Země neomezených možností? V osmdesátých a devadesátých letech to určitě byla Amerika, ale když se dneska tamních účetních zeptáte, rázem ukážou prstem na nejlidnatější zemi světa. V rámci možnosti dvouciferný meziroční růst (resp. jakýkoliv růst), multiplexy rostoucí jako houby po dešti a co se týče obratu druhá nejvýkonnější filmová velmoc světa. Každý by tam chtěl točit, ale především by tam chtěl každý promítat, stavět, prostě jakkoliv vydělávat peníze. A právě s tím byl doposud trochu problém.

Čína představuje vzhledem k rychle bohatnoucí a čím dál tím početnější střední vrstvě neuvěřitelný potenciál. Tím spíš, že východní divák přímo žere hollywoodské spektákly a rád za ně utrácí (pokud možno ve 3D nebo 4D, prostě je chce vidět v tom nejlepším standardu za jakékoliv peníze). Jeden příklad za všechny? Pacific Rim tu vydělal stejné peníze jako v USA, ovšem o poznání rychleji. A velké úspěchy tu slaví i další hollywoodské pecky. Má to ovšem hned dva háčky.

Jedním je omezený prostor, který je Čína hollywoodským produktům ochotna poskytnout. Za prvních šest měsíců mělo v Číně premiéru 146 filmů. Z toho 117 premiér bylo domácích. Hollywood se o termíny premiér musí doslova prát. Na každé studio zbude jen pár slotů, bere se jen to nejlepší (nejdražší) a na rozdíl od domácího nebo evropského trhu nemá hollywoodský producent vůbec žádnou kontrolu nad timingem - klidně může jít do souboje s největší hollywoodskou konkurencí, nebo hůř - jedním z nejočekávanějších lokálních hitů. Proč si Hollywood nedupne? Ale jděte, nikdo si nechce čínský trh rozzlobit. Naopak se všichni snaží do děje svých filmů propašovat čínské kulisy nebo postavy, aby si místní výběrovou komisi naklonili. Hlavním klíčem k úspěchu Pacific Rim je přece to, že se podstatná část děje odehrává v Hong Kongu.

Ale abychom se dostali k tomu druhému háčku. Co se týče podílu z tržeb, mají hollywoodská studia nárok nikoliv na cca půlku jako doma v Americe, ale obecně na trochu menší kus koláče (něco musíte dát distributorům a samozřejmě záleží na konkrétní dohodě s konkrétní zemí). V případě Číny jim mělo náležet 25% tržeb. Jenže nebyli by to podnikaví úředníci, kdyby se nesnažili tuto částku snížit o nepřímou daň v hodnotě dvou procent. Na to ovšem studia reagovala tím, že přestala výtěžek z čínských tržeb inkasovat. Celá situace trvala od loňského podzimu a ve vzduchu visely doslova stovky milionů. Nikdo nechtěl povolit, protože jakmile by byť jediné studio souhlasilo s 23%, byl by to precedens, kterým by si čínská strana vymohla nové podmínky.

MPAA nakonec vyslala do Číny tým vyjednavačů a ti začátkem minulého týdne vyjednali příměří, resp. podařilo se jim husarský kousek - donutili totiž čínského obra couvnout a dodržet původní dohodu. Z opatrného našlapování kolem horké kaše je ale evidentní, že jindy snad až přehnaně sebevědomý Hollywood taky občas umí být pokorný. TO ovšem není zjištění hodné oslavy, mnohem spíš jen další potvrzení trendu posledních let, kdy se scenáristé čím dál tím častěji musí orientovat v orientální filozofii a řešit, že k zemi nepošlou Empire State Building, ale Bank of China Tower. Jak se vám osobně tahle asijská vlna zamlouvá... je to svěží vánek nebo spíš tsunami?