem víc než tlustá čára, zvlášť když přijde na placení daní.

A ještě jeden příklad za všechny, co se týče oné setrvačnosti, která je kladivem na všechny rychlé soudy. Jerry Bruckheimer měl poslední velký hit v roce 2007. Od té doby je to kolekce slušně vydělávajících (ale dost mizerně hodnocených) sequelů a nepovedených starterů (Báječný svět shopaholiků, Čarodějův učeň, Princ z Persie a nejnověji Osamělý jezdec). Přesto trvalo dlouhých šest let, než ho studio postupně zbavilo svéprávnosti - Bruckheimer měl na konci devadesátek takovou moc, že si mohl v podstatě diktovat cokoliv. Pak už víceméně dodával studiu na klíč věci, které si samo nadiktovalo, a teď se z něj stává jen pěšák, který projekt zaštítí svým jménem, ale nemá ani právo mluvit do finálního sestřihu (tak to alespoň stojí ve smlouvě na páté Piráty z Karibiku). Tohle postupné odebírání frček ale provázela celá řada obřích průšvihů. Jerryho ovšem litovat nemusíte. Možná ztratil čuch na stříbrném plátně, ale jeho televizní produkce vydělávají neuvěřitelné peníze. Už to dávno není jen chlápek, stojící za úspěchem CSI a Amazing Race.

Jen bláhový snímek by čekal po Pacific Rim konec obřích robotů. Ne, dokonce ani ve chvíli, kdy případně pohoří čtvrtí Transformeři (a to se při vší úctě nedá očekávat - trojka vydělala celosvětově přes miliardu, mnohem víc než první dva filmy (709 a 835 milionů dolarů), robožánr sám o sobě je prostě tak rozjetý, že nejde jen tak zatáhnout za ruční brzdu a očekávat smyk do zapomnění. Můžeme si za to sami, tohle monstrum jsme totiž stvořili my. Stejně tak jsme zodpovědní za jeho výchovu, která jeho mozku velí házet na případné problémy víc a víc peněz, dokud se zázračně nevyřeší. Někde tam vevnitř je něco hodně shnilého, ale zatím to není nic, co by nevyřešil silný CGI deodorant. To, že skrz něj začínáte cítit něco, co tam nepatří, ještě zdaleka nemusí být známka blížícího se konce. To jen uvolňujete místo mladším... vaše filmové léto se mění ve filmový podzim. Nebo máte pocit, že je chyba opravdu jen na jejich straně a vy byste to kormidlo strhli včas a líp? Buďte rádi, že se vezete. Z podpalubí se vždycky mudruje líp. A v případě fatální srážky to máte blíž k únikovým východům.

Takže, co je vlastně pointou článku? Očekávat od Hollywoodu rychlé a rázné řešení oné plíživé krize (ať už existuje či nikoliv, podobných nářků jsou totiž dějiny plné) by bylo stejně naivní jako očekávat rychlé a rázné řešení tuzemské politické situace. To ale neznamená, že nemá smysl řešit přešlapy případ od případu. Jen s tím spojováním do celků a vyvozováním závěrů je to v šoubyznysu vždycky trochu na dlouhé lokte. Což tedy ani v nejmenším neznamená, že si tváří v tvář poslednímu kvartálu nemůžeme v komentářích trochu zanadávat. Jakým trendem (nezaměňovat s "jakým filmem") vás osobně letní sezóna zklamala nejvíc?