Thajské akční filmy jsou podivný žánr. Jakmile z těch soudobých uvidíte alespoň dva, tři, máte pocit, že jste je viděli všechny. Zpomalovačky? Check. Videoklipový vizuál? Check. Všehoschopní kaskadéři? Check. Kolena a lokty? Double check. Nad tím, kam jsou ochotni thajští choreografové přivést bitky a lidský prah bolesti jako takový, se mi opakovaně tají dech, ale přiznejme si, že především snímky zasazené do současnosti se už poněkud okoukaly, zvlášť když v těch na západ exportovaných hrají stále titíž lidé. Všichni tak nějak doufají, že na podzim chystaný Tom Yum Goong 2 posune trendy zase o kus dál, ale od nástupu Tonyho Jaa nás Thajsko překvapilo snad jen jednou. To když režisér Prachnya Pinkaew rozhodl, že když může z loktů udělat zbraň hromadného ničení chláp, není žádný důvod, proč by to nesvedla i ženská. Jmenuje se Jeeja Yanin a Pinkaew ji po jejím debutu jménem Chocolate procpal do několika dalších filmů, především proto, že se Tony Jaa mezitím trochu zbláznil a odešel meditovat do džungle. A jak je to tedy s tou emancipací v muay thai? Inu, Jeeja je spíš odbornicí na taekwondo, ale to neznamená, že byste ji snad chtěli předběhnout ve frontě. Takové společenské přešlapy totiž VZP nehradí.

Co značí tenhle obrázek? Že to máte spočítané...

Chocolate (2008) (IMDB, ČSFd)

Proč se ten film jmenuje Čokoláda? Protože Čokoládu má přece každý rád. Hlavní hrdinka se ale jmenuje Zen a je to autistka. Což v thajském překladu znamená, že má bleskové reflexy a zvládá odkoukat jakoukoliv formu bojového umění, aby vás s ní potom mohla zmlátit. Jestli ještě jednou na nějakého autistu zkusíte fór se sirkami z Rain Mana, určitě dostanete nakládačku! Dojo souboj jsem vybral proto, že jasně ilustruje poněkud uvolněný thajský přístup k lidem s jakoukoliv poruchou. Cokoliv, co trochu vybočuje, se dá použít skoro jako ilustrace superschopnosti, takže nedostatek vkusu (ADIDAS) a chorobný tik z vás zjevně taky udělají mistra bojových umění. Ale co, hlavně že se děcka perou. Jeeja je sice občas taekwonďácky ztuhlá a v jiných scénách je vidět, že na ni občas musí kaskadéři čekat, ale přesto klobouk dolů před jejím výkonem a mimózností téhle scény. Její hrdinka má navíc stejně jako Hit-Girl jednu zásadní výhodu oproti klasické hollywoodské mantře - mlátí hlava nehlava i chlapy. A tím nemyslím takové ty bezejmenné zástupy pěšáků, kteří jsou evidentně pod její úroveň. V Hollywoodu platí, že ve finální akční scéně se holky perou s holkama a kluci s klukama. Výjimky prakticky neexistují, a přesto si Hit-Girl mohla ve finále jedničky podat Marka Stronga. Jeeja Yanin si dokáže podat každého. A chlápky v teplákovkách si dává k snídani.