Ať už si o Českých lvech myslíte cokoliv, patří podobné předávání a oceňování lokálních filmů k dobrému vychování každé národní kinematografie. Výroční ceny, mezinárodní festival, filmový archiv a stabilní produkce - takhle málo stačí, abychom se před okolním filmovým světem nemuseli stydět, a je vlastně úplně jedno, jestli se naše snímky probojují na zahraniční festivaly nebo ne. I když čas od času by to určitě neuškodilo.

 Kolegové ze zahraničí už se na to taky nemohou koukat...

Právě výroční předávání cen Český lev ale leží spoustě lidí už pár let v žaludku. Když Petr Vachler v roce 1993 celou tu legraci zakládal (a sponzoroval), všichni byli nadšení. Do České filmové a televizní akademie proudili členové pod tlakem, sledovanost stoupala a slavnostní večery měly úroveň. Jenže pak se kolem Vachlera začala sdružovat parta, která si dramaturgii hlavního večera tzv. rozdá, a to je mj. důvodem, proč se poslední pětiletku tyhle ceny vyloženě trápí. Moderátoři se točí v kruhu a zásobují publikum humorem pro hlouček vyvolených, předávající i oceňovaní se vyloženě bojí na pódium, aby nějaký ten vtip neschytali, hudební vložky jsou avantgardní a divák tápe a zjevně už získal i odvahu přepínat. Není divu, že ředitel České televize Petr Dvořák se letos na adresu Českého lva vyjádřil poměrně ostře a rovnou zamítl, že by se napřesrok vysílal nominační večer, jehož televizní přenos je podle něho nejasný už od samotného začátku vysílání.

A to zdaleka nebylo všechno. Dvořák si postěžoval i na to, že s ním Vachler průběh večera nijak nekonzultoval, a že se smlouva podepisovala na poslední chvíli. Zmínka o tom, že Českým lvům chybí půvab a přitažlivost už byla jen diplomatickým hřebíčkem do rakve. Po této reakci z míst nejvyšších ovšem začali panikařit i členové akademie. Na mimořádném sjezdu se rozhodli osamostatnit od Vachlerovy VAC a rádi by udělali maximum pro zvýšení úrovně slavnostního večera. Mj. to znamená, že by chtěli rozhodovat o tom, kdo bude předávání produkovat a režírovat - tj. o tom, kdo bude mít na jeho podobu nejzásadnější vliv.

 K největším kritikům Vachlera patří režisér Vladimír Michálek, autor snímku Je třeba zabít sekala. Je teď třeba zabít Českého lva, nebo postačí včasný lékařský zásah?

V zásadě jsou teď podle Jiřího Bartošky, člena prezídia ČFTA, tři varianty: Odkup licence za Vachlerem stanovených pětadvacet milionů korun nebo její roční pronájem (zhruba za desetinu uvedené částky), dohoda o větším podílu ČFTA na podobě večera, nebo rozkol a přechod Českých lvů v dosavadní podobě na některou z komerčních stanic. Akademii by pak nezbývalo než si založit vlastní ceny a utkat se s Vachlerem o diváka. Celá situace by se měla vyřešit do června a Vachler prý poslal členům ČFTA dotazník, ve kterém se mají vyjádřit, zda chtějí Českého lva s ním nebo bez něj. Jaké další kroky však v případě negativní odezvy podnikne, zatím není jasné.

Ať to dopadne jakkoliv, už teď je jisté, že příští ročník Českých lvů, jehož slavnostní předávání by mělo proběhnout někdy v březnu 2014, dozná velkých změn. A možná dostane i bratříčka, který mu bude chtít vyškrábat oči. Existence dvou souběžných ocenění by ovšem nebyla moc šťastná - Česko je příliš malý rybníček, než aby se tu podobná taktika uživila, vzpomeňme si na duel soutěží Miss. Ceny české filmové kritiky jsou věc jiná, tam jde o hlasování kritiků, které se vymezuje vůči hlasování lidí z oboru, a proto mohou tyto akce koexistovat. Jak byste zachránili Českého lva vy? Když pomineme kulturní rozměr samotného předávacího večera, k němuž se samozřejmě také můžete vyjádřit, máte pocit, že by se mělo opisovat spíš od Oscarů nebo od MTV Awards? Co vám chybí? Co naopak přebývá? Vyjádřete se, protože období změn se blíží a nikdy nevíte, kolik povolaných zraků čte tyto řádky a následné komentáře.

 Na tohle u nás nejsou lidské zdroje...

Český film si zaslouží ocenit to nejlepší ze své produkce (a podle nás i to nejhorší, takže bychom obratem zavedli Plyšového lva) a my bychom na to předávání zase rádi koukali bez křečí. Ne, nechceme, aby přišel Marek Eben a přečetl seznam vítězů u stolku za doprovodu symfonického orchestru, který hraje soundtrack ke Koljovi. A vlastně ani nechceme, aby se herečky na pódiu líbaly po vzoru amerických celebrit, protože... no řekněme, že nemáme dostatek hezkých hereček (alespoň ne těch, co si chodí pro ceny). Ale to jsou obojí dost velká klišé a vy máte určitě na jazyku něco lepšího. Tak se svěřte.