Všichni jsme si trochu naivně mysleli, že Robert Rodriguez pořád drží slavného El Mariachiho pevně v ruce, ostatně byla to jeho "mexická" prvotina, natočená ve španělštině za sedm tisíc dolarů, které Rodriguez sehnal tak, že si do těla nechal napíchat experimentální léky. Tomu se říká opravdová oběť filmařské vášni, jenže to ještě Robert nepotkal hollywoodské účetní. Poté co jeho prvotina zaznamenala v mexické videodistribuci regulérní úspěch, začalo vyjednávání o velké kariéře v Los Angeles.

 

Rodriguez pocházel z Texasu a svoje filmy už od jedenácti let dělal doslova na koleni. Střet s kalifornskou realitou pro něj musel být poměrně tvrdý. Columbia Pictures (=Sony) se o něj začala zajímat už v době, kdy El Mariachi získal cenu poroty na festivalu v Sundance. Nabídla odkup snímku, jeho poměrně nákladnou postprodukci (vyčištění, přepis z šestnácti milimetrů na pětatřicet) a především marketingovou kampaň pro uvedení v několika stovkách kin. Snímek v ní byl propagován jako zázrak natočený za sedm tisíc dolarů, ale náklady na uvedení do kin se samozřejmě vyšplhaly na několik milionů. Přesto na tom Sony netratila, a aby mexickou vlnu dokonale vyždímala, okamžitě poslala Rodrigueze natočit "vysokorozpočtový" remake jménem Desperado. Zbytek je víceméně historie - z Rodrigueze se stal kultovní zástupce jedné generace, jehož knižní manul Rebel Without a Crew inspiroval několik generací začínajících režisérů, Antonio Banderas a Salma Hayek si díky Desperadovi rozjeli slušné kariéry, a potulný kytarista s futrálem plným bouchaček mohl spokojeně odejít do západu slunce.

 

Jenže Robert chtěl ještě jednou hrábnout do strun. Poté, co pro studio natočil úspěšné dětské hity Spy Kids a Spy Kids 2, si vydupal mariachiho návrat. Tenkrát v Mexiku mělo být grandiózním uzavřením trilogie, důkazem, že Rodriguez si nenadělal děti a nezpáprdovatěl. Prostě, že pořád ještě umí to, co ho proslavilo. Rodriguez zoufale chtěl svoji leoneovskou trilogii, a tak natočil svůj příběh ve velkém měřítku, se spoustou bizarních postaviček a zvratů. Původně komorní svět Desperada, ve kterém hrála prim vášeň pro vizuální skopičiny a skoro až vysmívání se tradičně přepjaté mexické story, se najednou stal jen morbidním a překotně popisovaným panoptikem. Banderasův Mariachi se pak vedle hostujícího Johnnyho Deppa stal skoro až vedlejší postavou! Byl to průšvih v očích kritiky i fanoušků, ale nikoliv pro Sony. Ta na Tenkrát v Mexiku kývla, když se Rodriguez uvolil natočit sequel ke Spy Kids, ale nedala talentovanému Texasanovi víc než 29 milionů dolarů (Spy Kids 2 stál o deset víc). Snímek vydělal skoro sto milionů a pohodlně se zaplatil.

 

Po návratu Mačety (a snad i účinkování odvozené postavy, strýčka Mačety, ve Spy Kids) by si jeden myslel, že má Rodriguez nad desperadovským světem nějakou kreativní kontrolu. Tím spíš, že Machete vznikl v produkci Robertových Troublemaker Studios a šel do distribuce pod hlavičkou 20th Century Fox. Stál cca 11 milionů dolarů a na klíčovém americkém trhu vydělal cca 27 milionů. To byla dost slabota a dnes očekávanou dvojku spasil v podstatě až nečekaný úspěch na DVD. Zmírající odvětví releasem režisérského sestřihu ožilo a tuhle filmovou oslavu mexického vlastenectví si během prvního týdne na pultech koupilo skoro sedm set tisíc zákazníků.

 

Mezinárodní distribuci ovšem pořád řídila Sony, což naznačuje, že Mačetu Rodriguezovi jen půjčila. Sequel snímku ovšem stál rovných dvacet milionů, a to s ním přitom nemá žádné z majors nic společného. Peníze do natáčení nasypal Rodriguez a několik menších producentů. V Americe snímek distribuuje Open Road Entertainment, ve světě pak ti, kdo předem zaplatili za distribuční práva (to je obvyklý model např. u seagalovek). Kdo následoval tyhle informační drobečky, ten by si snad mohl myslet, že Sony - pokud jakkoliv doposud vlastnila práva na vše spojené s Desperadem - konečně usoudila, že oslík už dukáty neponese, a vrátila Rodriguezovi jeho hračky. Nic by však nemohlo být dál od pravdy.

Sony teď totiž chystá El Mariachiho jako televizní seriál o sedmdesáti dílech. A Rodriguez je mírně řečeno naštvaný, že se o tom dozvěděl až z tiskové zprávy. Studio mu prý kdysi dávno zavolalo, že má takový nápad. Ale skončilo to jedním telefonátem a Rodriguez si myslel, že dál se věci nepohnuly. Jenže teď se Sony ohání hotovým dealem a snahou o věrnost předloze. Tímhle obcházením Rodrigueze si možná u potenciálních fanoušků pěkně pošlape pověst, ale berte to tak, že se bude cílit převážně na početnou skupinu mexickým přistěhovalců. Stačí se podívat na úspěch Ošklivky Betty, Takové moderní rodinky a dalších seriálů s vydatnou latinsko-americkou účastí. Mají velký úspěch a toho je třeba se chytit. A taky trochu namíchnout Rodrigueze, který se snaží spustit vlastní televizní stanici zaměřenou na mladé. Tam určitě bude šířit svoje know-how, které se svým způsobem znovu a znovu vrací k poetice desperadovského vesmíru. A tak se ho Sony rozhodla předejít.

 

Osobně mám pro Rodrigueze slabost. Jeho období dětských filmů sice bylo temné, jeho one man crew je spíš obchodní značka než realita (s natáčením mu velmi často pomáhá hodně lidí, aby pak Robert, coby ten nejslavnější, slíznul všechnu smetanu), ale s Machete se dokázal vrátit ke kořenům a zjevně ho to pořád ještě baví. Dokonce překonal svou pýchu a nechal na post režiséra uvést i někoho jiného! Tahle televizní věc je ovšem čistý byznys a trumfy jsou na straně Sony. Řeči o morálních právech skončily, když v roce 1995 dostal Robert dobře zaplaceno. Všechno, co následovalo, byla už jen dobrá vůle. A její pohár zjevně přetekl. A co vy, máte pocit, že je to pro Rodrigueze rozhodující moment, možnost se konečně posunout dál a... třeba konečně dodělat druhé Sin City? Co vám vlastně jeho jméno evokuje dnes?