Nativní 3D vs. postkonverze. Věčné téma nejen těch, co 3D brýle nemohou vystát, ale i věčných experimentátorů, co běhají od kina ke kinu a hledají tu správnou kombinaci technologie a techniky, která by učinila sledování třidéček alespoň trochu snesitelným. Přiznejme si to, když platíte o čtvrtinu víc, chcete kromě otlačeného nosu taky plastičtější zážitek, nikoliv mžourání v tmavých scénách a nepřehledné šmouhování v těch akčních. Premiere Cinemas sice nedávno slavně premiérovalo svůj nový 3D systém, který řeší motion blur (alias šmouhy) a některá kina používají dva projektory, aby omezila pokles jasu, ale postkonverze druhého G.I. Joe a třetího Iron Mana stejně nepřesvědčují o tom, že by 3D bylo něčím bez čeho nemůžeme žít. Vyložené money shoty z hlediska téhle zázračné technologie v nich budete hledat jen těžko a spíš to vypadá, že se s konverzí před natáčením vůbec nepočítalo.

A přitom jsme tu nedávno chválili Jurský park, že? Jenže tam šlo o hodně drahou a časově náročnou postprodukci, stejně jako v případě Cameronova Titanicu. Velcí režiséři si prostě nechtějí své klasiky nechat potřísnit polovičatou prací. Navíc mají dost času, protože je nehoní termíny jako v případě premiérových blockbusterů. Všichni víme, jak to dopadlo se Soubojem Titánů. Konverze se dělala na poslední chvíli, když už byly hotové triky, a výsledek vypadal jako leporelo - animátoři prostě jen vzali postavy, kulisy a efekty, aby je "rozvrstvili" do různých hloubek záběru. Hodně se to podobá v USA oblíbeným pop-up knížkám. Otevřete je a vyskočí na vás z papíru vystříhané diorama. Stačí ale hnout hlavou a wow efekt se rychle ztrácí. Společnost Prime Focus, zodpovědná za Titány, si po vlně kritiky spravila náladu na třetí Narnii, ke které se dostala ve fázi výroby CGI. Veškeré digitální triky se tak generovaly rovnou ve 3D a postkonvertoval se jen natočený základ. Výsledek byl mnohem lepší.

Jinak se ale animátoři shodnou na tom, že postkonvertovat film, který už je komplet hotový, je docela peklo. U animáku prostě jen frknete kousek vedle původní virtuální kamery její sestřičku a necháte to vyrenderovat. Stroje udělají všechnu těžkou práci. U hraného filmu s dvěma tisícovkami záběrů vás ale čeká mravenčí práce. Řekněme, že třeba chcete ztrojrozměrnit postavu. Musíte ji vystřihnout ze záběru a během jejího pohledu si ohlídat její kompletní obrys. Ale to není všechno. Nezávisle na obrysu celé postavy musíte ještě pracovat např. s nosem, brýlemi, jakýmkoliv předmětem v jejích rukou, prostě čímkoliv co může zasáhnout do hloubky záběru nezávisle na zbytku těla. A všechny tyhle nové objekty se musí během pohybu rotoscopovat, aby vznikl dojem prostoru. Nic z toho neumí udělat software automaticky, protože lidé nemají ostré okraje - jsou chlupatí, vlasatí a vůbec mají nepravidelný povrch, což počítač vždycky rozhodí. Takže musí animátor zasáhnout vlastnoručně. Tentýž problém je s brýlemi, pokud se v nich má odrážet okolí. Navíc si musíte pohlídat vzdálenost mezi brýlemi a očima, aby to pak při renderingu z některých úhlů nevypadalo, že jsou oči natištěné na sklech brýlí.

Jedna minuta postkonverze stojí od 50 do 100 tisíc dolarů. Studia však mohou trochu ušetřit (tj. pohybovat ve spodní hranici rozsahu), pokud počítají s konverzí už od začátku. Pak se totiž dá konverze naplánovat už během natáčení a hlavně následné postprodukce, takže se nemusí některé úkony dělat doslova natřikrát. Problematičtí Titáni se zkonvertovali za pouhých deset týdnů (snímek má 102 minut), třetí Transformeři zvládli 77 minut materiálu za pět měsíců. Je to pokrok správným směrem, ale pořád jde o závod s časem, jak naznačuje pár ukázek z tvorby 3D právě pro Transformers. Při konverzi se evidentně úkony dělí na objektivní (to, co všichni vnímají a vidí stejně) a subjektivní - výsledný 3D efekt může na různé lidi působit různě, což evidentně nadělá dost problémů v rámci pracovních týmů. Čím víc ploch s odlesky a odrazy, čím víc praktických efektů jako je oheň, kouř, déšt nebo sníh ve filmu máte, tím víc máte práce, protože se všechno musí rozebrat, ztrojrozměrnit zvlášť, a pak znovu korektně poskládat do záběru. Dovedete si představit, jak komplikovaná to musela být práce ve finále třetích Transformerů. Proto má taky většina trikových studií pobočky v Indii, kde to tisíce mladých, nadějných operátorů od rána do večera lepí k sobě, v miliardách jednotlivých, stále se opakujících kroků.

A výsledek? Většinou nemastný, neslaný... rozhodně ne takový, za kterých si chcete automaticky připlácet. Po skončení takové postkonverze si většinou pomyslíte, proč to sakra nenatočili rovnou ve 3D. Ani to ale není vždy řešení - takové natáčení je ještě dražší než ty lepší konverze a režiséra omezuje v řadě voleb (konkrétně třeba volbě kamer a objektivů - zejména to druhé má na vizuál zásadní vliv). A ani to nativní 3D není bez dodatečné práce. Obě kamery totiž zachycují např. odlesky čehokoliv (naleštěných povrchů, vody, rozpáleného asfaltu) trochu jinak, stejně jako zdroje světla, takže se řada záběrů i v Avatarovi musela pracně korigovat v postprodukci. Je s tím bezpochyby hodně práce, ostatně závěrečné titulky Iron Mana 3 se v jednu chvíli promění doslova v zeď hustě popsanou jmény, kdy černé pozadí zanikne pod návalem běloskvoucích jmen a příjmení. Většina z nich je asijského původu.

Můžeme si z toho odnést, že postkonverzím se věnuje více času a péče, ale jejich smysl, nad rámec komerční návratnosti, je zatím diskutabilní. Pořád doufám v rychlý nástup technologie, která nám umožní odhodit brýle a sledovat 3D bez omezení. Pak ho totiž přestaneme vnímat jako něco, co je nám nuceno a co kazí požitek z návštěvy kina a sledování filmu. Hodně krůčků však budou muset udělat i samotní tvůrci. Shane Black např. při natáčení Iron Mana evidentně nebral v potaz, že se filmu bude ztrojrozměrňovat, protože většina akčních scén nemá pro stereoskopii úplně nejlepší konfiguraci. Správnou volbou záběrů a rozestavění postav se dalo dosáhnout mnohem uspokojivějšího dojmu. Těžko to vyčítat marveláckým režisérům, kteří většinou k velkému CGI blockbusteru přijdou jako slepí k houslím, ale trochu zamrzí, že přezíravost při natáčení předem kazí tisíce hodin práce v postprodukci. Až 3D dospěje a režiséři se s ním naučí pracovat (šlo by to určitě líp, kdyby jim nebylo nuceno), dost možná zmizí i rozpaky diváků.

P.S. Finále Iron Mana 3 se odehrává v noci. Při vší úctě k asijským animátorům vám doporučuji, abyste si vychutnali 2D verzi. Samozřejmě v originále.