Avatar měl premiéru v prosinci 2009. To je tři a půl roku, dámy a pánové. A i když se od té doby objevilo pár povedených 3D efektů v různých filmech, žádný ze snímků se ani nepřiblížil tomu, co James Cameron dokázal nabídnout. Avatar je dodnes vlajkovou lodí nového formátu, a kdyby ho do kin vypustili dnes, ještě by snad dokázal pár lidí obrátit na víru, protože tohle tenkrát bylo TO, co stálo za vstupné navýšené o dvacet procent. Takhle vypadala budoucnost servírovaná skrz růžové brýle. Budoucnost, která už je dnes bohužel jen vzdálenou minulostí.

3D formát se stal otravnou berličkou, která studiím slouží jen k vydělávání peněz. To jsme věděli už od začátku, ale Hollywood nám to dává najevo stále se navyšujícím počtem konverzí oproti filmům natáčeným ve 3D nativně. Hlavním rozdílem kromě hloubky 3D zážitku je především cena. Natáčet ve 3D znamená rozdíly v milionech, urychleně konverzovat jen ve statisících. A všichni víme, jak to s hollywoodskými účetními je, když rozdíl nepoznají oni, nepozná ho podle nich ani zákazník. Na zadní se ale nestaví jen diváci v našich diskuzních fórech, vypadá to, že vřelý vztah ke 3D se začíná rozpadat i na půdě severoamerických kin. Poslední čísla animáků, ale i hraných filmů, naznačují znatelné ochlazení ve vztahu ke 3D verzím. Zatímco dřív na nich studia vydělala 35-40% veškerých tržeb, dnes se podíl pohybuje sotva kolem čtvrtiny tržeb. A i za tohle numero může především Evropa a Asie, protože např. v Rusku a Indii považují relativně nový formát za velký tahák davů. I tam ale kouzlo přestane působit, především kvůli mastným příplatkům. Ve skrytu duše bychom si asi přáli, aby se z 3D formátu stalo minoritní pozlátko pro fajnšmekry, kteří v něm stále vidí pokrok, ale na podobný downgrade je asi příliš pozdě.

Kina totiž musí tu technologii z něčeho uplatit a stejně tak se jí budou držet výrobci televizí, kteří se do ní vrhli stejně bezhlavě. Stačí se podívat na trh - ve střední a vyšší třídě televizorů už sotva najdete LCD, které by neumělo 3D. Výrobce nezajímá, že 3D nechcete, prostě vám ho vnutí, protože velká zkratka zabírá víc než nicneříkající PR řečičky o hertzích a IQ, kterým vaše televize disponuje. Tohle je přece úplně nový rozměr, nasaďte si brýle a počkejte, na přání vám ztrojrozměrníme i Ordinaci v růžové zahradě! Z naděje filmového průmyslu se stal jen prázdný reklamní tahák, ze kterého fanoušci začínají mít kopřivku.

A není se čemu divit, protože neprostupná houština technologií nám recenzentům skoro brání dát čtenářům dobrou radu, a to i v případě, že jsme film ve 3D viděli. Většinou se omezíme na pravdomluvné, leč otřepané fráze ve stylu "radši bych to viděl ve 2D, protože byla tma jako v pytli, a akční scény jsou příliš rychle stříhané". Ano, aktuální trend postkonverzí a natáčení trikových záběrů v noci tomuhle formátu uřezává větev smrtícím tempem. Režisér spolu se střihačem film naladí na 2D verzi a následná konverze pak vůbec nebere v úvahu, že dynamika záběrů je převálcována snahou o plastičtější obrázek. A když už řekneme, že jsme něco viděli, protože jsme náhodou byli v IMAXu nebo v kině, kde promítač nešetří a používá dvě lampy na promítačce, můžete se klidně spálit tím, že půjdete do kina, kde je obraz tmavší, brýle ho propouštějí méně a nebo to prostě někdo mizerně naladil. Mysleli jste si, že s odchodem analogových promítaček se všechny nešvary zázračně vyřeší? Ne, jen přibudou úplně nové, mnohdy daleko otravnější (např. vysvícený bod uprostřed plátna v jednom sále na Novém Smíchově, který mne neskutečně iritoval ve všech tmavých scénách Podfukářů). Ale to trochu odbíháme. Garance jednotného 3D zážitku pro všechny zkrátka není dána, dokonce není dána ani garance jednotné ceny (viz trapné kupování brýlí v Cinema City).

Kinaři si přitom jen málo uvědomují, že kupní síla obyvatelstva není na takové úrovni, aby neřešila rozdíl mezi 2D a 3D. Ostatně v diskuzích online i offline řeším dotazy na kvalitu 3D takového či makového filmu téměř denně. A nevzpomínám si, kdy jsem naposledy někoho opravdu poslal na 3D tam či onam. Jsem technický typ a mám rád nové technologie, podle všech předpokladů bych měl 3D fandit. Jenže to by muselo přinést očividné zlepšení oproti ostatním prezentovaným verzím. A to je, obávám se, v současné podobě pouhou iluzí. Nejdu přece do kina jen na film, očekávám i jeho bezchybnou technickou prezentaci. S obsahem si chci užít i formu. A rozdíly mezi jednotlivými kiny mne často inspirují k tomu, abych jel o deset kilometrů jinam (v rámci Prahy to není zas tak úžasná vzdálenost). Za tuhle iniciativu ovšem požaduji zmíněný rozdíl.

Co je rozdíl a co si na rozdíl jenom hraje? To je velmi subjektivní otázka. Kromě 2D/3D máte v rámci hlavního města možnost zkusit 4K projekci, Dolby Atmos, 4DX nebo IMAX. Zatímco první dvě jsou spíše pro mlsné jazýčky a při vysvětlování toho, že 4K je fakt ostřejší a Atmos fakt zvukomalebnější, musíte chtě nechtě počítat s tím, že přesvědčovaný ten rozdíl nebude vnímat nikterak výrazně, u 4DX a IMAXu dostáváte za svoje peníze prokazatelně něco navíc. Ať už je to velké plátno nebo herda do zad.

Zmíněné technologie jsem neuvedl jen tak náhodou, protože nejen v rámci ČR, ale i globálně jsou teď protežované mnohem víc než 3D. I kinaři vnímají, že onen extra rozměr už se stal ohranou písničkou, a tak přemýšlejí, co lidem předhodit, aby se nevraceli ke svým domácím kinům a HD televizím. Tam totiž proběhla opravdová a hmatatelná revoluce. Lidé přešli z rozmazaného analogového PALu na digitální Full HD. Sice je trochu mázlé, kvůli datovému toku, ale proměnil televizi k nepoznání. Toho rozdílu si totiž opravdu všimnete. A co teprve přechodu z DVD na Blu-ray - svět se rázem promění v pískoviště plné ostrých hran, nečekaných detailů a nádherných barev. Tenhle technologický skok se na plátnech kin neprojevil, protože dobře seřízená 35mm promítačka poskytovala stejně ostrý obraz jako 2K projektor. Stejně tak zvukově nyní s nástupem levných 5.1 reproduktorů zažívají domácnosti revoluci, protože ty bedničky konečně hrají prostorový zvuk i v rámci některých televizních kanálů, nikoliv jen magickými filtry přechroustané analogové stereo. V kinech ale máme 5.1 od devadesátých let a jen pouhé přidávání kanálů a bezztrátových kodeků v uších většiny lidí o moc lépe nezní. Nezapomeňte, že mluvíme o generaci, která neslyší rozdíl mezi CD a mp3.

A přesto teď severoameričtí kinaři hodlají útočit právě na uši. Dolby Atmos už svoje tažení kiny zahájila a zní opravdu líp. Ne o tolik líp, než byste čekali, ale většina lidí stejně v kinech srovnává spíš hlasitost, než prokreslení zvuku. A co je důležité, Atmos nestojí ani korunu navíc. Americká síť Cinemark teď investovala do konkurenčního systému Auro 11.1 a nasadí ho do 150 ze svých 467 kin. Není to nic moc, ale je to začátek, ostatně oba formáty se budou rozkoukávat hodně pomalu, protože trpí efektem Hlavy 22 - kinaři je chtějí instalovat až ve chvíli, kdy v nich bude namixováno dost filmů. A filmaři v nich nemixují, protože systémy nejsou v dostatečném množství kin. Prvním filmem, který bude v Auru i v Atmos je mimochodem Blomkampovo Elysium.

Dobrou zprávou bezesporu je, že jsou kinaři v zásadě ochotni investovat do jakýchkoliv technologií, které mají šanci na mainstreamové rozšíření. Být o krok napřed je jejich jedinou šancí, jak čelit náporu levné spotřební elektroniky, která útočí na vaše domovy. A 3D se ukázalo být spíše Černým Petrem, než trumfovým esem, takže je potřeba najít co nejrychleji další zaručený tahák. Jenže co by to mělo být? Na lepší zvuk do kina příliš lidí nenatahají, lepší obraz už nikdo neocení. A 3D bez brýlí? Momentálně k němu mají blíže LCD televize, na které kouká malý počet lidí z omezeného počtu úhlů, nikoliv obří sály pro stovky lidí. A i kdyby se to náhodou povedlo, není už v samotné 3D technologii snímání filmů zakopán pudl mnoha omezení a kompromisů?

Co by vás donutilo víc chodit do kina, když zůstaneme čistě v technologické rovině? Obávám se, že jsme se ocitli ve slepé uličce a kinaři budou muset sáhnout jinam, aby zarazili odliv svých zákazníků. Od nástupu televize v padesátých letech se jim zatím vždy podařilo najít nějaké řešení. Doufejme, že tomu tak bude i nadále. Určitě by neškodilo, kdyby místo chvalozpěvům technologických gigantů občas naslouchali i připomínkám svých zákazníků.