Japonských samurajských filmů existují stovky. A v desítkách z nich hraje hlavní roli slepý mistr meče jménem Zatoichi. Podceňovat jeho schopnosti vzhledem k jeho postižení je nemoudré a většinou to končí mrzením a proseknutou krční tepnou. Takeši Kitano si natočil svojí verzi Zatoichiho dobrodružství jako poctu žánru a (post)moderní komentář k postavě slepého hrdiny. Jaksi mimochodem se mu ale povedlo i zorchestrovat jedny z nejdynamičtějších samurajských soubojů, co kdy plátno vidělo. To není urážka těch fantastických duelů od Kurosawy a dalších, ale moderní choreografie a snímání prostě posouvají požitek z krájení lidí na úplně novou úroveň. A dokazují také, že samurajové nejsou se svým rozvážným stylem boje pro třetí tisíciletí úplně nepoužitelní.

Zatoichi (2003) (ČSFD, IMDB)

Vzpomínám, když jsem tenkrát před deseti lety do kina na Zatoichiho šel, bylo to spíše s rozpaky. Ukázky vypadaly skvěle, ale Kitano je žánrový chameleon a nedalo se tedy úplně odhadnout, co vlastně natočil. Zatoichi je přitom jeden z jeho nejpřístupnějších a dost možná i nejzábavnějších snímků. Veškeré násili je tu až pitoreskní. Kitano prý trikařům řekl, ať CGI krev pojmou jako květiny rašící ze zranění bojovníků. Nevím, jestli bych to popsal takhle, ale když tu někdo do někoho zaboří katanu, stříká krev na všechny strany, asi jako kdybyste omylem nalili kečup do ostřikovačů. Úmyslně jsem nevybral žádnou scénu se Zatoichim (zahrál si ho samotný Kitano), protože v těch se víc než na skill hraje na rychlý střih a hodně usekaných končetin. Tedy ne že by se Kitano neuměl ohánět mečem, ale Tadanobu Asano ve své čistce několika samurajů předvádí tolik klasických technik, až se z toho tají dech. Vše je přitom dokonale čistě střižené, tu a tam pomůže orientaci zpomalovačka, a zvuky jsou tak intenzivní, že všechno to praskání kostí a zurčení krve způsobí, že se začnete nervózně ohlížet, jestli náhodou nějaké vnitřnosti nezaflákaly i váš obývák. Nádherný rytmus celé scény a absence hudby nutí diváka soustředit se víc na pohyb po "hřišti" a jednotlivé fáze útoku. Funguje to jako dobře seřízené hodinky a vyvolává to ve vás respekt ke slavné japonské tradici, bez ohledu na to, že jde jen o pečlivě nacvičená jatka. Kvalitních samurajských filmů se točí pořád dost a dost. Skoro žádný si ale nenajde cestu do českých kin. Je to škoda, protože tenhle specifický žánr má i za japonskými hranicemi čím inspirovat.