Neuvěřitelné ofenzívě ze strany Marvelu se v posledních letech dokázal postavit jen jediný muž. Není to Bruce Wayne, nýbrž Christopher Nolan. S jeho požehnáním teď Warner Bros. a DC Comics posílají proti nepřátelským šikům hrdinů z nejikoničtějších - Supermana. Hraje se o všechno. Dokáže Muž z oceli jedním tahem smáznout náskok konkurence, nebo zarazí další hřebík do rakve jako to před pár lety udělal Green Lantern? Odpověď už možná tušíte podle zahraničních ohlasů. Přesto si troufneme říct, že jen těžko půjdete do kina připraveni na to, co si pro vás Nolan se Snyderem přichystali.

Jak to vidí imf

Hundred times cooler than Armageddon! Ano, přátelé, topíme hypu pod kotlem, a smějeme se přitom jako malé děti, protože je co oslavovat! Pověsti nelhaly, trailery nepřeháněly, vlastně by se dalo říct, že se obojí drželo celkem na uzdě. Muž z oceli je totiž nejen "f*cking epic", on má i hloubku, do které vám žádná ukázka nahlédnout nedá. Na první omak je to "jen" blockbuster, ve kterém všechno skvěle funguje. Podobně jsem popisoval druhý Star Trek, ale Snyder tu má superhrdinskou premiéru, a tak působí dojmem chlapečka, co právě k Vánocům dostal to, co si vždycky přál. A jakkoliv má velké oči, vydrží vás až do finále nezahlcovat akcí a laciným pozlátkem. Ne, jde s emocemi až na dřeň, rozehrává charakterové šachy a obrovské drama, aniž by přitom musel být za každou cenu temný.

Tohle není netopýr v červenomodré pláštěnce, Superman si jde vlastní cestou, a na konci ho budete setsakra respektovat. Není to šašek v brýlích, co koktá na poradách Daily Planet. Ale není to ani do sebe zahleděný borec s bebíčkem. Je to mimozemšťan - někdy tápající, jindy zachraňující, s povahou titána i zvídavého dítěte. Umí být stejně tak neporazitelný jako křehký a scénář spolu s Cavillem umějí tenhle vodopád myšlenek prodávat skrz chytlavý vizuál a nadživotní, i když třeba trochu klišovité, proslovy. Snyder s Nolanem do filmu zvládli nacpat tolik motivů, že se takřka dvouapůlhodinová stopáž najednou zdá být až bolestně krátká. Pořád je potřeba něco řešit, pořád odhalovat... a pořád žasnout. Snyder ale čeká na správný okamžik, chce aby publikum nejdřív Supermana pochopilo, a pak teprve zbožňovalo. Finální útok na první signální ovšem předvádí kinetickou akci rozměrů, které tu nebyly od sequelů Matrixu. To není jen o vršení atrakcí, jak předváděly poslední Bayovy filmy. Tady s každou další rozbitou budovou stoupá napětí a duel hrdiny a záporáka je natolik osudový a dvojznačný, že přestanete vnímat triky, přestanete vnímat money shoty... budete vnímat postavy a příběh, obklopené řemeslem, které nemá obdoby.

Určitě teď máte spoustu otázek. Já mám spoustu odpovědí. A nechám si je do recenze, protože tahle plocha je příliš malá a právě teď ser mi pořád ještě trochu klepou prsty.

 Jak to vidí st39.6

Ve všech disciplínách, ve kterých Singerův Superman se vrací zklamal, Snyder boduje takovým způsobem, že bude Hollywood muset přepsat tabulky jaw-droppingu. A naopak, kde Singer brnká na noty nostalgie a ždíme emoce z diváků odkojených na staromódním superhrdinovi v červených spoďárkách, tam Snyder ... ani netáhne. Dalo se to čekat a je to dobře. Muž z oceli je moderní film s moderním pohledem na postavu, která potřebovala do žil vehnat pár hektolitrů adrenalinu už pěkně dávno. Základy zůstávají stejné, ale Snyder k nim přistupuje po jiných cestičkách. Proto je první polovina filmu, ačkoli nabušená takovým způsobem, že vedle ní všechny originy blednou závistí, dost roztěkaná - na flashbacky do dětství se těžko zvyká, jsou na sebe moc napěchované a co hlavně, potřebují podstatně více místa. Kdo by to byl řekl u filmu, který má přes dvě hodiny, že?

Snyder naťukává emoce snad každým monologem pa Kenta, ale chybí mu tah na branku. Protože když už otevřete slzové kanálky, Muž z oceli přeskočí někam jinam. Zpravidla do nějské řežby. Vadí to jen chvilku, protože Snyder v akci exceluje. Superman v ní konečně předvádí kousky, které jsou hodny jeho jména. Tady se nehraje na nějaké parádičkování jako v marvelovkách, Superman se tluče po hubě s protivníky, kteří Thory, Iron Many a podobné chcípáky snídají s ranní kávou místo koblížků. Stačí chvilka zaváhání a dostaneš po kebuli lokomotivou! Snyder to pochopil, a proto předvádí destrukci v měřítku, ve kterém jsme na ní zvyklí maximálně z japonských anime. Tady se bijí bohové, z cesty!

Když se před vámi na plátně začnou dít digitální divy, Zimmerovy noty rozduní sál geniálním soundtrackem, Cavill se na vás podívá božanským pohledem, v němž se skrývají veškeré hodnoty, které s sebou Superman napříč desetiletími nese, a když Shannon opětuje zabijáckou grimasou, která nikdy neotupí jeho velmi dobře napsané motivy, můžou se stát dvě věci. Buďto si čůrnete, nebo Snyderovi na jeho hru nepřistoupíte, protože působí po emoční stránce trochu nedovařeně. Já si čůrnul a sem tam jsem měl chuť nějakou tu slzičku uronit. Ale spíš radostí. Muž z oceli je jak dobrý pošťák. Doručí vše, co jste od něj na základě trailerů čekali. Do posledního dílku to před vámi naskládá, a pak vám to nechá bouchnout do ksichtu.

Jak to vidí Marigold

Temný restart supermanovského mýtu se nekoná. Ano, je tu mnohem hlubší a propracovanější kryptonská linie, ale geneze Muže z oceli je vměstnána do několika flashbacků, které nikterak nevybočují z žánrových mantinelů (otec radí, maminka utěšuje, kluk se s tím trochu pere). Nemůžu se zbavit dojmu, že mnohem větší citová investice padla na samotné kulisy než na postavu Supermana, kterou navíc dusí prkenný (leč příhodně osvalený) Cavill. Kulisy jsou ovšem bombastické, Snyder se vizuálně utrhl ze řetězu a servíruje škálu, před kterou mají i Avengers tuze malé pindíky. Házejí se lokomotivy, padají mrakodrapy, zem praská, planety explodují… vlastně všechno exploduje. A s tím i můj mozek.

V Muži z oceli jsem našel minimum finesy, minimum ikonických momentů (obvykle se kolem nich motá výtečný Russell Crowe nebo indie weirdo Michael Shannon), minimum poetických momentů a minimum humoru, pro který jsem tuhle sérii držel v chlapecké úctě. Chápu tuhle těžkotonážní bombastickou cestu, ale budu sám sobě heretikem, když řeknu, že po ní radši budu kráčet s načesanými kloučky od Marvela, kteří jsou možná podobně jako „ocelák“ generičtí od hlavy až k patě, ale aspoň se při tom (s výjimkami) netváří tak strašně důležitě a osudově.