Seznam nepsaných pravidel v hollywoodské továrně na sny je pořádně dlouhý, ale někde na vrchu jsou ty nejdůležitější instrukce - o tom, že ruka ruku myje a že zelenáči tu začínají od píky. Můžeme v jednom odstavci vyjmenovat těch pár výjimek, ale asi nezpochybníme, že jakkoliv úspěšní režiséři z Evropy či Asie v Hollywoodu začínají zkušební žánrovkou (nejčastěji hororem), bez ohledu na to, že předtím točili velké (národní) blockbustery, nebo dokonce vyhráli nějakou tu festivalovou cenu. Stejně tak je empiricky ověřeno, že režisér úspěšně rozjeté série vždy kývne na další pokračování (Bay, Nolan), když mu to studio nějak osladí - třeba produkcí nějakého menšího filmu (v případě Nolana ty menší filmy zas tak malé nebyly, u Baye však lze Pain & Gain vnímat jako regulérní bokovku).

Režiséři se tak snaží zavděčit studiu, generovat zisk a pochvalné recenze, aby vystoupali výš a výš, tam kde jsou rozpočty větší a podíly na producentském koláči patřičně tlusté. Občas zavrávorají a spadnou o pár příček níž, ale pokud to není vyložený průšvih, zase mohou začít šplhat. Takhle nám to krásně funguje už několik dekád, minimálně u starých dobrých studií, co letos svorně slaví staletí existence. Noví hráči na trhu to ovšem vidí trochu jinak a řekl bych, že režiséři naskakující do těchto nových vagonů jsou z toho mírně řečeno trochu nesví. A když ne oni, tak jejich fanoušci určitě.

O Marvelu se zmíním jenom krátce, protože v tomhle případě jde opravdu o nový formát studia, které si je vědomo základní zásady - totiž, že tu je, aby vydělávalo peníze. O marveláckém škudlení, co se týče smluv s herci, bychom mohli mluvit ještě dlouho, ale jak je to s režiséry? Marvel bourá tradiční představu toho, že blockbuster si musíte zasloužit. Plnými hrstmi rozdává velké komiksové filmy lidem, kteří se s podobným rozsahem produkce setkávají poprvé (Jon Favreau, Kenneth Branagh, Joss Whedon), platí jim relativně málo a dává jim šanci hrát si s hezkými hračkami a v případě úspěchu si do portfolia zapsat pořádně velkou rybu, která jim pomůže v další kariéře.

Stačí se podívat na Favreaua, který odešel točit Kovboje a vetřelce (ti ho ovšem svým neúspěchem poslali zase zpátky na startovní čáru) nebo Kennetha Branagha, který se od shakespearovin dostal k režii nového Jacka Ryana. Zkrátka tu lze jasně vysledovat odměnu, která možná není finanční ani okamžitá, ale rozhodně je hmatatelná. Navíc stejně jako v případě bondovek nechává Marvel svým režisérům relativně volnou ruku - bylo to vidět na Thorovi a Avengers, ve kterých poznáte režisérský rukopis, podobně jako u poslední bondovky je evidentní, že jí netočil akční rutinér. Pro režiséry pak práce na snímku není jen další povinnou metou, ale i možností zlepšit si svůj statut.

A pak tu máme menší, ale neméně agresivní studia jako (byl) Summit, Lionsgate apod. Jejich hlavním revírem jsou knižní adaptace, jejich tempo je vražedné, jejich protivníci lidi s dobrým vkusem a fanoušci alespoň trochu osobitých režisérů. Je to náhoda, že právě autoři, kteří na začátku své kariéry projevili ochotu dělat věci jinak, se ocitli ve chřtánu rychloprodukcí, ve kterých je vše ve znamení průměrnosti, na které se pak vydělávají velké balíky peněz? Stmívání byla vždycky série s nemastným-neslaným castingem, podměrečným rozpočtem (i když během pěti dílů narostl skoro na dvojnásobek). Hunger Games začínají sice rozpočtem tam, kde Stmívání skončilo, ale producenti ho nehodlají do dalších tří dílů nikterak navyšovat (i přesto, že první film vydělal jen v kinech čtyřnásobek svých nákladů). Hostitel je další příklad nejlevnější možné produkce, kterou však zářná budoucnost nečeká, protože Stephanie Meyer zjevně podruhé do stejné řeky nevstoupila. To, co u prvního Stmívání za čtyřicet milionů znamenalo desetinásobné tržby, u Hostitele končí v červených číslech. Sci-fi pro lidi, co nemají rádi sci-fi, bylo v sezóně saturované opravdovými sci-fi fláky zjevně sázkou na špatného koně.

Ale pojďme si trochu tyhle tři zástupce rozebrat. První dva se po úspěšném rozjezdu snaží nalákat úspěšné a osobité režiséry, jejichž pokusy o zadaptování (se) nakonec vyzní jako prachsprosté asimilace. Všechna Stmívání jsou navzájem zaměnitelná, bez ohledu na to, jestli je režírovala Catherine Hardwicke, David Slade nebo Bill Condon. A když si vedle sebe postavíte jejich filmografie, nechce se vám tomu věřit. Režisér V pasti a 30 dní dlouhé noci, že natočit bezzubou romantickou telenovelu? Ale vydělala sedm set milionů, chce se vám říct. Francis Lawrence, režisér Já, legenda neco Constantinea, že točí po Garym Rossovi další tři díly (!) Hunger Games a podle ukázek to vypadá, že jenom oprášil jím natočené záběry? Ale taky vydělá sedm set milionů, chce se vám říct. Co z toho ale bude mít?

Tuhle fintu se sérií plnou zajímavých režisérů, jejichž filmy nakonec vypadaly jako vejce vejci, už jsme tu jednou měli. Jmenovala se Harry Potter a snad jediný, kdo se v ní dokázal trochu vymanit ze základního blueprintu, byl Alfonso Cuaron. Co z toho měl? Universal (nikoliv Warneři) ho nechal natočit prodělečné sci-fi Potomci lidí, skoro komplet s britským obsazením, protože doufali, že režisér Pottera má přece zlaté ruce. A taky že měl - film byl vynikající, akorát to bylo apokalyptické erko, které prostě do kin davy netáhne. Cuarón to ale vyhrál. Natočil si, co potřeboval a dal si pohov, dokud mu Warneři nenabídli osmdesátimilionovou sci-fi Gravity, kterou letos dokončil.

Podobně z Pottera profitoval i Mike Newell, když mu Disney přihrál režii Prince z Persie. Byl z toho propadák, který Newella uklidil na vedlejší kolej, ale to už se prostě stává. Šance rozpumpovat kariéru dalším blockbusterem tu rozhodně byla. David Yates, který potterovskou sérii dotáhnul do úspěšného konce, bohužel nedostal ani tu šanci - jeho drahá adaptace Tarzana byla před pár dny smetena ze stolu, protože studiu připadá příliš mimo zájem současného publika. U Yatese se ovšem nebojíme, že by se pro něj něco nenašlo, zvlášť když mu teď Warneři syna džungle takhle zaříznuli.

U malých studií ovšem tahle empatie příliš nefunguje. David Slade, Francis Lawrence, Bill Condon nebo i ten Gary Ross tak strčili nos do projektů, které sice vydělaly velmi slušné peníze (oni z nich ale neviděli ani dolar, k spoluprodukování je nikdo nepřizval a podle záznamů dostali standardní gáži), ale jim osobně k ničemu nepomohly. U Sladea to můžeme tvrdit s přehledem, Gary Ross taky po Hunger Games nepřesedl do žádné větší produkce a Bill Condon si točí u Dreamworks drama o Assangeovi. V tomhle případě bych to ale viděl jako záměr, protože z blonďatého Cumberbatche se klidně může vyloupnout oscarová nominace, na které má ostatně Condon čuch (Kinsey, Dreamgirls).

Francis Lawrence ale určitě doufal, že se mu po Já, legenda dostane lepšího zacházení. A chce se zjevně vyškrábat zpátky na výsluní tím, že odtočí všechny zbývající Hunger Games. Nevím, nevím, jestli ho u Lionsgate čeká zářná budoucnost. Studio momentálně veškeré své síly napíná k tomu, aby generovalo jednu Katniss za druhou (každý rok nový díl), ale soudě podle prvního filmu a trailerů na ten další, se tu nekoná něco, za čím bychom bezpodmínečně měli upalovat do kin. Vypadá to, že stará pravidla už neplatí a režiséři těch nových prázdných blockbusterů, sestrojených jen za účelem co nejrychlejšího nadojení knižních nany... pardon fanynek, zjevně nemají hodnotu jak v očích většiny filmových fanoušků, tak v hledáčcích konkurenčních studií. A co Lawrenceovi nabídne Lionsgate, až celý humbuk kolem Hunger Games utichne? Celovečerní adaptaci Vampire Diaries? Obávám se, že tahle ruleta nemá vítěze. A my musíme doufat, že tenhle trend do budoucna přestane polykat nadějné autory, když by si zjevně vystačil i s rutinéry, co neúnavně chrlí direct-to-video zvěrstva. Co by třeba režiséři snímků Ice Twisters nebo 500 MPH Storms dali za podobnou příležitost! Trošků je na světě dost, ale dobrých režisérů je jen troška. Tak si je líp hlídejme před zlými vlky.