Steven Seagal v uzavřeném prostoru - v devadesátkách ideální konstelace, dneska to zavání vtipem o příliš úzkých futrech. Radši už nechme laciného pomlouvání a pojďme si hezky zavzpomínat, ostatně tenhle týden to v českých kinech a Bílém domě zase bude lítat a při sledování toho, jak teroristi okupují nějakou budovu a nějaký chlápek jim to přijde rozmluvit s kvérem, si prostě nelze nevzpomenout. A je vlastně jedno, jestli ovládá opravdové aikido nebo jenom to verbální. Channing Tatum ve White House Down tak nějak přebíhá mezi obojím, ale hraje si spíš na Willise než na Seagala, takže svatý post Caseyho Rybacka zůstává neohrožen. Právě on tenkrát postavil do latě teroristy na USS Missouri. Stačilo pár granátů v mikrovlnce a přátelská rozmluva s psychopatem Strannixem. Jak to ty vyjednavače ve škole učí? Dostaňte se teroristovi do hlavy. To se Caseymu rozhodně povedlo.

Přepadení v Pacifiku (1992) (IMDB, ČSFD)

Dodnes nejúspěšnější a nejlépe hodnocená seagalovka ze všech. Dokonce má dvě nominace na Oscara, ale ani jedna z nich není pro Eriku Eleniak (nejlepší výskok z dortu zjevně tehdy nebyl mezi kategoriemi) ani pro Tommyho Lee Jonese, který si záporáka vyloženě užil. Ne, nominace byly za zvuk a střih zvukových efektů. Tommy Lee Jones a Gary Busey přitom svým ztvárněním záporáků do filmu vnášejí zcela nový rozměr a režírující Andrew Davis (Uprchlík) chytře vsadil na charakterní herce namísto osvalených borců, kteří by pro Seagala představovali výzvu spíše fyzickou. Takhle zkušení herci drží Seagala během dialogů i v hloubkách, kde by se o samotě jenom bezmocně topil. Jenže, co si počít, když se má začít bojovat hezky muž proti muži? Tuhle závěrečnou scénu si všichni pamatujeme, ale málokdo si uvědomuje, že celé dvě třetiny z ní zabralo goldfingerovské vysvětlování plánu chlápkovi, kterého hodláte co nejrychleji zabít. Tommy Lee Jones je ale ve svém šoumenství tak odzbrojující, že by byl hřích ho přerušovat. Tím spíš, že ty tomahawky s jaderným báglem ještě pěkných pár minut poletí, takže kam vlastně spěchat, ne?

Jakmile souboj na nože začne, pochopí i profík genialitu celého plánu a vlastně i ty oscarové nominace. Vždyť vlastně stačí, aby Tommy Lee jen zkušeně máchal rukama, jak ho to naučili choreografové a Seagal ho o poznání zručněji stínoval. Zvuky střetu oceli dodávají celé scéně pocit naléhavosti, stejně jako tržné a řezné rány, díky nimž víte, že to není jen klasické mlácení pěstmi, ze kterého vás druhý den ráno dostanou dva brufeny a pytlík ledu nad pravým okem. Ne, tady se dva pečlivě trénované armádní stroje snaží najít díru v neprostupné obraně. A vyhraje ten, kterému to méně kecá, nikoliv však bez suvenýru v podobě ošklivě vypadající rány nad obočím. Proražení obrazovky protivníkovou hlavou už je pak jen perlička pro diváky. Dokonce i Casey ví, že takhle se počítač nevypíná.