Do českých kin konečně vstoupil Lone Ranger a musím říct, že to zatraceně bolelo. Gore Verbinski totiž stvořil neúnosně dlouhý paskvil, který budete chvílemi milovat, abyste ho vzápětí začali krutě nenávidět. Je libo perfektně vypadající westernovou podívanou, v níž se kamera mazlí s každou lokomotivou, koňským kopytem a horským masivem? Lone Ranger boduje! A co nejidiotštější komedii roku, jejíž hlavní hrdina si máchá hlavu v koňských výkalech a jeho sidekick je pomatený idiot v tom nejméně vtipném slova smyslu? Ano, najdete to ve stejném filmu...

Jako by Verbinski natočil mohutný dramatický western s dvojicí odvážných hrdinů a pak mu někdo dupl na krk, že to musí být komedie. A tak ústřední duo putovalo ven a místo něj se přidala dvojice rádoby zábavných blbounů, stopáž se nafoukla o hodinu dějového vakua a poslalo se to do kin. Výsledkem je tudíž trýznivý zážitek pro všechny, kteří ucítí westernový potenciál takřka z každé atmosférické vteřiny stopáže. Mohlo to být tak super. A je to taková nesmyslně zmršená hrůza.

 

Už teď je navíc jasné, že má Disney před sebou další propadák z ranku Johna Cartera (akorát špatný) a Lone Ranger je tedy dalším hřebíčkem do bruckheimerovské rakve. Zázrak z pirátského ranku se zkrátka nekoná, náladu na epickou podívanou z divokého západu tak musíte hasit jinde. Lone Ranger po ní totiž budí ještě větší žízeň, a v tu chvíli máte dvě možnosti. Buď sáhnete po některé z podařených westernových komedií, které jsem doporučoval na začátku října. Anebo si zavzpomínáte s nějakou dramatičtější klasikou, která stejně jako Lone Ranger opájí vizuálem, zároveň ale zvládá odvyprávět důstojný dobrodružný příběh. Že vás láká spíš to druhé? Tady máte pět tipů, které se mi předevčírem draly do mysli v přítmí kinosálu.

Kapsy plné dynamitu (1971)

Jestli u Lone Rangera něco potěší, jsou to hrátky s mašinkami. Víceméně to vypadá tak, že po první akci čekáte dvě hodiny na finální inferno na kolejích, což přímo svádí ke vzpomínkám na Kapsy plné dynamitu. Tam se totiž plnou parou vpřed hrnul sám Sergie Leone, který zamotal Jamese Coburna a Roda Steigera do mexické revoluce. Tahle dvojka se potom maximálně vyblbla hlavně s trhavinou, hlavním chod ale reprezentuje obří scéna se dvěma vlaky, při které se hláškuje a umírá jako na běžícím páse. Jasná inspirace Verbinskiho novinky, která dodnes funguje na jedničku.

 

Pátrači (1956) (V. I. M.)

Sergio Leone sice zvládal záběry na krajinu mistrovsky. Mnohem raději ale sledoval pošramocené lidské tváře, takže se v tomhle směru ani nepokoušel překonat ultimátního krále westernové ikonografie. Tím je jeho předchůdce John Ford a nikde to není vidět víc než v Pátračích. Příběh zatvrzelého kovboje Ethana Edwardse (ano, John Wayne), který se snaží zachránit svoji neteř z indiánského zajetí, patří mezi nejlepší westernové road movie. Mimo Leoneho Pátrače s oblibou citují i Tarantino nebo Spielberg, pochopitelně se tedy dají vystopovat i v Lone Rangerovi, jehož hrdinové taktéž cestují po indiánském území a snaží se přitom zůstat naživu. Jen se přitom snaží i vtipkovat, což by Duke pravděpodobně utnul jediným charismatickým pohledem.

 

Tanec s vlky (1990) (V. I. M.)

Když John Reid přijíždí na začátku Lone Rangera do města, prérií se prohání stádo bizonů. A kdykoliv člověk vidí bizona, nemůže si nevzpomenout na Tanec s vlky. Nejvelebenější počin Kevina Costnera je nepřekonatelnou sondou do vztahu bílého a rudého muže, což je střet, který se hojně rozebírá i Lone Rangerovi. Když Reid v půlce filmu dorazí do indiánské vesnice, kde si z jeho bělošských posunků samozřejmě tropí srandu, je to jasný odkaz na Costnerovy etudy s tatankou, které odlehčovaly tíživý příběh o vyhlazování původního amerického obyvatelstva. U Lone Rangera na tyhle notičky dojde taky. Pokud ale dostanete chuť na pořádnou symfonii, víte, kde ji najít.

 

Tenkrát za Západě (1968) (V. I. M.)

Western z nejwesternovějších a největší inspirace Lone Rangera. Určitě totiž není náhoda, že na jeho začátku čeká několik můžu na vlak, zatímco se kolem roztáčí příběh o hamižném železničáři a krevní mstě. Lone Ranger pak sice ukročí do úplně jiných sfér. Dokud ale Hans Zimmer srdnatě imituje Morriconeho ikonický soundtrack (ve třetích Pirátech mu to zjevně nestačilo) a Tom Wilkinson pletichaří ve svém osobním vagónu, nelze nemít před očima takřka identické výjevy z 45 let staré klasiky. Že jsou v ní jenom jedny koleje a nevystřílí se zdaleka tolik nábojů? No... tehdy si prvotřídní desperáti holt vystačili i s málem.

 

Zorro (1998) (V. I. M.)

Maskovaný ochránce pořádku, hamižný boháč s promakaným plánem, velitel kavalerie Barry Pepper, který vypadá úplně jako kapitán Love Matta Letschera... K Zorrovi (ačkoliv to není stoprocentní western) má Lone Ranger asi nejblíž, jen v něm mexické chuďase nahradili asijští a indiánští a ústřední rek má místo mentora sidekicka. Podoba čistě náhodná? V tomhle případě ani omylem. Oba filmy totiž napsali Ted Elliot a Terry Rossio, kterým po čtyřnásobné pirátské štaci očividně došly nápady. Z velké části tak recyklují dobrodružnou romanci s Banderasem, ze které Martin Campbell vysoustružil jednu z nejenergičtějších pecek konce devadesátých let. Škoda, že Armie Hammer nezvládá přerod z blba v hrdinu zdaleka tak výborně jako Banderas. Tyhle dva filmy si mohly v klidu konkurovat, místo toho jsme ale nafasovali další Legendu o Zorrovi. A vsadím boty, že z Lone Rangera i Zorrova pokračování za pár let zbyde jediná vzpomínka. Ehm, to je ten film, kde se běhá po digitálním vlaku?

 

Půjdete na Lone Rangera do kina? Nebo raději zůstanete doma a dáte šanci jeho inspiracím? Dejte vědět v diskuzi a nebojte si připojit svoje westernové tipy. Dobrých filmů s klobouky není nikdy dost!